Článek
Ponorková válka patřila k vůbec nejnebezpečnějším službám druhé světové války. Z přibližně 40 tisíc mužů, kteří během konfliktu sloužili na německých ponorkách, se domů nevrátily zhruba tři čtvrtiny. Každá další bojová plavba mohla být jejich poslední.
Wolfgang Lüth přesto dokázal přežít desítky hlídek, potopil desítky spojeneckých lodí a stal se jedním z nejúspěšnějších ponorkových velitelů historie. Získal nejvyšší nacistická vyznamenání a jeho jméno se zařadilo po bok největších es Kriegsmarine.
Ironií osudu však nezemřel v Atlantiku ani v Indickém oceánu. Přežil válku i německou kapitulaci. O život přišel až několik dní poté, když ho při noční kontrole omylem zastřelila vlastní stráž.
Němec z Rigy
Wolfgang Lüth se narodil 15. října 1913 v Rize, tehdy součásti Ruského impéria. Pocházel z rodiny pobaltských Němců, kteří v oblasti dnešního Lotyšska žili po staletí a tvořili významnou část místní obchodnické i vzdělané vrstvy. Jeho otec August Lüth vlastnil továrnu na pletené zboží, matka Elfriede, rozená Schindlerová, pocházela rovněž z německé rodiny. Po první světové válce se Riga stala součástí nově vzniklého Lotyšska, německá komunita si však nadále udržela vlastní školy i kulturní život.
Lüth vystudoval Městské německé gymnázium v Rize, kde v roce 1931 odmaturoval. Poté nastoupil na Herderův institut a tři semestry studoval práva. Kariéra právníka ho ale nakonec nelákala, se souhlasem rodičů proto odešel do Německa a 1. dubna 1933 vstoupil jako důstojnický kandidát do Reichsmarine. Bylo to jen několik týdnů poté, co se říšským kancléřem stal Adolf Hitler.
Cvičná plachetnice Gorch Fock v roce 1936
Stejně jako ostatní budoucí námořní důstojníci prošel základním vojenským výcvikem, po němž byl zařazen na školní plachetnici Gorch Fock. V září 1933 získal hodnost námořního kadeta a krátce nato nastoupil na lehký křižník Karlsruhe. Na jeho palubě absolvoval devítiměsíční plavbu kolem světa, během níž navštívil desítky přístavů v Evropě, Asii, Tichomoří i Americe. Stejnou cestou tehdy prošla celá řada mladých důstojníků, z nichž se během druhé světové války stali velitelé německých ponorek. Pro Lütha představovala tato plavba neocenitelnou školu námořnického řemesla. Po návratu pokračoval ve službě na lehkém křižníku Königsberg a zároveň postupoval v hodnostech. V červenci 1934 se stal praporčíkem námořnictva v dubnu 1936 vrchním praporčíkem a o půl roku později poručíkem námořnictva.
Ve stejné době se začalo rychle měnit i samotné německé námořnictvo. Versailleská smlouva po první světové válce Německu zakazovala vlastnit ponorky, Hitlerův režim však tato omezení otevřeně odmítl a začal budovat nové ponorkové loďstvo. Kriegsmarine proto horečně hledala mladé důstojníky, kteří by vytvořili základ budoucí U-Bootwaffe. Lüth patřil mezi ty, kteří této příležitosti využili. Dne 1. února 1937 nastoupil k ponorkovým silám a začal výcvik u zbraně, která měla během druhé světové války proslavit jeho jméno po celém světě.
Cesta k prvnímu velení
Přechodem k ponorkovým silám Lüthův výcvik zdaleka neskončil. Budoucí důstojníci U-Bootwaffe museli zvládnout navigaci pod hladinou, ovládání torpédové výzbroje, nouzové postupy i taktiku útoků na obchodní konvoje. Součástí přípravy byla služba na cvičných ponorkách i opakovaná taktická cvičení, při nichž posádky nacvičovaly přiblížení k cíli, odpaly torpéd i únik před protiponorkovými silami. V okamžiku útoku rozhodovaly často jen desítky sekund a sebemenší chyba mohla stát život celou posádku.
