Článek
Před deseti lety jsem poprvé překročila práh jejího útulného domečku v Lidicích, abych jí v roli editorky pomohla s další knihou jejích vzpomínek. Ač upoutána na invalidní vozík mne zaskočila svou vitalitou. Od první chvíle mne udivovala přehledem o dění doma i ve světě. Trefnými komentáři ke každodenním událostem.
„Budeme se tykat. Říkej mi Jaří,“ šokovala mne po několika minutách.
„Jestli chceš kávu, támhle je rychlovarná konvice, kafe nejdeš…“ a ukázala před sebe.
Přiznávám, že zpočátku jsem se ostýchala. Přece jenom, dělilo nás 25 let. Navíc jsem k nejmladší lidické ženě, kterou jsem znala jen z vyprávění, cítila obrovskou úctu a obdiv za statečnost.
Jaří byla nekompromisní. Několikrát mne důrazně, nicméně s laskavým úsměvem a šibalskými čertíky v očích varovala. Jestli prý chci, abychom spolu vycházely a na knížce pracovaly, musíme si tykat. Po celý život měla pevně stanovené hodnoty. Přátelství nenabízela na potkání. A tak jsem jí vyhověla.
Za Jaří do Lidic jsem jezdila týdny a měsíce. Práce nám šla docela od ruky. Vzpomínky sepisovala do tabletu (!) a e-mailem mi je posílala. Následně jsem je dle jejích představ upravovala a stejnou cestou posílala zpět. Ani nevím, kolik hodin jsme konzultacemi strávily s telefonem na uchu, než jsem zase vyrazila za ní domů.
Nepřestávala jsem žasnout nad její obrovskou vnitřní silou, s níž se vracela do minulosti, aby se s ní po svém pokusila vyrovnat.
„Jako chlapce by mne zastřelili…“
Suše konstatovala ve své první stejnojmenné knížce. Mohla o sobě říct, že měla dvojnásobné štěstí. V červnu 1942 jí bylo šestnáct let. Pokud by se narodila jako chlapec, nacisté by ji společně s muži zastřelili u Horákova statku. Kdyby na svět přišla o pouhé tři měsíce později a pro okupanty byla ještě dítětem, byla by jako lidické dítě usmrcena plynem.
V knížce nazvané Vzpomínky mě stále tíží, kterou jsem s Jaří měla čest spoluvytvářet, je lidická tragédie vykreslena v nových, zcela nečekaných souvislostech, nutících k úvahám, vedoucím k možná pro někoho nečekaným závěrům.
Nikdy nelitovala, že prošla koncentračním táborem. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že se v něm naučila poznávat lidské povahy, naučila je odhadovat, jak se kdo v té či oné situaci zachová.
Nicméně rány, které jí tragické události způsobily, ji stále bolely. V závěru knížky se svěřuje, že jsou tak hluboké, že je ani plynoucí léta nedokázala zhojit.
„Snad je to tím, že jsem do koncentráku přišla tak mladá, bezstarostná, naivní a důvěřivá. O to víc jsem byla citlivá k tomu, co jsem tam zažila, i k tomu, co následovalo po válce.
Události, které následovaly po 10. červnu 1942, se odehrály velice rychle.
Nacisté zničili celé rodiny, i tu naši.
Vzali nám vše, i jména.
Zůstaly nám jen vzpomínky.“
Zdůraznila: „Kdo prožil lágr, tomu, jak já říkám, se zadřel pod kůži a do smrti se ho nezbaví.“
Došlo i šampaňské. Z knihy tehdy předčítala herečka Taťjana Medvecká.
Díky
Za vše, milá Jaří, čemu jsem se od Tebe naučila. Díky za důvěru, kterou jsi mi projevila, když jsi se svěřovala se svými hrůznými vzpomínkami. Děkuji i za chvíle, kdy jsme žertovaly a upřímně se spolu smály, abychom se odreagovaly. Díky za to, že jsi byla. V mých vzpomínkách zůstáváš žít dál.
Zdroj: Žily ze dne na den. Vánoce v koncentračním táboře Ravensbrück - Médium.cz (seznam.cz); Jaroslava Skleničková, Vzpomínky mě stále tíží, Vydal Ivan Ulrych – Nakladatelství VEGA-L, Nymburk, 2016
