Jak objevovat Německo: Berlín

Do roku 1700 byste Berlín hledali na mapě Evropy těžko. Nejdřív slovanská osada v mokřadech na břehu Sprévy, potom německá vesnice Cölln, a až poté Berlín. Ten byl hlavním městem braniborského markrabství, které koupil roku 1373 Karel IV. Po dalších téměř padesát let bylo v personální unii s Čechami, a Praha s Berlínem měly stejného vládce. Tak jako ve dvacátém století to ale nevydrželo dlouho, patrně Praze a Berlínu není souzeno žít spokojeně pod jedním vládcem.

Jak se tedy stal Berlín během posledních tří set let metropolí, útočistěm pronásledovaných, symbolem tolerance a svobody?

Zásluhy si může připsat rod Hohenzollernů, který vládnul postupně markrabství braniborskému, knížectví braniborsko-pruskému, pruskému království, a nakonec německému císařství. Pruská disciplína a armáda jsou pojem dodnes, což vysvětluje, proč Berlín vyrostl do velké metropole, ale jak s tím jde dohromady ta tolerance a svoboda?

Kořeny můžeme hledat v roce 1685 za vlády knížete Bedřicha I., kdy byli z Francie vypuzeni huguenoti (francouzští protestanti). Ti z Francie utíkali a na šest tisíc jich našlo útočiště v tehdy dvacetitisícovém Berlíně. To byla čtvrtina jeho tehdejší populace. Dalším dílkem mozaiky je vláda jeho vnuka, proslulého Bedřicha II. Velikého. Ten sice proslul jako disciplinovaný, tvrdý a úspěšný dobyvatel (mimo jiné připravil rakouskou císařovnu Marii Terezii o Slezsko), v domácí politice byl naopak velice osvícený a podporoval vzdělanost svých poddaných. Zavedl povinnou školní docházku a omezil nevolnictví. Král Bedřich Veliký zemřel roku 1786, a zanechal militaristické, avšak osvícené a vzdělané království. Další zlom přichází v roce 1862, kdy se kancléřem krále Viléma I. stává Otto von Bismarck. Tato postava by také vydala na několik knih, tedy zde jen velmi telegrafické shrnutí Bismarckových 29 let u moci: válka s Dánskem, dobytí Šlesvicka; válka s Rakouskem, vytěsnění Rakouska z Německého spolku a jeho ovládnutí Pruskem; válka s Francií, anexe Alsaska-Lotrinska a vznik Německého císařství s pruským králem coby dědičným císařem; založení parlamentu (Reichstagu); anti-socialistické zákony, ale zároveň zavedení důchodů, zdravotního pojištění a dalších atributů sociálního státu.

Na konci Bismarckova kancléřství byl Berlín hlavním městem nejen Pruska, ale i celého Německa. Tehdejší Německo sahalo od Štrasburku po Královec, disponovalo koloniemi v Africe a Asii, a bylo tak na vrcholu mezinárodní prestiže i moci. Mezi prostými Němci a aristokraticko-kapitalistickým establishmentem však vznikalo pnutí, které dalo vzniknout celé škále levicových myšlenek. Jména Karl Marx, Friedrich Engels, Rosa Luxemburgová nebo Karl Liebknecht potkáte v Berlíně dodnes. Konflikty kvasící už od 19. století vyústily v katastrofu, která se Berlínem prohnala ve dvacátém století. První světová válka a Versailleská smlouva město vyčerpaly ekonomicky a politicky, poté rozpoutali národní socialisté Druhou světovou válku, která zanechala město v troskách. Z toho se Berlín dosud nevzpamatoval a je to zejména patrné na různorodé zástavbě, kdy většina ulic je lemována domy rozličného stáří a tvarů. Navíc byl po válce Berlín rozdělen na západní a východní část. Když se ukázalo, že z východní části lidé utíkají a během deseti let jich uteklo do západního Berlína na tři miliony, rohodli se němečtí komunisté postavit Berlínskou zeď. Ta se na téměř třicet let stala symbolem rozdělení Berlína, Německa i Evropy. Zároveň také byla výmluvnou kulisou pro slavný projev Ronalda Regana před Braniborskou branou, v němž oslovil sovětského vůdce Gorbačova takto: „Pane Gorbačove, pokud stojíte o prosperitu a svobodnější společnost, přijďte k této bráně. Pane Gorbačove, otevřte tu bránu. Pane Gorbačove, strhněte tu zeď!“ Celý projev je k zhlédnutí na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=5MDFX-dNtsM.

