Článek
Korejský poloostrov patřil během studené války k nejnebezpečnějším místům planety. Příměří z roku 1953 sice ukončilo aktivní boje, mírová smlouva však nikdy podepsána nebyla a obě Koreje zůstávaly technicky ve válečném stavu. Napětí, provokace a ozbrojené incidenty byly na denním pořádku a v některých případech přerůstaly v incidenty, při kterých umírali lidé na obou stranách.
V létě 1976 se zdálo, že další válečná eskalace není daleko. Zdánlivě banální spor o topol rostoucí v demilitarizované zóně skončil brutální vraždou dvou amerických důstojníků. O několik dní později Spojené státy odpověděly demonstrací síly, při níž byly do pohotovosti uvedeny bombardéry B-52, stíhačky, bitevní vrtulníky i flotila s letadlovou lodí v čele.
Neklidné příměří
Příměří uzavřené 27. července 1953 ukončilo tři roky trvající korejskou válku, mír však nepřineslo. Mírová smlouva nikdy podepsána nebyla a Severní i Jižní Korea zůstaly technicky ve válečném stavu. Mezi oběma státy vznikla čtyři kilometry široká demilitarizovaná zóna, která se postupně proměnila v jednu z nejstřeženějších a nejnebezpečnějších hranic světa.
Napětí mezi oběma Korejemi nikdy tak úplně neustalo. Padesátá a šedesátá léta byla poznamenána řadou přestřelek, infiltračních akcí, únosů rybářských lodí i incidentů ve vzduchu a na moři. Severní Korea vedená Kim Ir-senem se nikdy nevzdala myšlenky na sjednocení poloostrova pod svou vládou a pravidelně se pokoušela destabilizovat jih.
Vrchol tohoto období přišel na konci šedesátých let během takzvaného druhého korejského konfliktu. Jen v letech 1967 a 1968 došlo ke stovkám ozbrojených incidentů podél demilitarizované zóny. Severokorejské jednotky podnikaly přepady hlídek, kladly miny a vysílaly na jih diverzní skupiny. Američtí i jihokorejští vojáci umírali v přestřelkách, které sice nedosahovaly rozsahu otevřené války, ale připomínaly nekončící partyzánský konflikt.
V lednu 1968 se situace vyhrotila natolik, že svět znovu zadržel dech. Jednatřicet příslušníků elitní severokorejské jednotky 124 proniklo přes demilitarizovanou zónu až do Soulu. Jejich cílem byl atentát na jihokorejského prezidenta Pak Čong-hua v prezidentském paláci známém jako Modrý dům. Útočníci se dostali jen několik stovek metrů od cíle, než byli odhaleni. Následná honička a boje si vyžádaly desítky mrtvých mezi jihokorejskými vojáky, policisty i civilisty. Z celé skupiny přežil pouze dva útočníci, z nichž jeden padl do zajetí a druhý se dokázal dostat zpět za 38. rovnoběžku.
Sídlo korejského prezidenta Modrý dům
Jen dva dny po útoku na Modrý dům navíc Severní Korea zajala americkou špionážní loď USS Pueblo. Její posádka strávila téměř rok v zajetí a Spojené státy vážně zvažovaly vojenskou odvetu. Ani v následujících letech se situace neuklidnila. Přestřelky podél hranice pokračovaly a obě strany udržovaly v pohotovosti statisícové armády.
Na hrozbu ze severu však nereagoval Soul pouze pasivní obranou. Po pokusu o atentát na prezidenta Pak Čong-hua vznikla v Jižní Koreji vlastní speciální jednotka známá jako Jednotka 684. Její příslušníci byli tajně cvičeni k jediné misi – proniknout do Severní Koreje a zabít Kim Ir-sena. Projekt však nikdy nebyl dokončen. Když se vztahy mezi oběma Korejemi na počátku sedmdesátých let začaly opatrně zlepšovat, plán byl zrušen. Zklamaní a izolovaní členové jednotky se v roce 1971 vzbouřili, unesli autobus do Soulu a po přestřelce s armádou většina z nich zahynula.
