Článek
Jejich pohřeb se konal 4. května na nedalekém staroslavném Levém Hradci.
MUDr. Rudolf Poledník později o událostech jara pětačtyřicátého v Roztokách u Prahy vydal písemné svědectví.
„Hned po příjezdu bylo několik mrtvých složeno za nádražním skladištěm. V průběhu večera a noci se desítkám heftlinků podařilo z vlaku uprchnout a ztratit se v soukromých bytech roztockých a žalovských občanů. Vzniklo veliké nebezpečí rozšíření infekčních nemocí, zejména skvrnitého tyfu. Lékaři i pomocní zdravotníci pomáhali ze všech sil. Práci však bylo třeba nějak zorganizovat a dát jí alespoň zdání legality, aby se předešlo možnému běsnění gestapa.
V ranních hodinách jsem byl zavolán k postřelenému heftlinkovi. Ležel na schodech před kanceláří přednosty stanice s prostřeleným břichem. Za několik minut zemřel. Využil jsem této příležitosti a vyhledal velitele transportu. Byl značně opilý. Požádal jsem ho o souhlas, abychom umírající z transportu vyzvedli a tím jemu ulehčili situaci. Dal se chvíli přesvědčovat a nakonec, zřejmě pod vlivem alkoholu a hlavně pod dojmem celkové poraženecké nálady, souhlas dal. To byl povel pro naše sestry. Vytahovaly a v náručí nosily živé kostry potažené kůží z dobytčích vagonů a ukládaly je prozatím na krytý peron.“
Vrchu nabyla vůle pomoci
Kam ubožáky z vlaku dát?
„Jediné řešení byl starobinec. Sedlák ze Žalova přijel s traktorem a s vlečným vozem a odvážel nemocné ke starobinci. Došlo ke krátkému jednání v obecní radě o uvolnění budovy. Byly obavy o možných represáliích gestapa, ale vrchu nabyla vůle pomoci. Ostatně už se ani nedalo nic jiného dělat. Skupina pruhovaných koncentráčníků okolo budovy starobince se stále zvětšovala. Ukázalo se, co dokáže opravdové nadšení.
Každá domácnost se snažila něčím přispět. Slamníky, lůžkoviny, prádlo, mycí potřeby atd., léky a řada dalších jiných nezbytných věcí. Je až neuvěřitelné, že jsme do večera měli ve starobinci uložených, převlečených, odvšivených, ošetřených a nakrmených asi 50 těžce nemocných, které většinou bylo při každé manipulaci třeba přenášet na rukou. Byl jsem dojat babičkou, která přinesla kelímek zčásti použité masti - se slovy: „Nic jiného nemám, snad to můžete potřebovat.“
Naproti tomu mne rozčílil občan, který chtěl potvrzení na tubu Cibazolu, aby měl doklad, že také přispěl. To ale byla naprostá výjimka.
Na co ty lidi stonali? Při omezených možnostech vyšetření bylo možno se jen běžně orientovat. Stavy naprostého vysílení, vysoké horečky, rozsáhlé nálezy na plicích zřejmě TBC a zápaly plic jiného původu, rozsáhlé záněty pohrudnice, průjmová onemocnění břišní, hnisavé záněty kožní, furunkulóza, abscesy. Některé stavy budily vážná podezření na břišní a skvrnitý tyfus. … Zvěst o akci se zanesla do Prahy a i odtamtud posílaly různé lékárny zásoby léků. Ani nebylo možno všechno registrovat. Hlavně jsme potřebovali injekční roztoky, hlavně glukosu a fyziologický roztok, léky pro posílení srdeční činnosti. Šlo totiž o to posílit rychle zesláblé a vysušené lidské trosky a převést je přes nejkritičtější dobu.
… Hned na druhý den přišlo gestapo. Vyptávalo se, vyhrožovali, že nám to přijde draho. Dovnitř jenom nakoukli a uctivě vycouvali před významnými nápisy Karanténa a nebezpečí infekce. Pak už se neobjevili. Kola dějin se točila příliš rychle a nedovolila, aby své výhružky splnili. Měli jsme ztráty. Hned první noc asi dva ošetřovaní zemřeli. V následujících dnech ještě několik umřelo.“
S namířenými revolvery gestapáci vyhrožovali
„V den odjezdu TRANSPORTU SMRTI z Roztok roznesla se po Praze zpráva, že v Roztokách je již revoluce. Za patnáct minut po odjezdu transportu dostavilo se na roztocké nádraží GESTAPO a nastalo vyšetřování. Začalo v ošetřovně, u lékařů a přednosty stanice a vyvrcholilo na nástupišti, kde u svých nemocných zůstaly na obhajobu jen dobrovolné sestry. S namířenými revolvery gestapáci vyhrožovali a poukazovali na neoprávněnost zadržování a ošetřování příslušníků transportu, po delším jednání, po odvolání se sester na právo Mezinárodního Červeného kříže, odešli s výrokem: „Vy ještě uvidíte!“
… Ti ze zachráněných, kteří již nepotřebovali stálé lékařské péče, přecházeli do péče jednotlivých rodin našich občanů. Nezapomeneme na zářící oči těch „vyvolených“, kteří si své svěřence odváděli domů – a to bylo ještě v době poroby a poprav, kdy většina národa sice již tušila, že je konec německé zpupnosti, ale nevěděla, že konečné osvobození je blízké.
Byl to obraz hrůzy, bídy a utrpení
Černobílý film s tímto vše vypovídajícím titulkem jsem viděla mnohokrát. Zachycuje příjezd vlaku smrti na nádraží, nadšené vítání cestujících v pruhovaných hadrech místními občany. Děs, který se jich zmocnil bezprostředně poté, co poprvé na nezvyklé pasažéry pohlédli zblízka. I po desítkách let vyvolává hrůzu a řadu otázek. Jak jen člověk mohl něco takového dopustit? Současně, i po takové době, se nelze ubránit pocitu vděčnosti k roztockým i k obyvatelům z okolních obcí, kteří se navzdory přítomnosti stráží SS nebáli a šli troskám, které kdysi byly lidmi, na pomoc. Dobový dokument je důkazem odvahy, obětavosti, lidství v nejryzejší podobě. Muži a ženy, mladí, staří, dokonce i docela malé děti, přinášejí chléb, čaj. Dospělí pálí zavšivené vězeňské mundúry. Dobrovolné sestry Červeného kříže spěchají ošetřit zubožené vězně, vyčistit a ovázat jim rány, podat lék…
Podle vyprávění pamětníků, přímých účastníků oněch dramatických hodin, hrůzostrašné záběry tajně ze sklepního okénka domu v Nádražní ulici, tedy v těsné blízkosti kolejí, na nichž vlak smrti stál, pořídil Jaroslav Krejčí st., majitel obchodu smíšeným zbožím.
Zdroj: Archiv Středočeského muzea v Roztokách u Prahy; Transport smrti – duben 1945 aneb „Tu projevila se pravá česká duše.“ - Seznam Médium; Za svobodu | filmový dokument z roku 1945 zachycující transport smrti (youtube.com)
