Článek
V létě na embolii zemřel velký sportovec a náš bývalý tělocvikář Honza, po kterém mám kolo, na kterém jezdím každý den do práce a před pár dny také sportovec a můj velký kamarád ze školky a ze školy z Kroměříže, Pavel zvaný Chlup. Náhle, nečekaně, nikdo by to do něj neřekl. Bylo mu dvaapadesát a zanechal po sobě tři děti. Některé už dospělé, ale některé ještě školou povinné. Hrůza.
„A to si stěžuješ anebo se chlubíš?“ Tohle mi často říkal, když jsem mu něco vyprávěl nebo psal. Ve školce jsme si spolu vyměňovali odznaky, které jsme dostávali od vojáků, kteří chodili okolo plotu, ve kterém jsme měli díru akorát na dětskou ruku. „Vojáku, máš oznak?“ somrovali jsme a oni nám vždycky nějaký dali. Vedle školky byla v Kroměříži dříve totiž kasárna, která před lety město zbouralo. Přestože jsem se po třetí třídě přestěhoval do Brna, stále jsme zůstali velcí kamarádi, stále jsme se o prázdninách navštěvovali a později jako starší jsem za nimi často jezdil na různé pijatyky.
Naposledy jsem ho přemlouval teď před Vánocemi, aby přijeli na tradiční fotbalový turnaj, kterého se léta účastnili a já jsem jim někdy, když jich bylo málo na střídání, vypomáhal v bráně, přestože jsem tam hrál za jiné. Jednou jsem zavinil hloupý gól, takový šourák kolem nohy a pak jsme ho v hospodě několik hodin intenzivně rozebírali s elektronickou tužkou a stálo mne to nemálo různých nápojů. Letos se prý naštval, že už nehodlá pořád někoho dál prosit a přemlouvat, aby s ním hráli. Nechtěl, možná se necítil dobře, možná mu už za ta léta došla energie, protože musel všechno okolo týmu organizovat vždycky jen on. Kdož ví, co ho k tomu vedlo, ale mužstvo „Kromcl“ se vánočního turnaje nezúčastnilo.
Symbolicky v den konání pohřbu to bylo přesně na den rok a půl od mého posledního opití se v životě a to právě s ním na Plačkově na hřišti, kde jsme si jako malí hráli, ve městě mého krásného dětství v hanáckých Athénách. Od té doby jsem se už alkoholu ani nedotkl.
Na pohřeb se sjeli jeho přátelé z celé republiky, ze všech koutů Moravy, dokonce Mirek kvůli tomu přiletěl až z Holandska. Hezky jsme si na něj zavzpomínali a popovídali si po letech. Natolik uměl ten náš zesnulý přítel tmelit a propojovat lidí různého vzdělání, věku a názorů. Jemný vytříbený humor, sport ve všech jeho podobách a to jak aktivní, tak pasivní jako divák s širokými znalostmi, přírodní filozof, moudrý rádce, šikovný kutil. Všem okolo sebe nezištně pomáhal. Byl noblesní gentleman, zaznělo o něm při jeho loučení se světem. „Gentleman byl odjakživa, ale toho noblesního z něj udělala až jeho manželka Pavla, musím jí to říct a poděkovat jí,“ řekl nám po pohřbu Martin, který s ním trávil nejvíc času a jezdili jako rodiny na společné dovolené.
Tu smutnou zprávu nám napsal do skupiny „Dětství v KM“ právě Martin. Prý že dětství v Kroměříži skončilo, že umřel Pavel a že to není vtip. On rád dělal různé vtipy a ten poslední, kreslený a pěkně sprostý nám poslal ještě den před svou smrtí.
Cestou z Brna na pohřeb jsem přemýšlel, co jsme spolu všechno zažili a čím mne obohatil. Úmyslně jsem se zastavil na benzínce na konci města, kde jsem si dal kapučíno, tam jsme spolu ráno končívali noční tahy, když byl sraz ze základní školy a všude už měli zavřeno.
Pohřeb měl krásný. Jako z filmu Čtyři svatby a jeden pohřeb anebo Láska nebeská… Nejdříve smuteční paní řečnice o něm přečetla, co dali dohromady jeho kamarádi a manželka a pak promítali za doprovodu příjemné hudby na plátno jeho fotografie z dětství až po současnost a na každé se mohl někdo poznat. Ani jsem si dřív neuvědomil, jak byl krásný chlap. Měl hodně kamarádů a kamarádek, díky své veselé povaze a jemnému humoru tu po sobě zanechal i stopu pro světové výtvarné umění.
Jako technik totiž instaloval elektrický ochranný systém na zámku v Kroměříži a dostal se mu tak do rukou i slavný Tizianův obraz Apollo a Marsyas. No a náš milý vtipálek si zahrál na Mistra Beana a neodpustil si jemnou hříčku. Na zadní stranu toho Tizianova obrazu udělal malinkatou tečku, menší, než špendlíkovou hlavičku. Asi ji nikdo nikdy neuvidí, ale pokud se půjdete podívat na ten nejslavnější obraz v České republice, vzpomeňte si na mého kamaráda Pavla.
Anebo se jedná jen o další z jeho mystifikačních hříček, které ve svém životě tak rád prováděl a žádnou tečku tam neudělal a jenom mne tím balamutil, když jsem se mu nedávno chlubil, že jsem ten originální obraz sledoval několik hodin v kuse? Tuto otázku nám už nikdy nikdo nezodpoví.
Stále doufám, že Pavel neumřel a že se jedná jen o další z jeho fórků a že odněkud vyleze a začne se nám všem smát, jak nás napálil, jako se mu to tolikrát povedlo. Měl jsem ho moc rád a nebyl jsem sám a to cédéčko, které jsem mu slíbil vzít na turnaj, dám jeho bráchovi.
Kdo můžete, tak si na něj připijte slivovicí, kterou měl rád a kterou nám vždycky mezi zápasy dával ochutnat. Čest Chlupově památce…
