Článek
„Museli jsme se naučit, jak vyhledávat ponorky a lodě, jak na ně útočit, museli jsme zvládnout komunikaci s lodními konvoji, plujícími z Ameriky a nazpátek… Byli jsme již zkrátka plně zaměstnáni v bitvě o Atlantik,“ vzpomínal na tu dobu Josef Doubek, navigátor z 311. bombardovací čs. perutě RAF.
Ponorky představovaly velice tvrdého soupeře. V knize Filipa Jánského, příslušníka téže čs. perutě (občanským jménem Richard Husmann), Vzpomínky nebeského jezdce se píše, že na poměrně malé ploše Biskajského zálivu, přibližně pět set krát dvě stě kilometrů, muselo proplout pět ponorek z každých šesti vyslaných.
„Operovalo-li najednou 120 ponorek měsíčně, muselo být v daném období … teoreticky možných dvě stě střetů, pro něž ovšem nebyly známy časy a místa. Ponorkoví kapitáni neměli oblast Biskaje rádi, i když měli možnost se ponořit. Cestovní rychlost ponorky pod vodou byla pouhé tři uzly; při ní během čtyřiadvaceti hodin urazila 72 námořních mil, čili 134 kilometrů. Potom se musela vynořit a nabíjet akumulátory… každé napadení mohlo být pro ponorku osudným.“
Jen za květen 1942 ke dnu poslaly 109 lodí
V prvních letech druhé světové války německé ponorky spojenecké námořní plavbě způsobily značné ztráty. Například v lednu 1942 šest velkých německých ponorek doplulo do výsostných vod USA a za tři týdny zde potopilo 40 spojeneckých lodí o celkovém výtlaku 23 tisíc tun.
Nacistický velkoadmirál Karl Dönitz velitelům všech ponorek, do té doby operujícím západně od britských ostrovů, plus některým dalším z oblasti Azorských ostrovů, nařídil přemístit se do pozic proti severoamerickému a středoamerickému pobřeží. Navzdory úsilí amerických bombardérů byly ponorky úspěšnější. Jen za květen 1942 ke dnu poslaly 109 lodí, uvádí Martin Bowman v knize B-24 Liberator.
V červenci uvedeného roku přítomnost ponorek v Biskajském zálivu zesílila. Postupně však protiponorková obrana získávala důležité výhody. Spojenecká plavidla dostala lepší vybavení – účinnější protiponorkové zbraně (např. salvový vrhač hlubinných pum Hedgehog) a vylepšené radary. Stoupal počet letadel nasazených k hlídkování, zvyšovalo se množství protiponorkových plavidel, bránících konvoje včetně eskortních letadlových lodí. Ponorky již svými výkony nedostačovaly. Především typ VII, jenž se měl stát nejvýznamnější třídou podmořských plavidel německého námořnictva a získat pro zemi vítězství v bitvě o Atlantik. Kriegsmarine se postupně dostávala do krize. Morálka posádek výrazně poklesla.
Chyba velitele Ericha Raedera
Podle některých odborníků se jí velitel Kriegsmarine, naštěstí pro spojence, dopustil. Podobně, jako někteří britští admirálové. Význam ponorek hrubě podcenil. Velkoadmirál Karl Dönitz se sice neustále snažil ponorkovou válku prosazovat v co největší míře, avšak nedostával dostatečné množství prostředků, aby zásobování britských ostrovů zlomil. Patřil k velitelům, kteří se důrazně zasazovali o stavbu nového typu ponorek, které by, díky vysoké rychlosti a vytrvalosti při plavbě pod hladinou, měly lepší šanci svým pronásledovatelům uprchnout. Toho se mj. podařilo dosáhnout proudnicovým tvarem trupu a bojové věže, instalací šnorchlu a zvýšením kapacity akumulátorů. Ponorky tak dokázaly operovat v hloubce 133 metrů (maximálně 300 m) a po dobu pěti hodin ponořené plout rychlostí dvanácti uzlů.
Potopila ji vlastní posádka
Typ XXI představuje třídu oceánských dieselelektrických ponorek, vyvinutých pro německou Kriegsmarine na sklonku druhé světové války. Ve své době byla nejdokonalejší ponorkou, která měla pomoci zvrátit bitvu o Atlantik. Díky vynikajícím nautickým vlastnostem, vysoké rychlosti pod hladinou a vysoké kapacitě akumulátorů. Výzbroj tvořily torpédomety, dělo a kanony.
Do konce války do bojů zasáhly jen dvě typu U XXI z celkově dokončených 119 podmořských plavidel. U 2511 a 3008 pod velením korvetního kapitána Adalberta Schnee a kapitán poručíka Helmuta Mansecka. Po kapitulaci Německa se ponorky staly vítanou kořistí spojenců. Podle některých pramenů dokonce ovlivnily vývoj ponorek přinejmenším do 50. let 20. století.
V roce 1957 byly vyzdvižena a opravena ponorka U 2540 – typ XXI, kterou na sklonku války potopila vlastní posádka. Až do roku 1982 ji používala Bundesmarine pod novým jménem Wilhelm Bauer. O dva roky později byla natrvalo ukotvena v Bremerhavenu jako muzejní exponát, v němž má turista možnost těsné prostory, v nichž žít a pohybovat se určitě nebylo jednoduché, poznat. Všechno je chladně účelné, navržené k co nejefektnějšímu zabíjení protivníka. Pro suchozemce nepříjemný pocit ze stísněného prostředí umocňují zvuky, které slyšel námořník u sonaru – lodní šrouby, výbuchy hlubinných pum…
Zdroj: Filip Jánský, Vzpomínky nebeského jezdce (z pozůstalosti připravil Jindřich Drebota), Ostrov, 2007; Martin Bowman, B-24 Liberator, Jan Vašut (Vašut), 2005; Josef Doubek, Joe od třistajedenácté: životní příběh navigátora 311. čs. bombardovací perutě RAF, Svět křídel, 2017; Ponorky z Valentina nevypluly aneb Nesplněný Hitlerův plán - Médium.cz (seznam.cz); Denkort Bunker Valentin (denkort-bunker-valentin.de); Deutsches Schiffahrtsmuseum, Bremerhaven; Deutsches Schifffahrtsmuseum (dsm.museum); U-Boot_Typ_XXI_U-2540_("Wilhelm_Bauer")_(9444822053)_(2).jpg (5184×3456) (wikimedia.org)
