Článek
A to přesto, že nám zůstala jen polovina, protože druhou půlku výdělku jsme museli odevzdat zprostředkovateli Petrovi, který nám tu brigádu sehnal a u kterého jsme přespávali v karavanu ve Vídni.
Peter byl už jako student „der grosser kapitalist“, ale i tak se nám to vyplatilo a měli jsme na několik měsíců studentského života vystaráno. Vzpomínal jsme na tu dobu rád i přes to, že jsem nikdy nejel s Lenkou, vysokou blondýnou, kterou si Peter nechával pro sebe. Naše parta byla René, bodrý popíječ od Kroměříže a Radek, akademik teoretik historik z Uherského Brodu, který ani v opilosti nechtěl přiznat, jak to má s děvčaty. Navzájem jsme se pěkně doplňovali a nejednu skleničku spolu v obytné Avii po večerech polkli. Každé ráno jsme nasedli do dodávky a objížděli vesnice v Nieder Osterreich, občas i okraje Vídně. Spolu s námi Moraváky jezdívali roznášet ještě místní Herr Weiss, důchodce, který chodil třikrát týdně plavat a po válce hrával první ligu ve fotbale. Jednou jsem se v Heurige, což jsou místní vesnické restaurace s dobrým vínem a pivem, osmělil a zeptal sem se ho na válku, ale na toto téma nechtěl starý pán říct vůbec nic a to ani když už měl popito. Úplně mu ztvrdly rysy a stočil řeč honem jinam, takže se hoši nikdy nedozvěděli, kolik měl zářezů na pažbě. „Pusi pusi noch ajnmal“, zpívali jsme cestou domů všichni v povznesené náladě.
Další chlapík z té naší rakouské party byl Fahrid. Syřan, který kouřil jednu Mildesortku za druhou a pak si dával do pusy bonbon. Koho by tenkrát na začátku devadesátých let napadlo něco o uprchlících. Byl příjemný vypravěč i když lámanou němčinou. Další chlápek, který roznášel s námi byl Hans. Bezdomovec, který přespával v chatrči v zahrádkářské kolonii. Vozívali jsme mu tabák, který si každou chvíli balil a měl od toho žmoulání křivý nehet na palci, který si neustále neuroticky mnul a přihlouple se usmíval. Rozuměl jsem mu. O několik let později, až jsme už nebyli studenti a přestali jsme tam jezdit, umřel a to mu chudákovi nebylo ani čtyřicet. Asi se upil. Další nezapomenutelnou postavou byl Herr Gifinger. Majitel roznáškové letákové služby, který uměl vypít patnáct piv za večer a kterému jsem se svou moravskou bodrostí a vztahem k pivu líbil, také jsem jich uměl vypít tolik. Musím říct, že ti Rakušáci nám byli hodně blízcí. Brno je předměstí Vídně a hantec je zkomolená vídenština. Kdybych se rouhal, tak bych řekl, že k nim mají Moraváci blíž než k „Čecháčkům“. Byla to sice jiná „grupa“ z Brna, ale slyšel sem, že se o borcích z Československa říkalo, že kradou při roznášení reklamních letáků boty, které si bezstarostní Rakušané nechávali bez obav před dveřmi v bytových domech na předměstí Vídně. Jeden borec a mohl by ho i klidně i jmenovat, ale nebudu, se tím bezostyšně chlubil, že si k dobrému výdělku převeze domů ještě dvoje troje krásné kradené „Ády“.
Rád se dívám na seriál podle scénáře Pavla Kohouta a jeho nedávno zesnulé ženy Jeleny Mašínové Konec velkých prázdnin. Přestože pojednává o začátku osmdesátých let, ty reálii tam vidím podobné, jako jsme zažívali o deset let později i my. Z Prátru jsem vozil domů takové kalhoty bavlněné s obrázky, co se nosily tenkrát do posilovny. Nakoupil sem jich deset a pak je prodával se ziskem stovky nebo dvou na jedněch, podle toho, jak velkému kamarádovi je prodal, takové kšeftování ještě k té „brigošce“ v Rakousku bokem z toho bylo i bez kradených bot Adidas.
Chodili jsme do Prátru hrát pacičky, to byl automat, kam když se hodil šilink nebo dvoušilink nebo pětišilink, tak se rozpohyboval a když byl člověk šikovný, tak tou mincí shodil hromadu kovových mincí a ty se mu vysypaly, občas si tak přišel bokem na další „love“, k tomu svému výdělku pár stovek nebo tisíc navrch. Málokdy sem prohrál víc, ale jedou ano, půlka mého výdělku skončila v pacičkách, ale jinak jindy sem spíš vyhrával nebo tak si to alespoň pamatuju.
K Rakousku jsme měli vřelý vztah už jako malí kluci, protože jme chytali za „komančů“ v Brně ORF (ésterajchyšesrundfunk, jak jsem uměl krásnou rakouskou němčinou s potěšením vyslovit) a mohli se dívat na „ef jedničky“ s Niki Laudou anebo na jejich fotbalová studia z mistrovství světa, kam se českoslovenští fotbalisti neprobojovali. Naučil sem se jako papoušek vyjmenovat v „rakouštině“ jejich fotbalisty „Véba, Šachna, Prohaska“ a později jejich slavné lyžaře „Štefanýbehata a JózefPepiŠtrróbl“.
Herr Weiss byl démon a velký vtipálek. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let hrával za Rapid a pak za Austrii Wien. Byl menšího vzrůstu, ale šlachovitý a i před osmdesátkou velmi vitální a i v tom věku měl takovou fyzičku, že si při nošení letáků do kopce nebo do schodů nezadýchal. Mluvil krásnou vídeňskou němčinou „cvó“ místo „cvaj“, a ich mochte místo mechte. Jazykové nuance, to bylo vždycky moje. „HééémaMááája“ vykřikoval jsem později stejně jako oni vyslovovali jejich nejslavnějšího sjezdaře devadesátých tel. Herman Maier byl pro mne největší rakouská legenda, snad ještě větší, než Niki Lauda s Arnoldem Schwarzeneggerem dohromady. „Cvó bía já das štimt“.
Jak zpívá Reindhardt Ferndrich „Á jem from Óstrijá“…a pak taky miluju „A huga haga huga“ a „Kis dí hand šéne frou zajne augen zind cu blau“ od tehdy nesmírně populární Erste Algemeine Ferunsicherung. „Fáááta Morgááána“. Pamatujete?