V červenci 1938 byl Lüth přidělen jako druhý důstojník na ponorku U-27. Poprvé tak získal každodenní zkušenosti se službou na bojové ponorce. Druhý důstojník měl na starosti především navigaci, vedení hlídek a část výcviku posádky. Po několika měsících byl přeložen na modernější oceánskou ponorku U-38 jako první důstojník, tedy zástupce velitele.
U-9 na které začínal svou ponorkářkou kariéru
Velitelem U-38 byl Heinrich Liebe, jeden z nejschopnějších důstojníků tehdejšího ponorkového loďstva. Později získal Rytířský kříž s Dubovou ratolestí a zařadil se mezi nejúspěšnější velitele Kriegsmarine. Pro mladého Lütha představovala služba pod jeho velením cennou školu, kromě každodenního řízení posádky mohl z bezprostřední blízkosti sledovat způsob plánování hlídek, výběr cílů i rozhodování během torpédových útoků.
Následně absolvoval také hlídkovou plavbu u pobřeží Španělska na palubě zásobovací lodi ponorek Erwin Wassner. Německo tehdy podporovalo nacionalisty generála Francisca Franca a Kriegsmarine u Pyrenejského poloostrova udržovala stálou námořní přítomnost. Za tuto službu obdržel bronzový Španělský kříž (Spanienkreuz in Bronze), jedno z prvních vyznamenání své kariéry.
Když 1. září 1939 vypukla druhá světová válka, nacházela se U-38 již na bojové hlídce. Z Wilhelmshavenu vyplula 19. srpna a téměř měsíc operovala v západních přístupech k Britským ostrovům. Během této plavby se podílela na potopení několika spojeneckých obchodních lodí a potvrdila, že německé ponorky představují pro britské zásobovací trasy vážnou hrozbu. Pro Lütha to byla první zkušenost se skutečnou válkou. Na vlastní oči sledoval, jak se teoretický výcvik mění v každodenní boj.
Po několika úspěšných hlídkách na U-38 přišlo očekávané povýšení. Dne 30. ledna 1940 převzal Lüth velení ponorky U-9. Německé námořnictvo tehdy běžně svěřovalo malé pobřežní ponorky mladým důstojníkům, kteří měli před převzetím větších oceánských plavidel prokázat, že zvládnou samostatné velení. Pro šestadvacetiletého Lütha to však představovalo první skutečnou velitelskou zkoušku. Od této chvíle už nerozhodoval pouze o své službě, ale nesl plnou odpovědnost za ponorku i životy celé posádky.
První úspěchy
Wolfgang Lüth převzal U-9 v době, kdy se ponorková válka teprve nabírala na intenzitě. Malá pobřežní ponorka typu IIB nebyla určena pro dlouhé oceánské hlídky. Posádku tvořilo čtyřiadvacet mužů, prostor na palubě byl velmi stísněný a zásoby vystačily jen na kratší operace v Severním moři. Omezenou výzbroj představovalo několik torpéd, a především palubní kanón.
První bojovou hlídku pod Lüthovým velením absolvovala U-9 během německého tažení proti Dánsku a Norsku na jaře 1940. Kriegsmarine tehdy nasadila ponorky především proti obchodním plavidlům zásobujícím spojenecké jednotky. Podmínky byly mimořádně náročné, Severní moře nabízelo jen omezené možnosti úniku, britské námořnictvo bylo velmi aktivní a ponorky operovaly v blízkosti nepřátelských základen.
Lüth na U-9 absolvoval celkem šest bojových hlídek. První úspěch zaznamenal už v lednu 1940, kdy potopil švédskou obchodní loď Flandria. K útoku přitom došlo na hladině a během dalších měsíců přidával další zásahy. Na své předposlední hlídce v noci z 8. na 9. května 1940 potopil vynořenou francouzskou ponorku Doris, což patřilo mezi podstatně náročnější úspěchy než útoky na obchodní lodě. Ne všechno se mu ale dařilo, 20. dubna zaútočil na polský torpédoborec ORP Błyskawica, torpéda však selhala a explodovala až za zádí unikající lodi. Celkem U-9 pod jeho velením potopila osm lodí o tonáži 17 221 BRT.