Roku 1989 se Berlín začal scelovat, což znamenalo i takové úkony, jako zprovoznit okružní trať Ringbahn, která chátrala, nebo sjednotit linky metra. Anebo zastavět brownfieldy v centru města, které byly po válce stále nezastavěné, například Potsdamer Platz, nebo třeba opravit budovu Reichstagu. Něco takového by se jinak po válce stalo jako první, jenže tyto části centra se octly na okraji polovin rozděleného města, a nebylo jisté, kdy se město sjednotí. Kolem celého Západního Berlína byla navíc roku 1961 postavena Berlínská zeď a u té bylo pásmo smrti se zákazem vstupu. Tato situace zanechala ve městě jizvy.

Dnešní Berlín je dost velký a rozmanitý na to, aby si v něm každý našel tu svou část. Pro nostalgiky tu zůstavají památky starých časů. Pro milovníky moderní architektury tu jsou celé nové čtvrti a muzea. Pro snílky s nápadem, jak změnit svět, tu je komunita podobně smýšlejících lidí a spousty technologických meetupů. A pro zraněné a pronásledované tu je mnoho soucitných lidí, kteří jim pomůžou. Jako v březnu 2022, kdy sem proudily vlaky s uprchlíky z Ukrajiny. Proto si jsem jistý, že si návštěvu užijete, ať je váš vkus jakýkoliv, a nabízím vám pár okruhů.

Připravte se měsíc předem a rezervujte si stůl na snídani v restauraci Käfer na střeše Reichstagu. Není nad to, zahájit průzkum města po dobré a vydatné snídani. Navíc budete moct vystoupat střešní kupolí od architekta Normana Fostera. V kupoli je navíc malá výstava mapující historii německého parlamentu od roku 1871. Přijťe ale s časovým předstihem kvůli prohlídce a kontrole dokladů před vstupem do budovy.

Teď ale už dost bylo Reichtagu, vzhůru na cestu! Pár set metrů dál je Braniborská brána, a za ní začíná bulvár Unter den Linden. Na Unter den Linden je středový pruh, když se držíte na něm, máte lepší rozhled a navíc tam jsou infopanely s výstavou. Logistickou nevýhodou je, že tyto pruhy nejsou propojené přechody, což je poněkud otravné a zdržuje. Další body zájmu ale přijdou až poblíž řeky Sprévy: nejprve jezdecká socha Bedřicha Velikého, která hledí na Operu vpravo a Humboldtovu univerzitu vlevo. A pokud vás zajímají muzea, je dobré mít už rozmyšleno, co chcete vidět, protože jich v tomto místě bude hned několik: Deutsch Historisches Museum (muzeum historie), Nové muzeum (se známou bustou Nefertiti), Staré muzeum (též antické sbírky), Alte-Nationalgalerie (evropská malba 19. století), Bode-Museum (sochařství). Zvlášť stojí berlínský zámek neboli Humboldt-Forum s výstavami o historii a soudobých tématech.

Většina muzeí je na ostrově Museeninsel. A když už tam půjdete, projděte si dóm. Dóm je uvnitř zdobný a je z něj dobrý výhled na celé centrum. Zpátky k Reichstagu dojdete dobře podél Sprévy. Ale ještě než se vydáte na tuto procházku, nabízím vám dvě místa na odpočinek. V létě můžete zrelaxovat v James-Simon-Parku s výhledem na Sprévu i dóm. Podél železnice máte řadu bister a kaváren. Pokud je na chillování v parku zima, doporučuji popojít za stanici Hackescher Markt, do vnitrobloku Hackescher Höfe. Tam je řada útulných kaváren, můj osobní favorit je Ben Rahim, tuniská kavárna s velmi puristickým pojetím kávy. To znamená, že nenabízí cukr ani mléko a svou kávu si tak musíte vypít tak, jak jste ji dostali. Když jste tady, stojí za zvážení ještě jeden podnik. Neapolský mistr pizzař Vincenzo Capuano se vypracoval doma do pozice kuchařské hvězdy, a založil řetězec Capvin v Itálii a v Německu. A jedna restaurace se nachází poblíž Ben Rahima. Zajímavý detail je, že k pizze vám přinesou zlaté nůžky, abyste si mohli pizzu nastříhat a dobře se jedla rukama. A pizzy jsou nápadité, rozmanité a většinou vegetariánské. Takže na nich najdete ingredience jako hrušky nebo pistácie, klasické Quattro Formaggi nebo Hawaii nečekejte.

Cestou k Reichstagu vás nechám se kochat, jeden tip pro vás ale mám. Asi v půlce vám cestu překříží železnice u stanice Friedrichstraße. Na druhém břehu Sprévy se nacházejí hospody Berliner Republik a Ständige Vertretung. Jsou si podobné. Jsou to trochu pasti na turisty, nabízejí jídla, která turisté očekávají a místní nejedí. Hospody  jsou i trochu dražší, jsou ale na dobrém místě a pivo může přijít vhod.

