Kdo s koho na nebi Afriky: v etiopsko-eritrejské válce stály ruské Suchoje proti ukrajinským MiGům

Rozpad Sovětského svazu na počátku 90. let znamenal také rozpad největšího vojenského letectva světa. Na území nově vzniklých států zůstaly základny, tisíce letadel, vrtulníků a s nimi obrovské množství lidí, kteří celý profesní život strávili v armádě. Piloti, navigátoři, technici nebo specialisté na radary a výzbroj patřili ke špičce ve svém oboru. V civilu ale jejich dovednosti zpravidla neměly velkou cenu a mnozí během krátké doby přišli o práci i jistotu pravidelného příjmu.

„Naštěstí“ pro ně byl o podobné schopnosti zájem jinde. Devadesátá léta přinesla občanské války, převraty a regionální konflikty v Africe, Asii i na Blízkém východě. Řada států dokázala nakoupit levnou sovětskou techniku, ale chyběli jim lidé, kteří ji uměli udržovat a používat v boji. Spolu s MiGy, Suchoji nebo vrtulníky proto do světa odcházeli instruktoři, mechanici, poradci a samozřejmě také bojoví piloti.

Jeden z nejzajímavějších případů přinesla etiopsko-eritrejská válka na konci 90. let. Etiopii pomáhali ruští specialisté kolem Su-27, Eritreji Ukrajinci u MiGů-29. Muži vycvičení ve stejném sovětském systému tak stáli na opačných stranách konfliktu. A dodnes zůstává otevřená otázka, zda se někteří z nich nepotkali také přímo ve vzduchu.

Sovětské ozbrojené síly potřebovaly desetitisíce pilotů, navigátorů, mechaniků, radarových specialistů, zbrojířů a instruktorů. Jejich výcvik trval roky a stál obrovské peníze, po roce 1991 ale nástupnické státy zdědily více vojáků, základen a techniky, než dokázaly financovat.

Rusko rušilo jednotky, omezovalo výcvik a propouštělo personál. Peníze často chyběly i na mzdy, v roce 1996 se například čtveřice pilotů MiGů-31 na Dálném východě pokusila vymoci dlužné platy hladovkou. Podobně dopadla Ukrajina, která převzala obrovskou část sovětského vojenského dědictví, ale neměla prostředky na provoz tak rozsáhlých ozbrojených sil.

Pro vojenské profesionály to znamenalo tvrdý pád. Pilot stíhačky, technik MiGu nebo specialista na leteckou výzbroj mohl mít za sebou roky náročného výcviku, civilní ekonomika však jeho znalosti příliš nepotřebovala. Část lidí zůstala v menších ozbrojených silách, další přešli k civilnímu letectví a někteří začali hledat práci tam, kde se za zkušenosti se sovětskými letadly a zbraněmi stále platilo.

Afrika takových příležitostí nabízela dost, sovětská technika zde byla rozšířená už od studené války a další stroje přicházely z postsovětských skladů. Koupit několik MiGů, Suchojů nebo Antonovů šlo rychleji než vycvičit piloty, mechaniky a pozemní personál. Ruští, ukrajinští nebo běloruští odborníci se proto objevovali v Angole, Rwandě i dalších afrických konfliktech.

Mnozí pracovali jako instruktoři, mechanici, poradci nebo piloti transportních letounů. Jiní se dostali blíž k samotným bojům. V zemích, které si moderní techniku pořídily narychlo, patřili zahraniční specialisté k malé skupině lidí schopných nové stroje rychle zavést do služby.

Na konci desetiletí jejich služby potřebovaly také Etiopie a Eritrea. Obě země začaly během války horečně posilovat letectvo a spolu s novými stroji sháněly lidi, kteří je uměli provozovat. Etiopie sáhla po ruské pomoci, Eritrea po ukrajinské.

Etiopští a eritrejští povstalci ještě na počátku 90. let bojovali proti společnému nepříteli. Eritrejská lidová osvobozenecká fronta usilovala o odtržení Eritreje, zatímco etiopské povstalecké síly vedené Tigrajskou lidově osvobozeneckou frontou bojovaly proti režimu Mengistu Haile Mariama. Mengistu v roce 1991 padl a o dva roky později získala Eritrea po referendu nezávislost. Vztahy mezi novými vládami v Addis Abebě a Asmaře byly zpočátku přátelské a obě země spolupracovaly v oblasti obchodu i bezpečnosti.

Přesný průběh společné hranice ale nebyl všude dořešený. K tomu se přidaly spory o obchod, cla a měnu. Eritrea roku 1997 zavedla vlastní nakfu místo etiopského birru a hospodářské vztahy se začaly komplikovat. Nejvýbušnějším bodem se stalo okolí pohraničního města Badme, na které si činily nárok oba státy.

V květnu 1998 tam vypukly boje, z místního hraničního sporu se rychle stala regulérní válka s masovou mobilizac a nasazením tanků, dělostřelectva, zákopy a letectvem. Eritrejská armáda, která před válkou měla kolem 40 000 příslušníků, se během následujícího roku rozrostla podle odhadů až na 200 000 až 250 000 mužů a žen včetně příslušníků různých milicí.

Obě chudé země současně začaly utrácet obrovské částky za výzbroj. Etiopský vojenský rozpočet pro rok 1999/2000 dosáhl přibližně 307 milionů dolarů a proti předchozímu roku vzrostl o více než 150 procent. Eritrea své výdaje zveřejňovala méně, ale také masivně nakupovala techniku a rozšiřovala armádu. Dobové odhady hovořily o stovkách milionů dolarů ročně za zahraniční zbraně, zatímco miliony obyvatel obou zemí potřebovaly potravinovou pomoc. Závody ve zbrojení se brzy přesunuly i do vzduchu.

Eritrea vstupovala do války s malým letectvem, jeho nejvýkonnějšími stroji byly italské MB-339, původně cvičné letouny schopné nést bomby a rakety proti pozemním cílům. V prvních měsících války bombardovaly etiopské pozice a města, proti „plnohodnotným“ stíhačkám ale měly omezené možnosti. Pokud chtěla Eritrea soupeřit s početnějším etiopským letectvem, potřebovala jinou kategorii strojů.

Volba padla na MiG-29. Eritrea objednala u Ukrajiny osm jednomístných MiGů-29A a dva dvoumístné cvičné MiGy-29UB a první z nich dorazily koncem roku 1998. Pro malé eritrejské letectvo to byl obrovský skok. MiG-29 byl dvoumotorový nadzvukový stíhač s vlastním radarem a řízenými střelami pro boj na větší vzdálenost i zblízka. Ještě několik let předtím patřil k hlavním stíhacím typům sovětského letectva.

Letadla se ale dala koupit rychleji než zkušenosti a schopnosti s jejich operováním. Eritrea neměla piloty vycvičené na MiGu-29 ani dostatek techniků schopných nové stroje udržovat v bojovém provozu. Pomoc přišla opět z Ukrajiny. Eritrejští piloti tam prošli zrychleným výcvikem a do země dorazili ukrajinští instruktoři, mechanici a další odborníci. Mezi Ukrajinou a Eritreou už během roku 1998 létaly transportní stroje s lidmi i materiálem.

První MiGy-29 se nad Asmarou objevily v prosinci 1998. O dva měsíce později už šly do ostrých vzdušných bojů. Tak rychlé zavedení zcela nového typu by bez zahraniční pomoci bylo mimořádně obtížné. Eritrea tak získala stíhačku, která mohla změnit poměr sil ve vzduchu. Addis Abeba reagovala ještě před obnovením velkých bojů.

Etiopské velení nemohlo eritrejský nákup MiGů-29 ignorovat. Mělo početnější letectvo a zkušenosti s MiGy-21 a MiGy-23, proti novým stíhačkám souseda ale potřebovalo rychle odpověděd. Rusové Etiopanům doporučili Su-27, který měl proti lehčímu MiGu výhodu především ve vytrvalosti, dosahu a množství neseného paliva a Addis Abeba nabídku přijala.