Úspěchy se promítly i do vyznamenání. Dne 25. ledna 1940 obdržel Železný kříž II. třídy a 15. května téhož roku také Železný kříž I. třídy. Ještě významnější však bylo rozhodnutí velení ponorkových sil z konce roku 1940. Po celkově jedenácti bojových hlídkách předal U-9 svému nástupci a převzal oceánskou ponorku U-138 typu IID. Přestože se od předchozího typu příliš nelišila, nabízela větší akční rádius i lepší možnosti pro delší operace. Na U-138 začala Lüthova kariéra nabírat rychlost. Z velitele malé pobřežní ponorky se během několika měsíců stal jeden z důstojníků, kterým Karl Dönitz svěřoval stále náročnější úkoly a největší úspěchy na něj teprve čekaly.
Lov na širém Atlantiku
U-138 převzal Lüth 27. června 1940. Šlo o typ IID, tedy vylepšenou verzi předchozích pobřežních ponorek s větším dosahem a lepšími možnostmi pro delší hlídky. Pro Lütha to znamenalo především přesun z omezeného prostoru Severního moře do širšího Atlantiku, kde se rozhodovalo o britském zásobování.
První bojová plavba U-138 začala 10. září 1940 v Kielu a skončila o šestnáct dní později ve francouzském Lorientu. Její hlavní okamžik přišel v noci z 20. na 21. září, kdy Lüth narazil na konvoj OB-216. Během několika hodin potopil čtyři obchodní lodě o celkové tonáži přes 34 tisíc BRT. Z krátké hlídky se tak stala mimořádně úspěšná akce a Lüth potvrdil, že výsledky na U-9 nebyly náhodné.
Cesta do Lorientu ale ukázala, že nebezpečí nepředstavovaly jen torpédoborce a letadla. Krátce před připlutím do základny U-138 zahlédla britská ponorka HMS Tribune a vypálila na ni čtyři torpéda. Ani jedno nezasáhlo. Lüth tak unikl situaci, která mohla jeho kariéru ukončit dřív, než se stačila naplno rozběhnout.
Wolfgang Lüth v době své služby
Druhá hlídka následovala v říjnu 1940. U-138 se tentokrát zaměřila na konvoj OB-228. Lüth potopil jednu obchodní loď a poškodil tanker British Glory. Krátce poté, 24. října 1940, obdržel Rytířský kříž Železného kříže. Za necelý rok samostatného velení měl za sebou úspěchy na U-9 i U-138 a přecházel mezi důstojníky, kterým mohlo velení svěřovat náročnější operace.
Ještě v říjnu 1940 převzal U-43 typu IXA. Tady už šlo o jinou kategorii ponorky a s ní i odlišnou službu. Ponorka měla podstatně větší zásoby paliva, delší akční rádius, silnější torpédovou výzbroj a byla určena k hlídkám daleko od evropských břehů. Pro velitele to znamenalo nejen více příležitostí k útoku, ale také delší pobyt na moři, větší tlak na posádku a nutnost rozhodovat samostatně bez kontaktu se základnou.
Na U-43 absolvoval Lüth pět bojových plaveb. Potápěl obchodní lodě na vzdálenějších trasách spojenecké dopravy a jeho bilance rychle rostla. Mezi významné nebo později připomínané případy patřila i francouzská plachetnice Notre Dame du Châtelet, jejíž potopení se stalo jedním z nejproblematičtějších momentů jeho kariéry. Celkem U-43 pod jeho velením potopila dvanáct lodí o tonáži 68 077 BRT. V této fázi se Lüth definitivně zařadil mezi nejúspěšnější velitele německých ponorek.
V dubnu 1942 U-43 opustil. Další ponorka, kterou měl převzít, se jmenovala U-181. S ní se vydal ještě dál než dosud: kolem jižní Afriky do Indického oceánu, kde dosáhl největších úspěchů celé své kariéry.
