Článek
Budoucnost lidstva je s ní bezesporu spojena. Mezi klady se mj. řadí využití v medicíně, v níž zajisté sehraje velkou roli. V mnoha průmyslových oblastech zvýší produktivitu a efektivitu práce. Na straně druhé v jiných může vést k nezaměstnanosti.
A co člověk? Nepřeválcuje nás AI? Jan Beer v jednom článku zmiňuje konferenci o psychoterapii, jejímž motivem byly naděje a lidskost. Zdůrazňuje, že „doba se vyvíjí, ale člověk zůstává člověkem. Jeho potřeby nelze v celé šíři nahradit zadáním práce robotům. … Naději a lidskost od umělé inteligence nečekejte“.
Ryzí, upřímné a nezištné kamarádství
Bylo by krátkozraké pokrok zastavovat. Domnívám se však, že podmínkou toho, aby po boku technologií, v obtížných životních situacích člověk zůstal člověkem, je zachování lidskosti. K tomuto postoji mne vedou i vzpomínky vězňů koncentračních táborů.
„Koncentráky byly skutečně institucí, kterou stát, ovládaný skupinkou lidí, nahradivších všechny platné zákony mravnosti vlastním abnormálním ˛světovým názoremʼ, se chtěl nejraffinovanějším způsobem zbaviti nepohodlných lidí,“ vzpomínal v roce 1946 Karl Zrounek, vězeň číslo 624.
„Rozdíly ideologické, konfesionální a stavovské úplně ustoupily do pozadí. Všechny spojovala jen pouta ryzího, upřímného a nezištného kamarádství. … Z tohoto hlediska nebylo naše utrpení v Dachau marné!“
Jak si v drastických podmínkách ono kamarádství dokázali udržet?
Léta 1940-1941 ve znamení hladu, zoufalství a bídy
Každý, kdo přišel do Dachau, se stal pouhým číslem. Změnil se v naprosté NIC! Měl zapomenout, že je člověkem.
„A toto nic se zde musí rvát o svůj život! Je to vážný zoufalý boj, poněvadž každý brzy vycítí, že k smrti zde není daleko. Podle způsobu, jakým kdo o svůj život bojuje, pozná starší vězeň, jaký je to člověk, co je to za charakter. Tak zde vyplyne charakter člověka jako olej nad vodu. Každý ukáže svoje pudy a vášně a jak daleko jim podléhá, nebo do jaké míry je umí krotit. Výsledek pozorování je v této době žalostný. … Poměry jsou opravdu přímo hrozné, zoufalé. Každý se stará jen o sebe a nezná ani bratra. Hlavně starší lidé jsou někdy až nepříčetně sobečtí. … Kdyby od nich v této době závisela budoucnost národa, nechali by ho klidně vymřít, jak se konečně vyjádřil jeden vysoký duchovní hodnostář. …Bují zde prostě všechny neřesti… Krade se chleba, brambory, cigarety a vše, za co je možno opatřit něco k jídlu, přesto, že za krádež chleba je trest smrti. Téměř všichni podléhají pudu sebezáchovy a mnohdy klesnou pod úroveň zvířete,“ napsal v roce 1946 Emanuel Faltus, bývalý vězeň, úředník z Prahy.
Vyhledal několik nejbližších dobrých kamarádů – Standu Dolejše, Václava Karase, Oldřicha Fišera, Františka Kadlece… Vyložil jim, co by se mělo udělat, aby „zde všichni nezblbli, jak si Němci přejí“, aby se mezi ně zase vrátilo trochu lidské důstojnosti. Společně založili tzv. klub kamarádů. Samozřejmě přísně tajně, jelikož veřejné přiznání by je stálo hlavu. V klubu se měli shromáždit všichni, kdož „se přes všecky ty orgie chovali slušně“. Byli ustanoveni důvěrníci, aby pozorovali, jak se kdo chová a zakládající členy klubu informovali.
„Později vidím, že nestačí jen pozorovat, jak se kdo chová, nýbrž, že je třeba něco dělat, nějakým způsobem uhladit to drsné a odpuzující soužití, alespoň mezi námi Čechy. … Někteří rozumní starší kamarádi … přicházejí za mnou, abych se ujal uspořádání nějakého programu. Vzal jsem to na sebe, přesto, že tehdy něco takového podnikat byla věc velmi těžká. Nebyl žádný materiál! Neměli jsme ani písmenku české literatury a prostě nic, čeho by se člověk mohl chytit. Lovili jsme tedy v paměti. … Měli jsme mezi sebou dobrého pěvce Františka Süsse… Požádal jsem též Roberta Toscaniho, aby si připravil nějakou vánoční povídku. Jiří Lech se nabídl, že by napsal parodii na ˛Toman a lesní pannaʼ.“
Nastala dlouho očekávaná slavnostní chvíle.
„… program nemohl být nijak skvělý za těch těžkých okolností a možností, které jsme tehdy měli. V celku to ale dopadlo dobře, takže Štědrý večer jsme prožili alespoň přibližně, jako lidé.“
Zubožení, ale morálně zocelení jeli do vlasti
„… jako boží dobyteček zde žít stále nemůžeme!“
Několik týdnů po Vánocích E. Faltus svolal kroužek lidí schopných něco vytvořit. Vycházel z prostého faktu.
„Když nemáme nic hotového, musíme si něco vytvořit sami. Takto jako boží dobyteček zde žít stále nemůžeme!“
A tak na počátku roku 1942 v Dachau došlo k jevu do té doby nevídanému. K tvoření. Muži chystali kulturní večírek. František Kadlec složil báseň Ve stínu sedmi strážních věží, Jaromír Sláma, odborný učitel z Brna-Černého Pole a Emanuel Faltus nabídli vlastní píseň Sázava, Josef Ulc tango Buď má a Emil Kalát na Faltusův nátlak složil svou první písničku nazvanou Psanec. Störzer napsal fejeton o návratu vojáka z italské fronty ve světové válce, což mělo vyvolat naději, že také vězni koncentračního tábora se jednoho dne domů vrátí.
Celý program se skládal výlučně z děl vytvořených v Dachau. Dokonce to bylo podmínkou. Snahou iniciátorů bylo „odvrátit mysl osazenstva … od toho prokletého, všedního a beznadějného života v lágru“. Pozváni byli delegáti ze všech ostatních světnic bloku, aby na té své později mohli referovat o tom, co se děje na třetí štubě desátého bloku.
Nastal očekávaný okamžik. Všichni, unaveni celodenní dřinou, ulehli. Jen účinkující zůstali stát. František Süss s citem zazpíval Sázavu, která se hluboko vryla do srdcí posluchačů.
„Když smutek padne do duše tvé/a osud svými ranami tě štve/zdá se, že vše již tě opustilo/hořkostí srdce tvé se naplnilo/nezoufej, nezoufej, nezoufej…“
Balzám na duše uštvaných
Morální dopad večírku, jenž se konal poslední sobotu v březnu 1942, byl ohromující. Šlo doslova o balzám na duše uštvaných a rozeštvaných vězňů. Další tajné večírky následovaly. Celkový dojem, který si přítomní odnášeli, se odrazil v jejich chování. Neurvalost, hrubost postupně mizely.
Zdroj: Umělá inteligence v koncích. Psychoterapie chce lidskost - Seznam Médium; Co je to umělá inteligence - předběhne technologie člověka? 😱 (deeply.cz); Almanach Dachau Kytice událostí a vzpomínek…, vydal Svaz osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu, 1946
