Článek
Ve škole se v těchto dnech děti stejně už neučí a když se zeptám dcery, co dělaly ve škole, tak se dozvím, že „nic“. Ano je pravda že ono „nic“ odpovídají děti skoro na všechno, ale tentokrát věřím tomu, že se tam opravdu již nic neděje a slušně řečeno je takový pobyt v těchto dnech ve škole ztrátou času.
Psal se rok 1985 a byl na den přesně takový červnový den, jako je dnes a v jedné nové základní škole na jednom sídlišti v jednom velkém nejmenovaném městě na Moravě se právě konal úklid před školou a my sbírali papírky, což nás pochopitelně příliš nebavilo. Bylo nám okolo třinácti let a uprostřed té největší dopolední nudy přišel Michal s nápadem, že bychom se mohli sbalit a jít místo „toho šaškování tady“ chytat ryby. Je třeba říct, že jsme tenkrát měli čerstvě rybářské lístky a tahle činnost nám byla velmi vzácná jako je vzácná něco někomu s čím člověk začíná a zažívá přitom adrenalin, když mu vyjede policajt nahoru k udici anebo splávek zmizí pod vodou. „Výborný nápad a jdeme hned nebo počkáme až po obědě,“ zeptal jsem se a ani nečekal na odpověď. Nenápadně jsem se vytratili a pelášili jsme domů pro udice, kterým jsme říkali hůlky a potom k vodě, což nebylo příliš daleko.
Nebudu zdůrazňovat, že se nám chytání moc líbilo také proto, že jsme tam kouřili cigarety a popíjeli pivo. Své chování zpětně velmi odsuzuji a rozhodně nenabádám mladistvé k podobné činnosti v tak útlém věku, ostatně je k tomu nenabádám ani později.
Ulovili jsme dokonce nějakého toho kapříka a že mu chyběl centimetr do stanovené míry, která byla tenkrát třicet pět centimetrů, tak tím jsme se rozhodně netrápili a maličko jsme ho natáhli a pomohli mu a míry bylo rázem dosaženo. „A to si stěžuješ anebo se chlubíš,“ zeptal by se mne kamarád Pavel, který nedávno zemřel. Ani jedno chlapče, jen vzpomínám a popisuji situaci a snažím se z toho vyvodit nějaký závěr, odpovídám mu do nebe.
Samozřejmě, že se na to hned přišlo, že jsme opustili školu v době vyučování a naše přísná soudružka třídní učitelka zjistila, že pět chlapců opustilo předčasně vyučování a chtěla nám bez milosti udělit dvojky z chování nebo alespoň řediteskou důtku, neboť jsme měli neomluvené hodiny.
S tím ale protřelý pragmatik Michal také počítal a věděl, že dva dny před vysvědčením se už nic měnit nebude a že „vízo“, které je už napsané se kvůli takové banalitě přepisovat nebude a měl pravdu. Dostali jsme sice poznámky s dramatickým názvem Útěk z vyučování a pamatuji se, že jsem doma dostal vyhubováno, ale žádné větší problémy z toho nakonec nebyly.
Pragmatický Michal se o několik desítek let později stal miliardářem a ještě mnohokrát v životě „utekl z vyučování“ když považoval danou chvíli za ztrátu času, tak se prostě sbalil a odešel jinam.
Smyslem tohoto vzpomínkového předprázdninového textu je poukázat na „promarněný“ čas v posledním týdnu před vysvědčením a zamyslet se nad tím, jestli by ho děti nemohly strávit lépe. Přiznám se, že nejsem učitel (v těchto dnech jim ale velmi závidím) a nemám praktické zkušenosti s učením, pouhé vzpomínky z mládí a nyní jako rodič. Nestálo by však za to o ten poslední týden zkrátit školu, když už se tam stejně nic nedělá a prázdniny oficiálně o poslední červnový týden rozšířit? Není ten poslední týden školy jen zbytečně promarněný čas? Výlety už mají děti za sebou, neučí se a připadá mi, že se žáci už jen tak poflakují a zabíjejí čas, protože oficiálně ještě pořád musejí chodit do školy, přestože známky jsou uzavřené a vysvědčení napsané. Nešlo by tohle „bezvládí“ vyřešit nějak efektivněji? Rodiče a učitelé, jaký na to máte názor vy?