První polovina sedmdesátých let přinesla určité uvolnění napětí. V roce 1972 vydaly obě Koreje společné prohlášení, v němž deklarovaly snahu o mírové sjednocení a navázaly první oficiální kontakty. Ve srovnání s krvavými událostmi konce šedesátých let se počet ozbrojených incidentů podél demilitarizované zóny snížil a zdálo se, že nejhorší období je zažehnáno.
Klid však zůstával jen relativní. Obě strany nadále držely podél hranice statisícové armády, pokračovaly ve vzájemné propagandě a příležitostné přestřelky či provokace rozhodně nezmizely. Napětí se navíc přeneslo i do Společné bezpečnostní oblasti v Pchanmundžomu. Přestože zde vojáci obou stran stáli jen několik metrů od sebe, nešlo o místo smíření, ale spíše o jeviště, na kterém se neustále odehrávala psychologická válka. Vojáci se navzájem fotografovali, zastrašovali, slovně napadali a občas docházelo i k potyčkám.
Právě v této atmosféře se v létě roku 1976 objevil problém, který se zprvu zdál bezvýznamný. Přerostlý topol bránil výhledu mezi stanovišti ve Společné bezpečnostní oblasti. Jeho ořezání mělo být rutinní záležitostí. Místo toho se během několika minut změnilo v událost, která přivedla Korejský poloostrov nejblíže nové válce od krize kolem lodi USS Pueblo.
Kvůli stromu tekla krev
Ráno 18. srpna 1976 dorazila do Společné bezpečnostní oblasti zdánlivě rutinní pracovní skupina. Pět civilních zaměstnanců Korejského servisního sboru mělo za úkol ořezat větve přerostlého topolu, který bránil ve výhledu mezi kontrolními stanovišti OSN. Doprovázelo je několik amerických a jihokorejských vojáků pod velením kapitána Arthura Bonifase a poručíka Marka Barretta.
Mapa Společné bezpečnostní oblasti
Protože v prostoru Panmundžomu platila přísná pravidla omezující počet ozbrojených vojáků, oba důstojníci byli neozbrojení. Dělníci si přivezli pouze sekery určené k ořezávání větví. Vše nasvědčovalo tomu, že půjde o několikaminutovou rutinní práci. Krátce po jejím zahájení se na místě objevilo asi patnáct severokorejských vojáků vedených nadporučíkem Pak Čcholem, kterému Američané kvůli jeho agresivní povaze přezdívali Buldog. Severokorejci zpočátku jen přihlíželi, po zhruba patnácti minutách však Pak požadoval, aby byly práce okamžitě zastaveny. Tvrdil, že strom zasadil osobně Kim Ir-sen a že se o něj vůdce KLDR osobně zajímá. Kapitán Bonifas odmítl ustoupit a nařídil pokračovat.
Pak Čchol vztekle vyslal jednoho ze svých mužů přes Most bez návratu. O několik minut později přijel nákladní vůz se zhruba dvacítkou dalších severokorejských vojáků vyzbrojených páčidly a obušky. Když Bonifas ignoroval další požadavek na zastavení prací, severokorejský důstojník si údajně sundal hodinky, pečlivě je zabalil do kapesníku a uložil do kapsy. Poté vykřikl: „Zabijte ty parchanty!“
Záběr z vražedné potyčky na místě
Během několika sekund se situace změnila v krvavou řež. Severokorejci popadli sekery odložené pracovníky a vrhli se na příslušníky jednotek OSN. Kapitán Arthur Bonifas byl sražen k zemi a skupina útočníků jej začala opakovaně bít do hlavy. Celý útok trval sotva půl minuty. Ostatní vojáci se v naprostém chaosu rozprchli a Bonifasovo bezvládné tělo Severokorejci odvezli na korbě svého vozu.