Král Indického oceánu
V květnu 1942 převzal Lüth U-181, dálkovou ponorku typu IXD2. Byla určena pro operace v řádu měsíců a pro oblasti, kam běžné atlantské ponorky dosahovaly jen obtížně. Měla větší zásoby paliva, delší akční rádius a umožňovala působit tisíce kilometrů od evropských základen. Pro velitele to znamenalo větší samostatnost, ale také jiný druh zátěže. Posádka se nemohla spoléhat na rychlý návrat do přístavu ani na pomoc zvenčí v případě poškození.
Na první plavbu s U-181 vyrazil Lüth 12. září 1942 z Kielu. Cílem byly vody u jižní Afriky a Indický oceán. V říjnu se dostal k námořním trasám u Kapského Města, kde spojenecká ochrana nebyla tak hustá jako v nejnebezpečnějších úsecích Atlantiku. Během následujících týdnů začal rychle přidávat další zásahy.
Ponorka IXC - stejný model jako U-181
Díky jeho působení 13. listopadu 1942, ještě na moři, obdržel zprávu, že mu byla udělena Dubová ratolest k Rytířskému kříži. O dva dny později se ale U-181 dostala do jedné z nejvážnějších situací celé plavby. Britský torpédoborec HMS Inconstant ponorku těžce poškodil a pronásledování trvalo zhruba devět hodin. Lüthovi se nakonec podařilo uniknout, provést opravy a pokračovat v operaci.
Po opravách se U-181 přesunula do prostoru u Lourenço Marques, dnešního Maputa. Následující dva týdny patřily k nejúspěšnějším v celé jeho kariéře. Ponorka podnikala především hladinové útoky a velkou část kořisti potopila palubním kanónem. Pokud to situace dovolovala, Lüth šetřil torpéda a slabě chráněné cíle ničil přímou palbou. První plavba U-181 skončila 18. ledna 1943 v Bordeaux. Trvala 129 dní a přinesla dvanáct potopených lodí o celkové tonáži 58 381 BRT.
Na konci ledna 1943 odcestoval Lüth spolu s dalšími důstojníky Kriegsmarine do Hitlerova hlavního stanu ve Vlčím doupěti, kde převzal Dubovou ratolest. Ve stejné době došlo k zásadní změně ve velení námořnictva, Erich Raeder skončil a Karl Dönitz byl jmenován vrchním velitelem Kriegsmarine. Dönitz o tom Lütha a další přítomné důstojníky informoval při návratu do Berlína.
Druhá plavba U-181 začala 23. března 1943 v Bordeaux a trvala až do 14. října. Se 205 dny na moři šlo o druhou nejdelší bojovou hlídku německých ponorek za celou válku. Operační prostor znovu vedl k jižní Africe, do Indického oceánu, a především do oblasti okolo Mauricia. Během plavby byl Lüth 1. dubna 1943 povýšen na korvetního kapitána a 15. dubna obdržel Meče k Rytířskému kříži s Dubovou ratolestí.
Tak dlouhá hlídka byla extrémní zkouškou pro loď i posádku. U-181 musela doplňovat zásoby daleko od Evropy, 21. června 1943 se východně od Mauricia setkala se zásobovací lodí Charlotte Schliemann. Na místě byly i další německé ponorky, mimo jiné U-177, U-178, U-196, U-197 a U-198. Velitelé si vyměňovali zkušenosti z bojů v Indickém oceánu a řešili také problém selhávajících torpéd.
Druhá plavba přinesla dalších deset potopených lodí o tonáži přes 45 tisíc BRT. Lüth se pohyboval mezi oblastí Durbanu, Madagaskaru a Mauricia a napadal spojenecké trasy, které zásobovaly britské impérium i bojiště v Asii. Dne 9. srpna 1943, stále během hlídky, mu byly uděleny Diamanty k Rytířskému kříži s Dubovou ratolestí a Meči, čímž se stal prvním námořním důstojníkem, který toto vyznamenání získal.
Když U-181 14. října 1943 dorazila zpět do Bordeaux, měla za sebou pod Lüthovým velením dvě plavby trvající dohromady 333 dní na moři. Výsledek byl mimořádný: dvaadvacet potopených lodí o celkové tonáži 103 908 BRT, Lüth se tím definitivně zařadil mezi nejúspěšnější ponorkové velitele Kriegsmarine.
