Článek
„Ani k stáru, ani k stáru nemám o životě páru, třebaže jsem dosti sečtělý,“ vybavila se mi píseň z filmu Vratné lahve. Na začátku tohohle textu si rovnou řekněme, že se nestalo nic hrozného a nikdo neumřel. Přesto mám po našem včerejším setkání s mou „nejkou“, jak si říkají mezi sebou holky, když jsou spolu nejlepší kamarádky, rozporuplné pocity. Jsem asi zbytečně citlivý a některé věci možná na chlapa moc řeším, ale jsem už prostě takový.
Mám kamarády, kteří mají kamarádky, které si vodí do kumbálu a klape jim to tak už léta a všichni jsou spokojeni. A mně se smějí, že nemám žádné takové jako oni, vždyť to je dnes přece normální, je mít, to má každý. „Ale já přece nejsem, jenom tak ňákej dej sem,“ vybavila se mi píseň Roberta Křesťana. Jako ženatý člověk si už dlouho nikoho nikam nevodím. Ostatně žádný velký milovník nejsem, velkou peněženku nemám a ani krásy jsem příliš nepobral a mám-li si vybrat, jestli půjdu na rande (nechodím na rande, ale hypoteticky) nebo hrát fotbal, tak raději zvolím ten sport. A to si stěžuješ, anebo se chlubíš, řekl by můj kamarád Marčák z Kroměříže, kterému jsem byl minulý měsíc na pohřbu. Jen konstatuju, Pavle, jen konstatuju.
Budu diskrétní, ale po dobu, kdy je má kamarádka vdaná a já ženatý, tak se mezi námi vůbec nic nestalo, ale vůbec nic, to mohu odpřisáhnout. Je ctnostná, takže o žádných techtle mechtle nemůže být ani řeč, ostatně na tom naše přátelství postaveno ani nebylo. Rozuměli jsme si odjakživa humorem a podobným pohledem na svět a láskou k literatuře a divadlu. Po těch letech však pozoruji, jak jsme se navzájem postupně odcizili a jsme každý úplně jiný člověk s jinými starostmi a žijeme jinak. Ono je to ostatně logické, člověk se za desítky let změní a uvažuje jinak, než uvažoval jako mladý. A ženy po padesátce se také stávají jinými bytostmi, než byly dříve. Jsou více nekompromisní, a zatímco dříve byly benevolentnější, tak s věkem postupně přitvrzují. Anebo se stávají vyhořelými a v přechodu? Nechci se nikoho dotknout, ale vidím to třeba na sestře nebo na kolegyních. Na manželce ne, ta je mladá (to zas dostanu vyhubováno, co to píšu za nesmysly, to je mi jasné).
Přesto mne velmi mrzí, že v poslední době její vztah ke mně ochladl a už se ani nevídáme. Naše vídání spočívalo v tom, že jsme si dali kávu nebo zmrzlinu a řekli si, jak se máme, tedy nic zásadního a takto jsme se vídali třeba jednou za měsíc. Posledního půl roku ale vůbec nic. Marně jsem se ji pokoušel někam vytáhnout, nejdříve se mnou nekomunikovala vůbec, postupně alespoň tu a tam odpověděla, ale bylo patrné, že se „něco“ přihodilo, ale neumím pojmenovat co. Možná jsme se odcizili i proto, že jsem úplně přestal pít alkohol a nikam večer nechodím a už několik let jsme spolu nezapařili, nevím.
Provedl jsem jí něco? Měl jsem nějaké hloupé řeči? To je taková má slabá stránka, že někde vedu hloupé řeči, které se mohou člověka a zejména žen dotknout. Za ta léta mne ale už dobře zná, tak přece ji nerozhodí nějaký ten nepovedený vtípek, ne? Racionální důvod proto, proč její vztah ke mně tak ochladl jsem nenašel. Proto jsem byl velmi rád, když mi odpověděla na zprávu, že jde po práci cvičit. Známe se skoro čtyřicet let a dříve jsme spolu chodili do posilovny pravidelně, nyní už jen tak dvakrát do roka a tak jsem byl potěšen, že ji konečně zase uvidím.
„Ahoj, tak jak žiješ? Vypadáš dobře. Jsem tě půl roku neviděl. Představ si, ze mne se stal skoro mnich, nekouřím, nepiju, za děvčaty se neotáčím, jen pracuju a sportuju a nakupuju a starám se o rodinu,“ spustil jsem na ni hned na začátku. „Jaký si to uděláš, takový to máš. Jak si člověk svůj život zařídí, takový ho žije,“ odpověděla mi stroze a pak následovalo pár formalit a běžných otázek ohledně zdraví nás a našich blízkých, takové ty řeči ze slušnosti, když se lidé dlouho nevidí. Postěžovala si, že ji bolí rameno a že to cvičení dnes musí omezit, tak jsem si odskočil se protáhnout a tu a tam jsem za ní vždy přišel a něco nezávazného jsem jí řekl, případně jako dřív poradil na nějakém stroji, ale žádné zásadní otázky ani sdělení nepadlo, jen o nějaké knížce jsme si krátce řekli a že děti studují a bylo to a pak jsme se rozloučili a zatímco dříve mne vždy objala a políbila, tak nyní jen tak formálně a stroze a šli jsme si každý po svém.
Časy se mění, jak zpívá Bob Dylan. A to si stěžuješ anebo se chlubíš? Tak vám nevím, ale trochu mne to asi mrzí…