Tento okruh je ve znamení dvacátého století. I zde můžete zahájit fancy snídaní. To pokud si uděláte rezervaci do televizní věže na Alexanderplatzu. Kavárna je nahoře v kupoli, a její podlaha se otáčí, takže se koukáte do všech směrů. V kavárně je vnitřní kruh a vnější kruh stolů. Rezervace místa ve vnitřním kruhu je sice o dost levnější, ale velmi ho nedoporučuji, protože odtud není nic vidět. Na věž můžete vyjet i jenom na vyhlídku, bez rezervace v kavárně.

Z Alexanderplatzu přejeďte S-Bahnem na Warschauer Straße. Potom projděte hroznem pochybných existencí, které se kolem potulují, a sejděte ke Sprévě. Tam začíná nejdelší souvislý zachovalý zbytek Berlínské zdi, který byl pomalován umělci už v roce 1990. Nedaleko odtud se nachází také The Wall Museum, muzeum Zdi. Osobně ho doporučuji, protože ač není příliš velké, zprostředkovává velmi silný emocionální prožitek té doby - nervozitu let padesátých, beznaděj po stavbě Zdi, euforii po jejím pádu.

Nyní je čas nechat Berlínskou zeď i Studenou válku chvíli být a vydat se do Kreuzbergu, malebné čtvrti, jakýchsi berlínských Vinohrad. Už v muzeu jste si možná všimli cihlového mostu Oberbaumbrücke, jednoho ze symbolů Berlína. Nyní je čas se přes něj vydat a pokračovat ulicemi Kreuzbergu až k  Admiralbrücke. To je asi nejmalebnější místo Kreuzbergu a za vlahých dnů a obzvlášť večerů se to místo hemží životem. Fanoušky architektury a například Hundertwassera nadchnou dvorky a vnitrobloky v ulici Fraenkelufer, která od Admiralbrücke vede.

Nyní je před vámi půlhodinová procházka k místu, o kterém jste nejspíš slyšeli, protože svého času zachránilo Západní Berlín. Mluvím o letišti Tempelhof, které bylo cílem leteckého mostu, který do města zavedli Spojenci, když se Sověti pokusili město vyhladovět pozemní blokádou. Ostatně u letiště je náměstí Leteckého mostu (Platz der Luftbrücke). Letiště Tempelhof je podivuhodné i tím, že je to obrovská betonová stavba. Moderní letiště s ní nesnesou srovnání, protože nejsou koncipována jako takové masivní betonové stavby. A další zvláštností je, že Tempelhof je letiště uvnitř města. Letiště je možné si projít uvnitř, a také velmi doporučuji projít se po bývalé přistávací ploše Tempelhofer Feld. Dnes je tam park, dá se tam sportovat, v jednom místě vznikly také komunitní zahrádky a navíc je možné vnímat celou budovu. Ta sice není pěkná, ale určitě je jedinečná a stojí za vidění.

Za tímto okruhem musíme pryč z Berlína. S-Bahnem se tam dostanete za tři čtvrtě hodiny z Alexanderplatzu. Jde o Potsdam neboli Postupim. V tomto městě u Berlína sídlili pruští králové už od zmíněného Bedřicha Velikého, který si zde nechal zbudovat vinohrad a nad ním letohrádek Sanssouci. Vysvětleme, proč takový ne-německý název. Ačkoliv Bedřich zasvětil svůj život dobývání území a posilování vlivu Pruska, osobně byl velký obdivovatel francouzského dvora a kultury. Na Bedřichově dvoře se mluvilo francouzsky a mimo jiné byl jeho hostem a přítelem i filozof Voltaire. Kolem Sanssouci je navíc velký park, a v něm několik dalších zajímavostí: historický mlýn, obrazárna nebo Nový palác. Sanssouci samotné je až překvapivě malé, projdete ho za půl hodiny až za hodinu.

Pokud vám zbude pár hodin času, projděte se po Postupimi. Centrum města začíná u Braniborské brány (jmenovkyně té Berlínské). Několik bloků zabírá Holandská čtvrť, postavená pro holandské dělníky pozvané Bedřichem Vilémem I., otcem Bedřicha Velikého. Krom malebnosti nabízí také spoustu kaváren a restaurací. Například Guam je vyhlášená svými cheesecaky, je tam nutná rezervace, i na take-away tam vede fronta až ze dveří ven.

Předchozí článek: Jak objevovat Německo: Norimberk

Zdroje: