Článek
V neděli 7. června proběhly v Arménii parlamentní volby. Současný premiér Nikol Pašinjan obhájil svůj mandát, když jeho strana Občanská smlouva získala 49,8 % hlasů. Sám Pašinjan tento úspěch označil za historické vítězství a bezesporu jde o historickou událost. Arménští voliči se totiž rozhodli pro další prozápadní směřování své země.
Zcela podle očekávání výsledky voleb zkritizovala Moskva ústy mluvčí ministerstva zahraničí Marije Zacharovové. Té vadil údajný nátlak na opozici a vměšování se Západu, především pak Evropské unie. Mluvčí neopomněla dodat, že Moskva vždy měla a bude mít zájem o silnou a skutečně suverénní Arménii a že další vztahy s Moskvou závisí na krocích arménského vedení.
Její kritika vměšování se do voleb zněla poněkud pokrytecky s ohledem na fakt, že to bylo Rusko, které rozjelo masivní operaci ve snaze ovlivnit volby ve svůj prospěch. První formou byly výhružky z úst Putina, který varoval zemi před „ukrajinským scénářem“ při snaze sblížit se s Evropskou unií.
Nezůstalo však pouze u hrozeb. Jak je v případě postsovětských republik dobrým zvykem, ve chvíli, kdy dělají něco, co se nelíbí v Moskvě, začala arménská zemědělská produkce vykazovat nebezpečné vlastnosti. Ruský úřad pro bezpečnost potravin Rosselchoznadzor proto zakázal dovoz arménských ryb a rybných produktů a arménského ovoce. Tato oblíbená nátlaková taktika se opakovala v poslední době několikrát a nebyla jí vystavena pouze Arménie. Ve vzduchu zůstala také otázka dovozu ruského plynu a ruské ropy. Samotná Arménie nemá téměř žádné energetické zdroje a je tak na ruském dovozu životné závislá.
K ovlivňování voleb však došlo i přímějšími a otevřenějšími způsoby. Prvním z nich byla dezinformační kampaň. V období před volbami vzrostla aktivita dezinformátorů mnohonásobně, některé odhady hovoří až o desetinásobné aktivitě ve srovnání s obdobím před zahájení politického klání. Objevovaly se AI generované fotografie Pašijana v čele gay pride pochodů v Jerevanu a další podobná díla.
Z Ruska začali navíc přilétat arménští voliči, aby odvolili a opět se vrátili zpět. Před volbami informoval Reuters o úplatcích voličům, aby se vrátili zpět do Arménie odvolit pro proruského kandidáta. Arménské úřady proti této praxi varovaly a informovaly, že tyto voliče může vojenská správa odvelet k povinnému 25dennímu vojenskému cvičení.
Nicméně i přes veškeré tyto ruské kroky získal Pašijan dostatečně silnou pozici, aby mohl i nadále udržovat jednobarevnou vládu a prosazovat svou agendu. Nezískal však absolutní většinu, oproti volbám v roce 2021 přišel o přibližně 5 % hlasů a některé zásadní kroky, jako například ústavní změny, by v budoucnu mohly vyžadovat celostátní referendum. Jeho výsledkem je ovšem stále velmi dobrý s ohledem na fakt, že od roku 2018, kdy se stal Pašijan premiérem prošla jeho země několika krizemi a tou největší z nich byla porážka Arménie v Náhorním Karabachu.
V jejím důsledku zanikla mezinárodně neuznaná Republika Arcach a více než 100 000 arménských uprchlíků uteklo na území vlastní Arménie. Země má dosud problémy všechny příchozí adekvátně ubytovat a problémem stále zůstává i nezaměstnanost. Porážka byla způsobena výrazným nepoměrem sil v boji proti Ázerbájdžánu. Arménská populace okolo 3,1 milionu je méně než třetinová oproti ázerbajdžánským cca 10,5 milionům, za výrazně slabší konec však tahala kavkazská země také v případě ekonomických, diplomatických a technologických možností.
Rozhodujícím v této otázce proto vždy byla ruská podpora a ruská schopnost vložit se do sporu mezi oběma státy. Po roce 2022 však tato podpora významně oslabila a Rusko už nebylo schopné reagovat ani na přímé útoky Ázerbájdžánu proti svým vojákům (mé texty o situaci a jedny z prvních, které jsem vůbec na Mediu napsal najdete zde a zde).
Otázka Náhorního Karabachu však dlouhou dobu bránila jakékoliv normalizaci vztahů s Baku. Arménie tak zůstávala dlouhodobě izolována a závislá na Moskvě. Ač bolestivá, otevřela porážka možnost jednání a konstruktivního přístupu. Výsledkem byl podpis dohod v Bílém domě, které mají v budoucnu směřovat k uzavření míru mezi oběma znesvářenými státy.
Zároveň se zlepšováním vztahů s Ázerbájdžánem začal Pašijan opatrně otevírat otázku vztahů s Tureckem. Jeho pozice je v tomto směru nesmírně obtížná, protože se musí vyrovnat s otázkou arménské genocidy, kterou Turecko i po více než sto letech odmítá uznat. Nicméně mezi oběma státy se začínají objevovat vstřícné kroky a mluví se o otevření hranic s Tureckem a mírovou dohodou s Ázerbájdžánem.
