Článek
Nejhorší jsou rodinné oslavy – a hned na druhém místě volby. V těchto dvou obdobích se naše rodina obvykle rozhádá. Dědečkové, babičky, strýcové a tetičky kolem sedmdesátky a výše to totiž vidí všichni stejně: dnes to stojí za houby a před revolucí to bylo mnohem lepší.
Od současné politiky ke vzpomínkám
Začne to obvykle tím, že začnou litovat agrobarona, jaký je to chudák, že na něj všichni stále házejí špínu a jak on pěkně umí promluvil k lidem, tak hezky srozumitelně. Na současném prezidentovi nenechají nit suchou. Kritizují ho za to, že byl v KSČ, a to paradoxně i ti, kteří sami byli v KSČ a průkazku odevzdali až delší dobu po sametové revoluci.
Pak se přejde ke vzpomínkám. Polituje se mládež, jak to mají těžké s bydlením a jak oni dostali bez problémů byt od podniku nebo od družstva. Zavzpomíná se na dovolené od ROH – u Balatonu nebo na podnikové chatě na Šumavě. I do Rumunska a Bulharska se dalo zajet! A co teprve to zdravotnictví? Výborná péče – a úplně zadarmo. A nemuselo se platit za léky! A ta škola, co to dnes stojí! Rodiče, chudáci, musejí platit za knížky a další školní potřeby, to za nich nebylo… A do důchodu se chodilo dřív, to byla paráda. Prostě se měli dobře, a hotovo.
Bylo to jinak
Přitom moje vzpomínky jsou úplně jiné. Patřili jsme k těm chudším. Vzpomínám si, jak jsem se coby náctiletá hádala s mámou o to, aby koupila dražší jablečný šampon v tubě místo klasického březového ve skle. Ona ho nekoupila, my na ten dražší prostě neměli. Že jsme celý týden jedli jídla jako jsou brambory na loupačku, topinky s česnekem, brambory na paprice, a maso jsme měli maximálně jednou týdně, pokud ho máma po noční směně vystála ve frontě. Že jsem hrozně záviděla spolužačkám džíny, moji rodiče žádný přístup k bonům neměli. Že moje babička měla kvůli tomu, že část života byla v domácnosti (děda si to přál), po jeho smrti tak malý důchod, že bez naší podpory by mohla jít žvýkat kořínky do lesa. Že to ve zdravotnických zařízeních vypadalo spíš jako v diagnostickém ústavu a že si sice byli všichni rovní, ale někteří si byli rovnější. A vzpomínám si, jak jsem záviděla spolužačce, že jede k moři do Jugoslávie, která pro nás byla vysněnou zemí. A to jsou jen ty materiální věci. Jako dítě jsem tolik nevnímala nesvobodu, protože jsem se do toho už narodila. Ale jako dospělá jsem novou svobodu dokázala ocenit. Naši „starší“ ale ne. Jako by jim ta nesvoboda vůbec nevadila. Prý to tak nevnímali a necítili se nesvobodní.
Proč se to děje?
Jediné, co mě napadá jako důvod, proč se značná část generace starších lidí tak upíná k minulosti, je selektivní paměť. Jako když si žena po porodu nepamatuje porodní bolesti, ale jen to nádherné dítě, které z porodu vzešlo. Ona si ty bolesti samozřejmě pamatuje, ale vzpomínky ztratily na síle.
Člověk pochopí, že pro starší generaci je dnešní doba hrozně překotná. Politické kroky vlád, které přišly po revoluci, také nebyly vždy uspokojivé. Ale černobílé vidění „tenkrát to bylo dokonalé, teď je to hrůza“ mi vadí.
Když vezmu důchodce z naší rodiny, mají se opravdu dobře. Důchody mají slušné, běžně jezdí na dovolenou po Česku i do zahraničí, všichni mají krásné bydlení a nikdo z nich se nemačká v malém bytě s mladší generací. Léky sice něco stojí, ale hlady kvůli útratám v lékárně nikdo z nich netrpí, naopak. Dopřávají si jídlo, o jakém se jim tenkrát mohlo jen snít. Mají na to, aby si nakoupili hezké oblečení i nějakou tu zábavu. Přesto pořád vzpomínají na „tenkrát“.
Jak se má člověk zachovat? Vysvětlovat? Hádat se? Ignorovat to? Stanovit oboustranně určitá témata jako „tabu“? U nás to prostě nefunguje. Jak to máte ve vašich rodinách?
