Článek
„Měli jsme hlad.“
V osvobozené Budapešti dlouho vládl chaos. Policie neexistovala, lidé rabovali válkou rozbité obchody. Z různých důvodů. Někdo proto, že měl docela obyčejný hlad a chtěl uživit rodinu, jiný na lup a kšeft…
„Jako dobrovolníci jsme se my kluci přihlásili na úklid města, nicméně za hlavní morální úkol jsme považovali pomoci vyhledávat válečné zločince. Hodně se jich převléklo do civilu, aby zmizeli. Pomáhat v přeměně města do mírového pořádku bylo nelehké. Haldy mrtvol, zastřelení a umírající koně, hniloba, to vše hrozilo epidemií. Ale zmizel strach. Tady byl mír. Nikdy nezapomenu na osmi až desetimetrové kupovité hromady mrtvol, vytahaných ze sklepení domů, „sekretariátů“ Šípových křížů.
Když byl nějaký válečný zločinec odhalen, odvedli jsme ho na sovětskou komandaturu. Tam jsme si na své přišli i jinak. ˛Už jste dnes něco jedli?ʼ zeptali se nás pokaždé a poslali nás do jejich jídelny. Nejdříve nám vždy dali pořádně najíst. Měli jsme hlad. A u nich jídla bylo dost.“
Husarský kousek
„Jednou se naší chlapecké skupince podařil doslova husarský kousek. Pomohli jsme identifikovat Zoltána Meška, ideologa maďarských fašistů. Maďarské orgány, které se již formovaly na vysoké úrovni, se o tom dozvěděly a „převzaly si ho“. Proces údajně trval léta.“
Přežít, prostě přežít, najíst se, dosyta se vyspat, to byly hlavní starosti mladíků z někdejší ilegální skupiny. Chlapců plných nenávisti k fašistům. A tak, když rudoarmějci zjistili, že jeden z nich mluví přijatelně slovensky, česky, rusky, německy, maďarsky a trochu i anglicky, nabídli mu místo tlumočníka v jedné vojenské části. Bez váhání kývl a stal se „příslušníkem“ vojenské části pp. 05602, 3. ukrajinského frontu. Budapešť, Bratislava, Vídeň, Baden, Enzesfeld – ještě dlouhá cesta k míru se před ním táhla.
„Nedůvěru ke mně necítili. Byl jsem Čechoslovák. To tehdy něco znamenalo! Komunikační problémy jsem rovněž neměl. Na uniformu bez nárameníků jsem si zvykl.“
Ovšem s literou vojáka na tom byl budoucí profesor Végh tak trochu na štíru.
„Naše jednotka v Rakousku jednou dostala zprávu, že se někde skrývá nacista.
˛Jdem na něj!ʼ povídám kapitánovi Labincevovi, bývalému tankistovi z Moskvy. Tahám z pouzdra svou pistoli, z níž jsem, pokud si vzpomínám, nikdy nevystřelil.
˛Seš blbec?!ʼ vyjel kapitán jako kamarád.
˛Musíš se plížit,ʼ a chňapl mne zpět do bezpečí. Nehrálo se žádné divadýlko o důvěře či nedůvěře. Byla válka. Šlo o život.
Pan profesor se zamyslel. Jako by přemítal, kterou ze vzpomínek ještě vytáhnout na světlo a oprášit pro příští generace, které válku nezažily.
„Události do nás implantovaly hluboký odpor k nacismu, který plánovitě vraždil některé národy či etnika a vedl k tomu i děti. Vzpomínám, jak na silnici směrem na Vídeň byly vidět stopy zvěrské práce příslušníků Šípových křížů. K Dunaji vedli zajatce a stříleli je do týla. V určitém smyslu byli někteří možná horší než dozorci v koncentračních táborech. Neštítili se často pistolemi „ověnčit“ i třináctileté kluky a zneužívat je k „vraždění jako ke hře“.“
Zažil také veselejší chvilky
„Ale abych nemluvil jen o smutných věcech…“
Profesorova tvář najednou zajiskřila šibalskými ohníčky. Třebaže mu dávná minulost do srdce zatloukla bolestivé hřebíky, neokoralo. Vzápětí dokázal, že není suchopárným milovníkem čísel, jak si řada z nás matematiky představuje, ale že se rovněž umí od srdce smát a má smysl pro humor.