Poručík Mark Barrett se během útoku pokusil uniknout přes nízkou zídku do hustě zarostlé prolákliny pod silnicí. Vysoká tráva a křoviny jej skryly před zraky ostatních. Když se po skončení útoku nenašel, začali ho ostatní vojáci hledat. Pozorovatelé mezitím zaznamenali podivnou aktivitu severokorejských vojáků. Jeden po druhém sestupovali do zarostlého prostoru se sekerou v ruce a po několika minutách se vraceli, aby nástroj předali dalšímu. Teprve zhruba po hodině a půl byl Barrett nalezen. Severokorejci jej v úkrytu dostihli a opakovaně napadli sekerami. Těžce zraněný důstojník byl transportován přes Camp Greaves do nemocnice v Soulu, cestu však nepřežil.
Celý incident sledovalo několik amerických vojáků z okolních pozorovacích stanovišť. Útok se jim podařilo zachytit na fotografie i filmové kamery. Tyto záběry později poskytly Washingtonu nezpochybnitelný důkaz o tom, co se v Panmundžomu skutečně odehrálo a zároveň výrazně zvýšily tlak na to, aby Spojené státy odpověděly silou.
Kdo s koho
Po krvavém incidentu se rozjela diplomatická a propagandistická bitva. Zatímco ve Washingtonu a Soulu hledali způsob, jak odpovědět na smrt dvou důstojníků, Pchjongjang zahájil vlastní ofenzivu na mezinárodní scéně. Severokorejská média přišla s verzí, podle níž američtí vojáci bez předchozí dohody vtrhli do Společné bezpečnostní oblasti, napadli severokorejské stráže a použili sekery jako vražedné zbraně. Příslušníci Korejské lidové armády se prý pouze bránili nevyprovokované agresi. Jen několik hodin po incidentu vystoupil Kim Čong-il na konferenci Hnutí nezúčastněných zemí v Kolombu na Srí Lance a obvinil Spojené státy z hrubé provokace. Pchjongjang zároveň požadoval stažení amerických jednotek z Korejského poloostrova a rozpuštění Velitelství OSN.
Sekera údajně použitá při vraždě amerických důstojníků
Ve Washingtonu však panovalo přesvědčení, že útok nebyl spontánním činem několika vojáků, ale záměrnou akcí schválenou nejvyšším severokorejským vedením. Americké jednotky v Jižní Koreji přešly do stavu zvýšené bojové pohotovosti a v Bílém domě začala série krizových porad prezidenta Geralda Forda s jeho poradci a vojenským vedením. Nikdo nepochyboval, že Spojené státy musí odpovědět. Otázkou bylo jak. Příliš slabá reakce by mohla být vykládána jako projev slabosti, zatímco přílišná eskalace v podobě leteckých nebo dělostřeleckých úderů by mohla během několika hodin rozpoutat další korejskou válku. Prezident Pak Čong-hui navíc upozorňoval, že Soul leží v dostřelu severokorejského dělostřelectva a jakákoliv eskalace by mohla mít katastrofální následky.
Nakonec se zrodilo řešení, které bylo jednoduché a zároveň symbolické. Strom, kvůli kterému Arthur Bonifas a Mark Barrett přišli o život, měl být pokácen. Tentokrát však ne skupinkou neozbrojených vojáků a dělníků, ale pod ochranou takové síly, že by si Pchjongjang musel velmi dobře rozmyslet, zda zasáhne.
Plán dostal krycí název Operace Paul Bunyan podle legendárního amerického dřevorubce. Generál Richard Stilwell a jeho štáb v Soulu během následujících dvou dnů připravovali operaci, která měla splnit dva zdánlivě protichůdné cíle. Demonstrativně ukázat odhodlání Spojených států a Jižní Koreje, ale zároveň neposkytnout Severní Koreji záminku k další eskalaci či rozpoutání konfliktu.
Zatímco se severokorejští diplomaté snažili získat podporu zahraničí a přesvědčit svět o americké agresi, na druhé straně demilitarizované zóny se v naprostém utajení připravovala odpověď. Na první pohled šlo jen o pokácení jednoho topolu. Ve skutečnosti se však obě strany připravovaly na situaci, která se během několika minut mohla změnit v největší ozbrojený střet na Korejském poloostrově od roku 1953.
