Článek
Tunely zajatci museli hloubit tak, aby Němci nepojali podezření. Dodržet tuto zásadu nebylo snadné. K překonávání nastražených mikrofonů volili různé metody. Zatímco v podzemí se intenzivně pracovalo, muži na povrchu zpívali, aby případný hluk zdola přehlušili.
Zuřil nesmiřitelný boj. V táboře neustále slídili příslušníci německé tajné služby. Specialisté na vyhledávání únikových tunelů. Prohledávali každičký kout, bez varování vráželi do baráků. Kontrolovali barvu písku, boty, jeho zrnka hledali v místech, kde neměla být.
„Byla to hra na kočku a myš. Museli jsme se mít neustále na pozoru. Čmuchalové byli všude,“ vzpomínal jeden za zajatců, Charles Clarke.
Zajatci se nacházeli ve stavu stálého ohrožení. Věděli, že v případě odhalení stráže mohou bez varování střílet. Mezi hlídači byl i Jack Lyon. Měl za úkol spustit poplach při jakémkoliv náznaku prozrazení.
„Musel jsem se soustředit na svěřený sektor lágru. Všímat si i těch nejmenších odchylek od jeho běžného provozu. Pokud se mi něco nezdálo, okamžitě jsem informaci poslal dál.“
Tabulku dostal každý účastník naší cesty.
Tom prozrazen
První tunel – Tom vedl od baráku č. 123 k lesu západně od tábora. Druhý – Dick, z baráku č. 122 stejným směrem a třetí, Harry z č. 104 na sever. Táhl se nejriskantnější částí tábora. Pod jeho správou a pod silnicí k lesu, kde měl ústit pod prvními stromy.
Mezi zajatci prolétla zpráva, že Němci tábor chtějí rozšířit. Na západ, směrem, jímž se táhl Tom. Rozhodli se práce urychlit. Nebyli však dost opatrní, což se vymstilo. V říjnu 1943 věznitelé tunel odhalili. Vyděsila je důmyslnost celého projektu s dokonale maskovaným vchodem, propracovaným klimatizačním systémem… Rozhodli se tunel vyhodit do vzduchu.
„Byla to docela legrace. Němci totiž značně podcenili sílu výbušniny. Tlaková vlna odnesla z baráku č. 123 část střechy. Pokus se jim nezdařil a my z toho měli škodolibou radost,“ vzpomínal po válce Jack Lyon.
Práci na Dickovi a Harrym zajatci ukončili sami s vírou, že věznitele přesvědčí, že našli jedinou cestu úniku z lágru. S hloubením opět začali v lednu 1944.
Kam s pískem? Na sněhu by byl vidět. Coby úložiště vytěženého materiálu posloužil tunel Dick. Odhadem sem přenesli 12 tun písku.
Na prahu svobody
V polovině března 1944 byl Harry, široký a vysoký něco málo přes půl metru, dokončen. Výbor pro útěky předem podle zásluh vybral na sedm desítek mužů, kteří měli největší podíl na přípravách a třeba i dřívější zkušenosti s útěky. O zbývajících adeptech měl rozhodnout los. Celkem šlo o 220 lidí včetně Arnošta Valenty a dalších dvou českých letců – Bedřicha Dvořáka a Ivo Tondera.
V nočních hodinách 24. března se na cestu ke svobodě vydal první zajatec. F/O Pawel Tobolski. V odcizeném stejnokroji německého poddůstojníka odstranil maskování vstupu do tunelu. Prokopaný výstup pro F/Lt Leslieho Bulla znamenal šok. Geometři, vybavení jen skromnými pomůckami se přepočítali. Harry, který měl končit v lese, ústil kousek od něj v otevřeném terénu. Asi 10 m od jedné ze strážních věží. Navzdory tomu se zajatci o útěk pokusili. Jedním z důvodů byl fakt, že propustky a lístky na vlak, které si tajně opatřili, nesly datum 24. března 1944. Nemluvě o tom, že odložení útěku by mělo zhoubný vliv na morálku zajatců v táboře.
„Převládalo v nás přesvědčení, že bychom plivli sami sobě do obličeje, kdybychom si tuhle šanci, která se už nikdy nemusela opakovat, nechali ujít,“ řekl v rozhovoru pro BBC důstojník RAF, Australan Paul Brickhill.
Útěk se zdařil 76 mužům včetně tří Čechů. Rozběhla se obří pátrací akce. Doslova štvanice na uprchlíky. Po několik týdnech pronásledování zůstali na svobodě tři.
Himmler situaci využil a luftwafe osočil z neschopnosti hlídat zajatce. Přiklonil se k Hitlerovu rozkazu – všechny pochytané zastřelit. Poslední březnový den roku 1944 byl dopadený Valenta spolu s dalšími devíti zajatci odvezen směrem k Zaháni. Ani tato skupina do lágru nedojela. Letci byli zavražděni šestičlenným komandem vratislavského gestapa. Při každé vraždě se v protokolu objevilo: „Zastřelen při pokusu o útěku, stavěl se na odpor při zatýkání…“ Velký útěk z Čechů přežili B. Dvořák a I. Tonder.
„Udělat to museli!“
Vzpomínkového aktu k 70. výročí Velkého útěku z někdejšího tábora Stalag Luft III se zúčastnil a promluvil i tehdy žijící válečný zajatec Charles Clarke.
„Tomu, že by bylo možné uniknout z tábora nikdo nevěřil. Tady je důkaz, že se uskutečnil. … Myslím, že to byl pozoruhodný úspěch… udělali jsme to bez nářadí a v podmínkách naprostého utajení. Pokud si myslíte, že chlapi, kteří přišli o život, to neměli dělat, před sedmdesáti lety to udělat museli.“
Zdroj: Jana Vrzalová, Velký útěk, Přísně tajné! č. 5/2019, str.128-141; Facebook; STRONA GŁÓWNA | Muzeum Obozów Jenieckich Żagań; Útěk Březen 1944: Útěk z nejpřísněji střeženého zajateckého tábora třetí říše - Seznam Médium