Proč ale o všem tomto píšu – v posledních několika letech se řada postsovětských republik začala obracet od svého ruského patrona a hledat nové spojence jinde. Arménie tak na první pohled může vypadat jako prosté pokračování tohoto trendu. Jednou z nejviditelnějších zemí, které se začaly otevřeně protivit Moskvě byl již zmíněný Ázerbájdžán. Ten nejen neměl problém s ostřelováním ruských sil v Náhorním Karabachu, ale v posledních letech a měsících se otevřeně přiklání směrem na Západ.
Dalšími státy jsou postsovětské asijské republiky bohaté na důležité nerostné zdroje. Vidět tak můžeme čím dál výraznější roli Číny ve středoasijských státech. Jedním příkladem za všechny je v posledních letech Kazachstán. Prezident Kasym-Žomart Tokajev působil léta jako diplomat v Číně, umí skvěle čínsky, a tak je jenom logické, že se snaží o politiku všech azimutů.
V Evropě pak můžeme vidět příklad Moldavska, jehož prozápadní vláda a prezidentka dokázaly uhájit své pozice navzdory ruské dezinformační kampani a obhájit svůj prozápadní kurz, ačkoliv za to musela země zaplatit mimo jiné také odstřižením od dodávek ruského plynu (byť samozřejmě v této otázce hrála nemalou roli Ukrajina).
Nicméně výše jmenované státy se od Arménie liší v jedné zásadní věci – všechny již mají jiného, logicky se nabízejícího patrona, který je schopný případně Rusko nahradit. V případě Ázerbájdžánu je to zcela jednoznačně Turecko. Velmi blízké vztahy obou zemí definované sloganem tek millet, iki devlet – jeden národ, dva státy, vzájemná jazyková blízkost (turečtina a azerština jsou si asi jako čeština a slovenština), dodávky tureckých zbraní a údajně i syrských žoldáků v turecké službě, ekonomická a diplomatická spolupráce chrání Baku před případnou odvetou Moskvy.
Stejně tak středoasijské republiky se mohou cítit jistě s podporou Pekingu, který nezbytně potřebuje jejich nerostné zdroje pro svůj další ekonomický rozvoj, stejně tak jako území těchto států pro budování infrastruktury pro svůj projekt Nové hedvábné stezky. Rusko si jen stěží bude chtít rozházet vztahy se svým nejdůležitějším ekonomickým partnerem.
O něco komplikovanější situace je v případě Moldavska. To se může opřít především o kulturní a jazykovou příbuznost s Rumunskem, součástí, jehož území ostatně v minulosti Moldavsko bylo. Ačkoliv je Rumunsko samozřejmě nesrovnatelně slabší co do ekonomiky, vojenské a diplomatické síly v porovnání s Tureckem či Čínou, má za sebou ekonomickou sílu Evropské unie a v kritických chvílích, jako byl třeba výpadek dodávek zemního plynu, je schopné a ochotné Rumunsko aktivně zasáhnout.
Arménie však tuto možnost nemá. Sousedí s Ázerbájdžánem a Tureckem. S první státem ještě nedávno válčila, s druhý má již dlouhá léta uzavřené hranice. Na jihu se nachází Írán, ale ten má vlastních problémů dost a obzvláště za současné situace by byl sotva schopen (i kdyby snad z nějakého důvodu chtěl) Jerevan ekonomicky či vojensky podpořit. Severní soused Gruzie je v obdobné pozici, sama má územní spory s Ruskem a rozhodně nepatří mezi velmoci schopné projekce síly za hranicemi. Ani pro Čínu není Arménie příliš zajímavá. Nedisponuje nerostnými zdroji, malá a chudá populace nepředstavuje právě atraktivní trh pro čínský export.
Jediný, kdo by mohl kromě Ruska aktivněji projevit svůj zájem, je Evropská unie, ale ani ta nepůjde proti zájmům mnohem významnějšího Turecka a určitě nepůjde do sporů z Baku kvůli ohrožení klíčových dodávek azerského plynu. Arménii tak chybí jasný a na první pohled patrný spojenec či ochránce, na kterého by se mohla obrátit. Bezpochyby jsou si této situace vědomi i Pašijan a jeho voliči.
A přesto se o víkendu rozhodla země znovu potvrdit prozápadní kurz. Navzdory riziku mezinárodní izolace, ztráty ruských trhů, hrozby ruských sankcí a dalších postihů. Zdá se, že i pro malou a izolovanou Arménii se začíná jakákoliv alternativa, jakkoliv je v tuto chvíli nejistá, jako lepší varianta než pokračování v závislosti na Rusku. Pokud se od Moskvy začínají odvracet i země tak malé, chudé a geopoliticky osamocené jako Arménie, pak nejde jen o regionální problém Kremlu. Jde o známku širšího rozpadu ruského vlivu v prostoru, který Moskva po desetiletí považovala za své výhradní předpolí.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-historicke-vitezstvi-armenie-po-volbach-smerovani-nezmeni-40582034
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-neni-to-nase-vec-ale-putin-varuje-armenii-pred-ukrajinskym-scenarem-40577380
https://www.rferl.org/a/romania-gas-supply-moldova-ukraine-war/32162977.html
