Článek
Podle autora Fakultní Thomayerova nemocnice v Praze-Krči pro rodiče hospitalizovaných pacientů zavedla další poplatek. Pokud chce návštěva usednout u lůžka své ratolesti, má zaplatit dvě stovky! Cena za pronájem židle, dražší než lůžko samotné na ubytovně mimo oddělení, mu přijde za hranou. Nejen z hlediska etického, ale i ze zákona.
Po přečtení článku mne napadlo, co má dělat rodič, který by rád své dítě v cizím prostředí nemocnice psychicky podpořil, ale třeba na to, zvláště, jde-li o hospitalizaci dlouhodobou, nemá dost finančních prostředků? Nemluvě o tom, že si třeba kvůli tomu v práci musí vzít dovolenou nebo dokonce neplacené volno!
Vím, jak je malému dítěti těžko, ocitne-li se v nemocničním prostředí, bez jistoty rodičovské náruče. Jako sotva pětiletá jsem vážně onemocněla. Podle některých lékařů vyhlídky na vyléčení a šance na přežití nevalné. Deset let po druhé světové válce nebylo zdravotnictví, nejen co do poznatků, na takové úrovni jako v současnosti. S malými přestávkami téměř rok prožitý ve špitálu nebyl veselou hrou na hřišti. Když mne rodiče na příjmu předávali, nikdy neopomněli zdůraznit, že musím být statečná a neplakat. Zkuste o tom čtyřletého prcka přesvědčit! Pan profesor Švejcar, jak moje pětadevadesátiletá maminka dodnes vzpomíná, mne pokaždé laskavě vítal: „Tak už jsi tu zase?!“
Pokoj plný drobotiny, slamníky tvrdé, místo polštáře podhlavník. Stěny chladně bílé. Hračky povoleny nebyly. Dodnes, když kolem budovy v Praze na Karlově, kde Josef Švejcar vybudoval Českou dětskou kliniku a kde mne nakonec dali do pořádku, projíždím, cítím nepříjemné mrazení. Má špitální minulost o sobě hlasitě dává vědět. Jako by se TO stalo včera. V duchu panu profesorovi, dalším ošetřujícím lékařům a sestřičkám děkuji za péči a uzdravení.
Nepříjemná životní zkušenost mne zcela přirozeně přivedla do řad prvních stoupenců Chantal Poullain a její myšlenky rozveselit nemocnice laskavými obrázky, barvit zdi, v dětských nemocnicích tvořit pohádkový svět. Její velký boj se určitě vyplatil a nese šťavnaté plody v podobě pozitivního prostředí, díky němuž je léčba úspěšnější, což herečce, šansoniérce a předsedkyni Správní rady Nadace Archa Chantal potvrdili sami lékaři.
Co bychom my, děti, tehdy daly za veselý obrázek, za povzbuzení pohádkové bytosti! Za maminčino či tatínkovo pohlazení. Kdyby nás v těžkých chvílích, kdy nám píchali injekce, než nás odvezli na operační sál, vzali za ruku a my věděly, že v našem trápení nejsme samy.
Chápu, že nemocnice bojující s rozpočtem, se snaží peníze získat jakkoliv. Nicméně některé platby, například za onu židli, vnímám jako kontraproduktivní. Ptala jsem se kamaráda - lékaře, jemuž v nemocnici rukama procházejí vážně nemocné děti, často bojující o život, jak nahlíží na přítomnost rodičů v zařízení.
„Pokud jde o rodiče se zdravotnickým personálem spolupracujícího, je pro nás požehnáním. Stává se členem ošetřovatelského týmu, který s námi sdílí péči o jeho dítě, v těžkých situacích ho psychicky podpoří… Je pro nás velice důležitý.“
K tomu snad není co dodat. Snad jen, položit si otázku, není to lepší než platba za židli?!
Zdroj: Špitál si účtuje za židli návštěvy u dítěte. Stání možná zdarma - Seznam Médium; Eva Fraňková, Miluji Vánoce a rodinu pohromadě, ČD Magazín pro vás, č. 12/2023, str. 6-10; Profesor Josef Švejcar, nejstarší pediatr na světě, kladl důraz na zachování rodiny (epochtimes.cz); NADACE ARCHA CHANTAL (archa-chantal.cz)
