Článek
„Za okupace právě tyto Vančurovy myšlenky zněly jako poselství, jako výzva k odporu. Inspirací by měly zůstat také pro generace budoucí. Zejména vy, mladí, nabírejte plnými hrstmi z tohoto odkazu. Z odvahy, hrdinství všech těch, kteří nezůstali lhostejní k osudu naší vlasti, kteří nečekali se složenýma rukama, až jim svoboda bude někým někdy vybojována a sami se o ni významně přičinili,“ zdůraznil v roce 2007 při pietním aktu, který se konal 1. června v Praze-Zbraslavi, u pomníku popraveného spisovatele, dramatika a filmového scénáristy V. Vančury, vězeň Osvětimi a Buchenwaldu Miloslav Moulis.
Za hlavního viníka Vančurovy smrti označil Reinharda Heydricha, který „měl za úkol zlomit český odboj a začít germanizovat a úplně zničit český národ“.
Bývalý mauthausenský vězeň Antonín Hnilička jeho slova doplnil: “ Zatčen 12. května 1942. S chladným a promyšleným záměrem o tři týdny později - 1. června, zavražděn. Byl to jeden z nejvýznamnějších duchů naší kultury.“
Další řečníci vyzvedli Vančurův vypravěčský talent. Zmínili některá jeho díla – Rozmarné léto, Pekař Jan Marhoul, Konec starých časů, Markéta Lazarová, Luk královny Dorotky či knížku pro děti Kubula a Kuba Kubikula.
Byla zasažena celá generace
Básník Jaroslav Seifert svého času prohlásil: „Až příliš dobře vzpomínám si na ten večer. Vladislav Vančura byl již několik týdnů zatčen a týrán gestapem. Seděli jsme rozechvěni u rozhlasového přijímače, abychom vyslechli zprávy o nových opatřeních nacistů a o vraždách, které slibovali. Když mezi prvními jmény popravených ozvalo se jméno Vančurovo, vstali jsme jako vymrštěni hrůzou ze svých židlí a bez dechu jsme strnuli. Vladislav Vančura! V tom jméně byla zasažena celá naše generace, byl v něm osud nás všech. V tom jméně byla krvavě zraněna celá naše země.“
Dovolím si doplnit – celá naše země byla krvavě zraněna popravami všech vlastenců, kteří o život přišli před Vančurou i po něm.
„Konec našich dvaceti šesti krásných let.“
„Před půlnocí prvního června u nás zazvonil telefon. Byl dole v chodbě, těsně u dveří do bytu. Rozběhla jsem se, ale zůstala jsem v půli schodiště stát.
Naše stará hospodyně, paní Svobodová, už měla sluchátko v ruce. Stála, poslouchala, sama nemluvila. Teprve po chvíli řekla: Ano. Ano. Řeknu.
Zavěsila a obrátila se ke mně.
Dlouho ze sebe nemohla vypravit slovo. Klepala se jí brada. Já vám to nemůžu říct. Já vám to nedokážu povědět… A pak: Pana doktora zastřelili. Vy s Alenkou máte někam odjet. Protože pro vás možná přijdou ráno.
… To byl konec. Konec našich dvaceti šesti krásných let,“ napsala v závěru své knížky Ludmila Vančurová.
Moje pětadevadesátiletá maminka se ke knižní vzpomínce paní doktorky Vančurové, u níž se jako dítě léčila, často vrací. I k tomu, co po Vančurově popravě vnímala.
„Alena, dcera Vančurových, později známá spisovatelka Santarová, chodila do školy s mou starší sestrou. O tom, co se doma stalo, co zatčení jejího tatínka předcházelo a co po něm následovalo, nemluvila. Ani Ludmila Vančurová veřejně nedávala najevo, jakou hrůzu prožívá, co cítí. Obě musely mít obrovskou vnitřní sílu.“
Zdroj: Ludmila Vančurová, Dvacet šest krásných let, Československý spisovatel, edice Vzpomínky, Praha, 1974; Vladislav Vančura ve fotografii, Československý spisovatel, Praha 1954; O Vančurovi, kolíčkách a plavčíku Šůrovi - Seznam Médium