Etiopie nakoupila šest jednomístných Su-27SK a dva dvoumístné Su-27UB. Za osm strojů měla zaplatit kolem 150 milionů dolarů. Nešlo o nově vyrobené letouny, ale o stroje z ruských zásob, které před předáním prošly kontrolou a repasem. První Su-27 byl v prosinci 1998 rozebrán na základně v Krasnodaru, naložen do těžkého transportního Antonovu An-22 a dopraven do Etiopie. Během několika týdnů tak země získala typ, který přesahoval schopnosti všeho, co doposud země měla ve svém arzenálu.

Su-27 byl oproti předchozím užívaným strojům velký dvoumotorový letoun s výkonným radarem, dlouhým doletem a zásobou paliva umožňující dlouhé hlídkování. Současně měl velmi dobré manévrovací schopnosti. Proti MiGu-29 tak mohl bojovat na větší vzdálenost, a pokud se souboj změnil v boj zblízka, stále zůstával velmi nebezpečným protivníkem.

Větší zásoba paliva měla v podmínkách této války praktický význam, stíhač mohl déle hlídkovat nad frontou, čekat na protivníka a po zahájení boje si dovolit delší pronásledování. MiG-29 byl menší a mimořádně obratný, ale nesl méně paliva. Na papíře šlo o dva moderní sovětské stíhače stejné generace, jejich konstrukce však vycházela z odlišných úkolů. Nad Etiopií a Eritreou se mělo ukázat, jak velkou roli tento rozdíl skutečně sehraje.

Starší MiGy-21 a MiGy-23 dál zůstávaly ve službě a mohly útočit na pozemní cíle nebo plnit méně náročné úkoly. Su-27 měly především držet eritrejské MiGy-29 dál od etiopských útočných jednotek a vybojovat převahu ve vzduchu. Osm nových stíhaček tak mělo především odstranit jeho nejnebezpečnějšího protivníka.

S letouny dorazili také Rusové, instruktoři pomáhali s výcvikem etiopských pilotů, technici a další specialisté s údržbou a zavedením nového typu do služby. První etiopské posádky se učily létat na Su-27 přímo v Debre Zeit, další skupina byla později poslána na výcvik do Ruska. Brzy se navíc ukázalo, že někteří ruští letci nezůstávali jen na zemi.

Důkaz přinesla nehoda z 6. ledna 1999. Jeden z etiopských Su-27 havaroval při letu nad leteckou základnou Debre Zeit a z kabiny se katapultoval plukovník ruského letectva ve výslužbě Vjačeslav Myzin. V Etiopii působili také ruští instruktoři, technici, důstojníci a další odborníci. Eritreji pomáhala skupina specialistů z Ukrajiny, kteří se podíleli na výcviku a provozu MiGů-29. Na obou stranách tak nejmodernější část letectva výrazně závisela na lidech vycvičených ještě v Sovětském svazu.

Méně jasné je, zda zahraniční piloti létali i bojové mise. U Rusů máme jistotu, že do etiopských Su-27 usedali, ale není známo obsazení strojů při jednotlivých střetech. U Ukrajinců na druhé straně jsou důkazy ještě slabší. Už během války se objevovaly zprávy o zahraničních pilotech v eritrejských strojích a některé popisy později mluvily přímo o soubojích Rusů s Ukrajinci, jiné zdroje ovšem připisují doložitelné sestřely Etiopanům a Eritrejcům.

Představa přímého souboje Rusů s Ukrajinci samozřejmě nevznikla bez důvodu. Obě země získaly nové stíhačky jen několik týdnů před prvními velkými vzdušnými střety. Jejich vlastní piloti přecházeli ze starších typů na stroje čtvrté generace a museli zvládnout nové technologie, výzbroj i taktiku. Etiopané se na Su-27 učili pod vedením Rusů a další skupiny odjížděly na výcvik do Ruska ještě během roku 1999, Eritrea řešila stejný problém s pomocí Ukrajinců.

Zahraniční letci měli zkušenosti, které se nedaly koupit spolu s letadlem. Ruští piloti znali Su-27 z vlastního letectva, Ukrajina po rozpadu SSSR zdědila MiGy-29 i personál vycvičený na jejich provoz, když pak bylo potřeba dostat nové stroje rychle do boje, využití zkušených cizinců dávalo smysl.

Kdo seděl v konkrétních letadlech při jednotlivých soubojích, dnes s jistotou určit nelze. Rusové a Ukrajinci však stáli na opačných stranách konfliktu a jejich lidé se podíleli na provozu nejmodernějších stíhaček obou zemí. V únoru 1999 se Su-27 a MiGy-29 střetly poprvé.

První známý střet Su-27 s MiGy-29 přišel 21. února 1999. Dvojice eritrejských MiGů se pokusila etiopský Suchoj překvapit, ten útoku unikl a jeden z útočících strojů v boji poškodil. O čtyři dny později vyslalo eritrejské velení proti dvěma Su-27 několik MiGů-29, aby zastavily etiopské letectvo podporující pozemní ofenzivu.

Eritrejci zahájili boj střelami R-27 určenými k útoku na větší vzdálenost. Suchoje se jim vyhnuly a palbu opětovaly stejným typem zbraně. Rakety minuly a boj se přesunul na kratší vzdálenost, kde přišly ke slovu menší střely R-73 a manévry.

Su-27 zde dokázal využít svou větší zásobu paliva a výkon. MiG-29 byl velmi obratný protivník, ale v delším souboji měl méně času a po přerušení útoku jej Suchoj mohl dál pronásledovat, což se ukázalo jako důležitá výhoda.

Jeden z MiGů byl 25. února sestřelen a jeho pilot zahynul. Některé popisy uvádějí ještě druhý těžce poškozený stroj, který se vrátil k Asmaře, ale při přistání havaroval. Podrobnosti se liší, Su-27 však z tohoto střetu vyšly bez ztráty.

Následující den poslalo eritrejské velení MiGy do vzduchu znovu. Jeden z nich, pilotovaný Samuelem Girmayem, zamířil proti etiopskému Su-27. Po „výměně“ raket na větší vzdálenost se opakoval boj na kratší vzdálenosti a MiG se nakonec pokusil odpoutat směrem k vlastnímu území. Etiopský Suchoj pokračoval v pronásledování. Jeho pilot si díky větší zásobě paliva mohl dovolit držet se za protivníkem déle, zatímco Girmay musel počítat s návratem na základnu. Po několika neúspěšných pokusech zasáhla řízená střela eritrejský letoun, MiG se zřítil a Girmay zahynul. Eritrea tak během několika dnů ztratila nejméně dva MiGy-29 a další mohl být poškozen. Pro malé letectvo, které mělo k dispozici jen několik moderních stíhaček, to byly citelné ztráty.

Po únorových ztrátách začala Eritrea se zbývajícími MiGy zacházet opatrněji. Etiopské Su-27 získaly větší volnost, hlídaly vzdušný prostor, doprovázely útočné skupiny a chránily starší MiGy při náletech na eritrejské pozice.

Do stejného období spadá také jeden z nejznámějších a nejspornějších příběhů války. Etiopská kapitánka Aster Tolossa měla 26. února při doprovodu MiGů-21 narazit na eritrejský dvoumístný MiG-29UB. Podle pozdějších interpretací tohoto setkání měla v nepřátelském pilotovi poznat svého někdejšího instruktora, vyzvala ho k přistání a po odmítnutí zahájila palbu. Tolossa pak bývala uváděna mezi několika málo ženami, kterým se připisoval sestřel nepřátelského stíhacího letounu. Celá událost je ale dodnes nejasná, MiG-, který měla zničit, podle pozdějšího pátrání válku přežil bez poškození, zatímco jiný eritrejský dvoumístný MiG poškozen byl. Její vítězství proto nelze dodnes považovat za potvrzené.

