Článek
Začnu malým příkladem. Představte si, že jste jmenováni na pozici obchodního ředitele ve významné firmě a vaším hlavním úkolem je jezdit po světě a získávat kontakty a odbyt pro výrobky vaší firmy. Několik let to funguje a vy svou firmu důstojně reprezentujete, díky čemuž zisky rostou a firma získává dobré jméno. Jenže najednou dojde ve firmě ke změně a noví členové představenstva se začnou tlačit na vaši pozici a omezovat výkon vaší náplně práce. Budou vám tvrdit, že rozumějí ekonomice, že mají telefonní čísla na toho či onoho, a vás postupně odstaví na vedlejší kolej. To, že máte obrovské zkušenosti, najednou nebude nikoho zajímat, a když budete svou pozici a práci bránit, postaví se proti vám dokonce i část zaměstnanců.
Že je to šílené? Ano, je. Více než to. Přesto přesně stejná situace proběhla a probíhá kolem summitu NATO a účasti prezidenta republiky.
Samozřejmě víme, jak ten konflikt začal, a dokonce samotný Petr Macinka, který za tím vším stojí, přiznal, že pokud by Petr Pavel jmenoval ministrem Filipa Turka, nemuselo by ke sporu dojít. Bylo by zcela v pořádku, kdyby delegaci na summit tvořil prezident, předseda vlády i ministr zahraničí s ministrem obrany. A byla velká šance, že tomu tak i bude. Kdyby ovšem Petr Macinka nepocítil touhu vyhlásit prezidentovi válku. A tomu pak nezbylo nic jiného než spor předat tomu, kdo jej může vyřešit. Tedy Ústavnímu soudu.
Veřejností se šíří otázka, proč prezident tolik stojí o účast v Ankaře. Padá podezření z ješitnosti a umíněnosti. Jenže vše je jinak, a to přesně tak, jak jsem popsal v příkladu na úvod.
Pravomoci prezidenta republiky jsou velmi omezené. Protože Petr Pavel není povahově člověkem, který jen sedí v kanceláři a podepisuje dokumenty, je logické, že se snaží i to málo z pravomocí vykonávat naplno a zodpovědně. Byl by špatným prezidentem, kdyby bez boje přijal odsunutí mimo hru, které proběhlo takto nehorázným způsobem. Prezident není odpovědný vládě ani sněmovně. Je především odpovědný svým voličům. Ti především musí vědět, že člověk, kterého do čela země zvolili, kterému dali důvěru, neustoupí trucování uraženého „kluka“.
Lze to napsat jednou větou. Na Pražském hradě se usadil člověk, který není jen figurkou, ale své povinnosti vykonává podle nejlepšího vědomí a svědomí. Minimálně se o to snaží.
Proto se těžko chápe postoj části veřejnosti k tomu, že je prezidentem konečně po letech člověk, který bere svou funkci vážně, a ne jen jako naplnění svého ega.
A jen tak mimochodem mě napadla otázka, co by asi dělal Andrej Babiš, kdyby ve volbách zvítězil on a stal se prezidentem. Jak by reagoval na tvrzení premiéra, že nepojede nikam, protože rozhoduje vláda. To by byl nářek, to by byla slova o tom, že je to antibabišovská kampaň. Ale to uvádím jen tak na okraj událostí.
Nejdůležitější ovšem na rozhodnutí Ústavního soudu je, že dává šanci, aby na summit jela velice silná delegace. Možná dokonce jedna z dosud nejsilnějších. Premiér může hájit ekonomickou pozici vlády a prezident může být nápomocen radou ve vojenských záležitostech. Teď záleží na ochotě premiéra povznést se nad poškozené ego a uvědomění si, že musí jednat ve prospěch občanů České republiky. Nemyslím si, že je to nemožné.
Naopak následující odkazy jasně ukazují, kdo se snaží poškodit republiku a je tak současně největším zlem ve vysoké politice České republiky.
Pokud se z řad opozice ozývají hlasy volající po rezignaci Petra Macinky, jsou to hlasy oprávněné.