„Rakušané se Rusů strašně báli. Ve Vídni jsme potřebovali zjistit další trasu postupu autem. Mapy jsme sice měli, ale… Po chodníku kolem nás kráčela moc hezká slečna. Jakmile spatřila vojáky v rudoarmějských uniformách, z nichž jeden po ní chtěl nějakou informaci v němčině, lekla se a dala se na útěk. Běžel jsem za ní. A šup, do domu, v němž zmizela. Našel jsem ji ve třetím patře. Její rodiče byli bledí jak stěna. ˛Kde je ta slečna? Rád bych s ní mluvil,ʼ tázal jsem se slušnou němčinou.
Ukázali na pokoj.
˛Slečno, proč jste utíkala před ruským…? Copak vypadám tak…ʼ domáhal jsem se zdvořile odpovědi.
Najednou jsem jí porozuměl. Vždyť ji celá léta vychovávali ve víře, že Rusové jsou vrazi, že týrají děti… Všechno jsme si vysvětlili. Její tvář se postupně vyjasňovala. Snad jsem jí tehdy i řekl, že jsem Čechoslovák. Už tu byl sympatický úsměv hezké mladé dívky. Škoda, že naše jednotka spěchala dál…
Jednou jsem také tlumočil v rakouské nemocnici kapitánu Labincevovi u abortu (potratu – pozn. jv) jeho kamarádky, sovětské důstojnice. Hlasitě mluvila v narkóze a místní lékaři jí nerozuměli. Copak jsem jim mohl vykládat, že křičí: „Labinceve, ty balšoj sviniar!“?
Moskva stále mlčela!
„Válečné dny plynuly. Přišel 5. květen roku 1945. Seděl jsem u rozhlasu v pokoji v Enzesfeldu. Vedle stál Labincevův pucflek. Byli jsme pohrouženi do družného rozhovoru, když vtom z rádia slyším: ˛Praha volá o pomoc!ʼ Cítil jsem signál. Dotek domova a konce války. Díky jazykovým znalostem jsem mohl poslouchat téměř všechny západní stanice v různých jazycích. O konci války jsem se, na rozdíl od místního velení, dověděl dříve. Západní stanice hlásily: 7. května německé velení a mocnosti spolu se sovětským představitelem generálem Ivanem Susloparovem podepsaly všeobecnou kapitulaci Německa. Avšak Moskva mlčela. Pořád jsem seděl s uchem na rádiu. Válka vlastně skončila, avšak sovětské vedení – Moskva – pořád mlčelo. Dne 8. května nadporučík Los s námi slavil své narozeniny. Ve dvě hodiny ráno, už 9. května, byl tento sympaťák na mol, a tak jsem ho šel doprovodit na komandaturu, kde bydlel. O hodinu později, to už jsem byl v posteli, se z ulic rakouského Enzesfeldu ozvala střelba. Rychle jsem na sebe naházel uniformu a vyrazil z domu. Už první voják, na něhož jsem narazil, mi sdělil, že válka skončila a že všechny patrony všichni z radosti vystřílíme do vzduchu. Podstata faktu mi dost dlouho nedocházela. Najednou jsem nevěděl, co bude dál. Válka pro mne byla příliš dlouho „normální“, takže mír po šesti letech útrap představoval začátek čehosi zcela neznámého. Nabídku, abych jel studovat do Moskvy, že mi dají dobré „bumážky“, jsem odmítl. Nepřijal jsem ani podobný návrh studovat v Budapešti a současně tam pomáhat budovat novou techniku. Se strýcem Honzou, s nímž jsem se náhodně potkal v Budapešti, který byl také v ilegalitě, jsme si řekli, že chceme domů, do Československa. Ale kam? Kde je vlastně náš domov? To jsme nevěděli.“
Zdroj: Osobní poznámky pořízené během setkání s panem profesorem Ing. Ludevítem Véghem, DrSc. (26. srpna 1921-25. září 2016), tehdy působícím na ČVUT Praha; „Když máte gatě plné strachu, logika nefunguje!“ profesor Ludevít Végh - Médium.cz (seznam.cz); Dnes zemřel profesor Ludevít Végh, zakladatel Spolku akademiků Židů | Židovské listy (zidovskelisty.info)