Převaha Su-27 se znovu projevila v květnu 2000, kdy Etiopie zahájila velkou ofenzivu. Eritrejské letectvo se pokoušelo napadat postupující pozemní jednotky a 16. května vyslalo do akce další MiGy-29. Etiopské Suchoje je zachytily, jeden MiG byl sestřelen a další utrpěl zásah střelou R-27. Pilot se s poškozeným strojem dostal zpět k Asmaře, při přistání však havaroval. Oba zásahy bývají připisovány stejnému etiopskému pilotovi.

Eritrejské MiGy dál létaly, ale prostor pro jejich nasazení se zmenšil, etiopské stíhačky držely hlídky nad frontou a každý pokus o podporu pozemních jednotek znamenal riziko střetu se Su-27.

Etiopie svým Suchojům nakonec připisovala až sedm sestřelených MiGů-29, takto vysoké číslo však nebylo potvrzeno nezávislými zahraničními pozorovateli. Dva sestřely z února 1999 jsou doloženy, u dalších ztrát a poškození se údaje rozcházejí. O výsledku boje o vzdušnou převahu je ale pochyb méně, Eritrea nedokázala ani s pomocí MiGů udržet kontrolu nad vzdušným prostorem a Su-27 se staly nejsilnější stíhací složkou konfliktu.

Su-27 vyšel z afrických střetů jako vítěz, oba typy ale vznikaly pro rozdílné role v jednom letectvu. MiG-29 měl být lehčí a početnější frontový stíhač operující blíže bojišti. Větší Su-27 dostal delší dolet, větší zásobu paliva a schopnost hlídat rozsáhlý vzdušný prostor. Sovětští konstruktéři počítali s tím, že se budou doplňovat a společně bojovat proti letounům NATO.

Stát, pro který byly vytvořeny, roku 1991 zanikl, jeho techniku, továrny i vycvičený personál převzaly nástupnické republiky a část tohoto dědictví se brzy začala prodávat do světa. MiG-29 a Su-27 se tak na konci 90. let potkaly nad Afrikou jako protivníci a na opačných stranách stáli také Rusové a Ukrajinci vychovaní stejným vojenským systémem.

O více než dvacet let později dostal tento příběh mnohem temnější pokračování. Když Rusko v únoru 2022 zahájilo rozsáhlou invazi na Ukrajinu, ukrajinské letectvo stále používalo MiGy-29 i Su-27 vyrobené za Sovětského svazu. Proti nim stálo ruské letectvo vybudované ze stejného dědictví a doplněné novějšími verzemi a následníky těchto strojů.

Stíhačky vytvořené pro společný boj se po zániku země, která je postavila, ocitly na opačných stranách a nad Etiopií a Eritreou se to ukázalo poprvé.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Tom Cooper & Jonathan Kyzer – Air War between Ethiopia and Eritrea, 1998–2000
https://www.dankalia.com/archive/2003/030117.htm

ACIG – II Ethiopian Eritrean War, 1998–2000
https://acig.org/artman/publish/cat_index_14.shtml

SIPRI – Arms Transfers Database
https://www.sipri.org/databases/armstransfers

Tufts University – Ethiopia–Eritrea: Arms Transfers during the War
https://whoarmswar.tufts.edu/conflict/ethiopia-eritrea/

World Bank – Ethiopia: Defense and Poverty-Targeted Outlays, 1997/98–2001/02
https://documents1.worldbank.org/curated/en/225721468037145724/pdf/multi0page.pdf

World Bank – Eritrea: Public Expenditure Review
https://documents1.worldbank.org/curated/en/319951468233690915/pdf/239970Replacement0File0BOX0334127B.pdf

U.S. Department of State – Annual Report on Military Expenditures 1999: Ethiopia
https://1997-2001.state.gov/global/arms/99_amiex1.html

SIPRI Yearbook 2001 – konflikt Etiopie a Eritreje, zbrojení a embargo
https://www.sipri.org/sites/default/files/SIPRIYB0101.pdf