Článek
Horší než materiální ztráty však byly morální, rozklad politického a ideového systému první republiky.
Veřejný prostor se naplnil hrubým štvaním, hanobením ideálů občanské demokracie. Zvedla se vlna nenávisti ke všemu demokratickému a vlasteneckému, k prvnímu odboji, legionářům.
Josef Čapek v listopadu 1938 napsal: „Co jste, štváči, traviči, spekulanti bez svědomí udělali z národa, z toho lidu Masarykova pohřbu, lidu Všesokolského sletu, lidu mobilizace? … Žádný nepřítel světa nedopustil se tolika zlého jako vy, vyděrači běd, kteří jste tento národ tak strašlivě zhanobili. Ne ztracené území, ale toto je národní katastrofa. Tato hrozná skvrna se nikdy nesmyje; paměť, která po vás zůstane, obsahuje jediné slovo: hanba.“
Přibližně ve stejné době se v Lidových novinách k zoufalému stavu společnosti vyjádřil také jeho bratr Karel: „Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme lépe, kdo je kdo. Kdo byl slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točil s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždy jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, neměl žádnou; člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví… budoucí foliant našich dějin o této době bude mít jen jeden podtitul: kdo byl kdo. A dobrá paměť patří k těm stálým věcem, jichž bude a je třeba.“
Kdo je kdo?
Záhy se to ukazuje. Z kořisti ještě něco zbývá. A tak porcování Československa pokračuje. Ve hře je maďarská karta. Také slovenští politici se domnívají, že nastal pravý čas vyložit trumfy.
Sjednocená maďarská strana, reprezentující maďarskou menšinu v prvorepublikovém Československu, ve spolupráci s maďarským ministerstvem vnitra, s tamní policií a armádou podniká podobné podvratné akce jako henleinovci v českém pohraničí.
Například podle hlášení Prezidia policejního ředitelství v Košicích z 5. října 1938, zaslaného Prezidiu Krajinského úřadu do Bratislavy se uvádí: „… pod dojmom nastalých udalostí agitácia proti nášmu štátu, zvlášť však pre znovuvrátenie Slovenska k Maďarsku a k vyhnaniu Čechov zo Slovenska … nadobúda aj v tunajšom obvode čím ďalej väčších rozmerov a škodlivých účinkov… Rôzne osoby … ktoré chovali v sebe určitú nenávisť voči čs. záujmom, začali v poslednej dobe svoju podvratnú činnosť prevádzať celkom nepokryte, čoho výsledok … sa všade prejavuje.“
Rovněž Slovensko je téměř paralyzováno. První vídeňská arbitráž z 2. listopadu 1938 znamenala mimo jiné ztrátu jižního území včetně jeho obyvatel. Ministři zahraničí Německa a Itálie na schůzce ve Vídni jako „nezávislí rozhodčí“ vydali arbitrážní rozhodnutí, které vycházelo vstříc maďarským požadavkům. Maďarsko získalo území o rozloze 11 972 kilometrů čtverečných s více než milionem obyvatel, z nichž Maďaři tvořili asi tři čtvrtiny. Slovensko se ocitlo ve stejném postavení, jako české země.
Když maďarský premiér Béla Imrédy 2. listopadu 1938 jako první v maďarském rozhlase oznámil výsledek arbitrážního rozhodnutí, návštěvníci divadelních a filmových představení v Budapešti jásali. Například herec Artúr Somlay po skončení prvního dějství hry Jacquea Duvala Francúzska komorná vyšel před oponu a začal jmenovat jihoslovenská města navrácená Maďarsku. Četl je jako modlitbu. Obecenstva šílelo nadšením.
Důsledky arbitráže se projevily v řadě oblastí. Především měla vážný dopad na nestabilitu slovensko-maďarských hranic a na formování politického režimu na Slovensku. Potvrdila Maďarsko v pozici celospolečenského nepřítele Slováků, což umožnilo posílení totalitních prvků ľuďáckého způsobu vládnutí. Představitelé horthyovského režimu prosazovali ochranu menšin a politické výhody, vyplývající z nacistické zásady národních menšin. Ovšem zajistit tytéž výhody Slovákům na maďarském území se zdráhalo.
Američané jen pokrčili rameny
Den před odletem britského premiéra Chamberlaina do Mnichova, 28. září 1938, mu prezident Roosevelt poslal telegram s jedním slovem: „Chlapík!“
Také budoucí prezident USA Dwight Eisenhower, známý jako Ike, který byl v té době na dovolené v Denveru, na mnichovský diktát nahlížel poměrně smířlivě. Jeho syn John, který tam s ním byl, se o desítky let později svěří. „Otcova reakce byla prudká - velmi se hněval na premiéra Chamberlaina za jednání, při němž byly Hitlerovi odstoupeny československé pohraniční oblasti. Avšak na druhé straně se domníval, že i tato dohoda skrývá v sobě určitou naději: Hitler by mohl být zdiskreditován ještě dříve, než dostane šanci něco podniknout. Otec neměl sám žádnou moc, a tak si prostě myslel, že by to tak nějak mohlo být. … obsazení vaší země Hitlerem se setkalo u většiny Američanů s pokrčením ramen.“
Další ultimátum
V noci na 1. října 1938 polský ministr zahraničí Beck předložil nové ultimátum. Kul železo, dokud bylo žhavé. Požadoval urychlené vydání Těšínska. Do 24 hodin! Ministr zahraničních věcí Kamil Krofta s tímto vývojem seznámil vládu a polský postup označil za „daleko ostřejší než byl postup německý“. Vláda došla k závěru, že vzhledem k nemožnosti vyvolání vojenského konfliktu s Polskem je nutné Beckovo ultimátum přijmout.
K zemi, morálně i psychicky zcela rozložené, se blížila bouře daleko horší.
Smutné konstatování
Dr. Jindřich Marek 29. září 2023 na stránkách VHÚ konstatuje: „… smutnou skutečností je dnes to, že průzkum veřejného myšlení v roce 2018 zjistil, že obrovské množství českých občanů vůbec neví, co postihlo české země v září 1938 v Mnichově.“
Zdroj: http://www.fronta.cz/dokument/zaznam-jednani-cs-vlady-1-rijna-1938-prijeti-polskeho-ultimata; Archiv Památníku Terezín A 10962; Ivan Brož, Říkali mu Ike, Naše vojsko, Praha, 1988; Karel Richter, Dobývání domova, nakladatelství NOOS s. r. o., 2016; http://www.upn.gov.sk/publikacie_web/zbornik-juh-slovenska-po-viedenskej-arbitrazi.pdf; Roman Cílek, Temné kouty XX, století, Nakladatelství ČAS, Řitka 2014; VHU PRAHA; dobový tisk