Manévry kvůli jednomu topolu
Ráno 21. srpna 1976, pouhé tři dny po smrti amerických důstojníků, se dal do pohybu jeden z nejneobvyklejších vojenských podniků studené války. Jeho oficiální cíl byl absurdně prostý – pokácet topol v demilitarizované zóně. Ve skutečnosti šlo o pečlivě připravenou demonstraci síly, která měla Severní Koreji jasně ukázat, že další provokace nebude tolerována.
Krátce po sedmé hodině ráno vjela do Společné bezpečnostní oblasti kolona třiadvaceti amerických a jihokorejských vozidel označovaná jako Task Force Vierra podle velitele americké podpůrné skupiny podplukovníka Victora Vierry. Tentokrát nepřijížděli neozbrojení dělníci se sekerami. V nákladních vozech seděli ženisté vybavení motorovými pilami a doprovázely je dvě bezpečnostní čety, jejichž příslušníci byli vyzbrojeni pistolemi a násadami od seker.
To však byla jen špička ledovce. Vojáci ženijní jednotky měli připravené nálože k případnému zničení Mostu svobody a další jednotky budovaly na řece Imdžin provizorní přemostění pro případ nouzové evakuace. V okolí demilitarizované zóny zaujaly postavení dělostřelecké a obrněné jednotky a americké i jihokorejské základny se připravovaly na možnost války.
Ženisté při kácení stromu
Součástí operace na místě byla také čtyřiašedesátičlenná jednotka jihokorejských speciálních sil. Na první pohled byli její příslušníci vyzbrojeni pouze holemi a měli působit dojmem specialistů na taekwondo. Když však zastavili poblíž Mostu bez návratu, začali z podlah svých nákladních vozů vytahovat ukryté pušky M16 a granátomety M79. Někteří z nich měli na hrudníku připoutané protipěchotní miny Claymore a pokřikovali na Severokorejce, aby jen zkusili most překročit.
Nad na pozadí mezitím kroužily transportní vrtulníky a bojové Cobry. Ve vzduchu byly připraveny stíhačky F-4 Phantom a jihokorejské stroje F-5 a F-86. Z Guamu přiletěly a v pozadí během zásahu kroužily strategické bombardéry B-52 Stratofortress schopné nést jaderné zbraně. Další letouny čekaly na základnách v Jižní Koreji, Japonsku i na Filipínách. K pobřeží Korejského poloostrova se navíc přesunulo uskupení letadlové lodě USS Midway. Generál Richard Stilwell zvýšil stupeň bojové pohotovosti a do Jižní Koreje bylo nařízeno přesunout dalších dvanáct tisíc amerických vojáků včetně příslušníků námořní pěchoty z Okinawy. Celkem se do operace přímo na místě a v nejbližším okolí zapojilo více než osm set mužů, zatímco zbytek sil Velitelství OSN čekal v pohotovosti na případný rozkaz k boji.
Po příjezdu na místo se američtí ženisté okamžitě pustili do práce. Ostatní jednotky mezitím zaujaly obranná postavení a zablokovaly Most bez návratu. Teprve pět minut po zahájení akce informovalo Velitelství OSN severokorejskou stranu, že pracovní skupina vstoupila do Společné bezpečnostní oblasti, aby „pokojně dokončila práci, která zůstala nedokončena 18. srpna“.
Pchjongjang reagoval vysláním přibližně 150 až 200 vojáků vyzbrojených útočnými puškami a kulomety. Přijeli autobusy, začali rozmisťovat kulomety a v tichosti sledovali dění. Po většinu času však jen přihlíželi a nijak do americké činnosti nezasahovali. Ženisté s motorovými pilami pracovali dvaačtyřicet minut, o tři minuty méně, než na úkol vyčlenil plán generála Stilwella. Když bylo hotovo, z topolu, kvůli němuž před třemi dny zemřeli dva američtí důstojníci, zůstal jen několik metrů vysoký pahýl. Severokorejci se nezmohli na nic víc než na přihlížení.
