Článek
Málo známou skutečností je třeba fakt, že ve Slovenském štátu probíhal po celou dobu jeho existence odboj, kterého se účastnili jak bývalí českoslovenští vojáci a legionáři, tak i studenti vysokých škol, ženy nebo židovští vězni.
Slovenské vysoké školy - na rozdíl od těch v Protektorátu Čechy a Morava - nikdy nebyly zcela uzavřeny. Naopak, pro navrátivší se studenty z Čech se zřizovaly nové vysoké školy, aby mohli dokončit svá studia. Oproti roku 1939, kdy bylo na Slovensku jen 2039 vysokoškoláků, jich v roce 1943 bylo 5432. Část z nich byli ale také studenti původem z Protektorátu, kteří si tu dokončovali vzdělání, pokud byl dostupný jejich obor.
Právě z mladých mužů se během prázdnin 1944 rekrutoval Vysokoškolský strážný oddiel. Jeho posledním žijícím členem je Branislav Tvarožka, který se nejprve dostal do vězení kvůli přetírání hákových křížů na bratislavských ulicích barvami. Po měsících na samotce se mu podařilo dostat se s dalšími mladíky do Zvolena, kde vyfasovali uniformy, a pak dál do Banské Bystrice.
Pod vedením kapitána Miloše Czembala podstoupili ostrý výcvik. Než se přesouvali na Donovaly, měl už oddíl přes 200 členů a povedl se jim i vysloveně husarský kousek. Z Němci obsazeného Liptovského Mikuláše přinesli „zrekvírované“ vojenské zásoby.
Oddíl vysokoškoláků byl rozprášen mezi 2. a 3. listopadem 1944, kdy mnoho jeho členů padlo nebo bylo zajato, včetně občanů z Čech, Moravy a Jugoslávie. Zbytky se pak přidaly k partyzánům.
V listopadu 1946 byli přeživší představeni prezidentu Edvardu Benešovi, ale po komunistickém převratu skončila řada z nich pro změnu v komunistických lágrech - včetně Branislava Tvarožky, který celý svůj příběh před pár lety vyprávěl pro Paměť národa.
Pracovní tábor Nováky zřízený za války k internaci Židů
Další téměř neznámou kapitolou je zapojení židovských vězňů internovaných v pracovním táboře Nováky, který fungoval od roku 1941. V srpnu 1944 část ostrahy sama odešla bojovat proti Němcům, zbytek byl tak laxní, že je vězni odzbrojili a jednoduše odešli, aby se také přidali k povstalcům.
Podle vzpomínek 100letého Otty Šimka to byl neuvěřitelně opojný pocit po měsících, kdy byl coby Žid naprosto bezmocný. Teď mohl sám bojovat za svou svobodu. Z bývalých táborových vězňů se zformovala partyzánská jednotka, která operovala v celé řadě nejprudších střetů. Řada z jejích členů sice padla, ale jako svobodní lidé. Bratr Otty Šimečka takové štěstí neměl - byl zajat a zemřel během pochodu smrti v Osvětimi.
Mezi povstalce patřil i táborový učitel Alexander Bachnár nebo pozdější herečka Dalma Špitzerová Holanová, která jako sedmnáctiletá mj. pomáhala pašovat zbraně přímo do tábora.
V něm se seznámila nejen se svým budoucím manželem, ale poprvé se postavila také na improvizovaná divadelní prkna. Jako 17letá si zahrála nestárnoucí Emilii Marty v Čapkově Věci Makropulos tak strhujícím způsobem, že jí režisér poradil, aby - pokud válku přežije - studovala herectví.
Po začátku povstání se Dalma podílela na vydávání povstaleckých novin a po jeho porážce se na přelomu října a listopadu stáhla jako většina ostatních do hor, kde se aktivně účastnila bojů po boku sovětských vojáků. Aby se před nimi uchránila, vydávala se nejprve za chlapce. Až později, kdy si všichni zvykli na „malčika“, jim prozradila svou skutečnou totožnost. I taková situace prý pro ni byla velkou hereckou školou.
Ženy jsou vůbec často opomíjenými hrdinkami SNP. Především ty, které sice samy nestřílely, ale sháněly pro povstalce jídlo, praly jim a zašívaly oblečení, pletly jim z párané vlny svetry a ponožky nebo, v případě mladších, dělaly spojky.
Nezřídka za to zaplatily celé rodiny životem, když byly vypáleny samoty i celé vesnice. To, co v Čechách známe z Lidic a Ležáků, se na Slovensku odehrálo na 90 místech a zahynulo (včetně upálení zaživa) na 5 000 civilistů.
Jejich památku v posledních letech připomíná výtvarnice Erika Mészárošová, která vytváří tzv. efemerní památníky v rámci projektu Ženy v SNP. Naposledy to byla před týdnem performance podle vzpomínek Pavlíny Dubeňovej v obci Kunerad, která vyvrcholila cestou nočním lesem na partyzánskou hostinu, aby si přítomní dovedli představit, kolik odvahy znamenalo donést partyzánům „jen“ jídlo.
Pro další informace:
Pedag_1995_1_10_Slovenské_52_63.pdf