Pahýl naschvál ponechaný v oblasti
Americké odposlechy přitom zachytily prudký nárůst rádiové komunikace a zpravodajské služby hlásily horečnou aktivitu severokorejských jednotek podél hranice. Jak později poznamenal jeden z analytiků sledujících severokorejské vysílání, koncentrace amerických a jihokorejských sil „jim úplně vyrazila dech“. Kvůli jedinému topolu se tak Korejský poloostrov ocitl nejblíže další válce od roku 1953. A právě demonstrace síly, která měla protivníka zastrašit, možná paradoxně zabránila tomu, aby skutečně vypukla.
Omluva KLDR, věc která přišla poprvé
Přestože Operace Paul Bunyan skončila téměř bez výstřelu, nebezpečí zdaleka nepominulo. Napětí podél demilitarizované zóny ještě několik dní zůstávalo mimořádně vysoké a obě strany pokračovaly ve zvýšené pohotovosti. Během následných hodin byly dokonce vypáleny výstřely na americký vrtulník, v němž letěl generálmajor Morris Brady, nikdo však nebyl zraněn. Obavy, že se krize může vymknout kontrole, přetrvávaly.
Velitelství OSN požadovalo, aby Severní Korea potrestala viníky útoku a poskytla odškodnění rodinám zabitých a zraněných. K tomu sice nikdy nedošlo, ještě v den operace však přišla z Pchjongjangu překvapivá zpráva. Prostřednictvím Vojenské komise pro příměří předal Kim Ir-sen vyjádření lítosti nad incidentem a vyzval obě strany, aby zabránily podobným událostem v budoucnu. Současně sice zopakoval tradiční severokorejské tvrzení, že jeho země jedná pouze v sebeobraně, ve Washingtonu však byla zpráva přijata jako významný ústupek.
Nešlo o plnohodnotnou omluvu, ale o něco, co bylo pro Pchjongjang téměř stejně neobvyklé. Poprvé od podpisu příměří v roce 1953 severokorejské vedení alespoň nepřímo uznalo odpovědnost za násilný incident v demilitarizované zóně. Administrativa prezidenta Geralda Forda proto později raději zdůrazňovala tento posun, než aby trvala na tvrdších požadavcích.
Krize přinesla i trvalé změny v samotné Společné bezpečnostní oblasti. Příslušníci obou stran už se nadále nepohybovali volně po celém prostoru a jednotlivá stanoviště byla jasně oddělena, aby se předešlo dalším střetům. Místo, kde stál osudný topol, se později proměnilo v památník připomínající kapitána Arthura Bonifase a poručíka Marka Barretta. V jejich čest byly přejmenovány také americké objekty v oblasti, včetně Campu Bonifas, který dodnes nese jméno jednoho ze zabitých důstojníků.
Pamětní deska připomínající vraždu Američanů
Kuriózní dohru měl incident i o několik let později. Generál William J. Livsey, velitel 8. americké armády v Jižní Koreji v letech 1984 až 1987, si nechal z části dřeva pocházejícího z pokáceného topolu vyrobit ozdobnou velitelskou hůlku. Tu pak veřejně nosil jako symbol odhodlání amerických sil a připomínku krize, která málem přerostla v další válku. Když po skončení svého působení v Koreji odcházel do důchodu, byla hůlka při slavnostním ceremoniálu předána jeho nástupci generálu Louisi Menetreyovi, čímž se z ní stala neoficiální památka na jednu z epizod studené války.
Ironií osudu se jedním z vojáků, kteří se operace účastnili jako příslušníci jihokorejských speciálních sil v týlu, stal i tehdy třiadvacetiletý Mun Če-in. O více než čtyři desetiletí později se z něj stal prezident Jižní Koreje a jeden z hlavních zastánců dialogu se Severem.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
https://www.army.mil/article/221825/remembering_operation_paul_bunyan
https://www.historynet.com/operation-paul-bunyan/