Jeho obraz ale nebyl jen obrazem schopného námořního velitele. Lüth patřil k důstojníkům, kteří se otevřeně hlásili k národnímu socialismu, čímž se lišil od řady jiných ponorkových velitelů, kteří se politickým projevům spíše vyhýbali. V jeho případě se ideologie promítala i do vedení mužstva. Mluvil o nenávisti k nepříteli jako o součásti bojové motivace a nacistická propaganda z něj záměrně vytvářela vzor pro mladé muže.
Ani jeho vztah k nepřátelům nelze snadno popsat. V některých případech po potopení lodí poskytl trosečníkům vodu, navigační pokyny nebo pomoc s přesunem do člunů. Po potopení britské lodi East Indian v listopadu 1942 například vyplul na hladinu, předal přeživším vodu a udal jim směr ke Kapskému Městu. Podobně po jiných útocích komunikoval s posádkami záchranných člunů a v jednom případě nechal zachránit muže z vody.
Vedle toho ale existují i mnohem temnější svědectví. V dubnu 1941, ještě jako velitel U-43, potopil neozbrojenou francouzskou plachetnici Notre Dame du Châtelet. Podle přeživších byla loď použita jako cvičný cíl, napadena bez varování a během opouštění plavidla mělo dojít i ke střelbě na záchranné čluny. Podobné případy z Lütha nedělají pouze technicky schopného velitele, ale i výrazně problematickou postavu. Byl mimořádně úspěšný ponorkář, respektovaný částí svých mužů, zároveň však oddaný člověk režimu, který z jeho úspěchů udělal nástroj vlastní propagandy.
Služba na souši
Po návratu U-181 v říjnu 1943 už Lüth na další bojovou plavbu nevyrazil. Měl za sebou pět let služby u ponorek, patnáct bojových hlídek a více než šest stovek dnů na moři. Pro Kriegsmarine byl příliš cenný na to, aby riskovala jeho smrt při další plavbě, 15. ledna 1944 byl proto stažen z bojové služby a jmenován velitelem 22. ponorkové flotily v dnešní Gdyni. Šlo o výcvikovou jednotku, která připravovala budoucí ponorkové velitele.
Na souši Lüth nepředával jen technické zkušenosti. V prosinci 1943 vystoupil s přednáškou „Problémy velení na ponorce“, v níž shrnul, jak podle něj udržet posádku funkční během dlouhých hlídek. Mluvil o pravidelném režimu, příkladu důstojníků, spravedlivém rozdělování zásob i nutnosti zaměstnat muže tak, aby se během měsíců v uzavřeném prostoru nerozpadla morálka. Na U-181 proto pořádal soutěže, šachové partie, zpěv nebo různé úkoly, které měly posádku udržet v chodu.
Jeho velení mělo ale i tvrdší stránku. Trestal drobná provinění, někdy i neobvyklými způsoby, například dočasnou izolací nebo spaním na palubě. Zároveň do výcviku i vedení mužstva promítal vlastní ideologii a proto se dobře hodil i nacistické propagandě. Režim z něj udělal vzorového hrdinu: mladého, úspěšného, vysoce vyznamenaného velitele, který přežil dlouhé plavby a vracel se s vysokou tonáží. Po návratech z bojových hlídek vystupoval na propagandistických akcích, rozdávaly se jeho podepsané pohlednice a v roce 1943 se podílel na knize Boot greift wieder an, vydané ve spolupráci s propagandistickým aparátem. Lüthova sláva tak dávno nepatřila jen námořnictvu, ale celému nacistickému režimu
V červenci 1944 byl převelen do Marinekriegsschule v Mürwiku u Flensburgu, kde se stal vedoucím I. oddělení. 1. srpna 1944 byl povýšen na fregatního kapitána a o měsíc později, v pouhých jednatřiceti letech, na kapitána námořnictva a zároveň se stal velitelem celé námořní školy. Podle Dönitze měl do instituce přinést „čerstvý vítr“, jeho styl však vyvolával spory, byl energický, tvrdý, ideologicky vyhraněný a na konci války stále věřil v kázeň, poslušnost a bojovou morálku.
Jenže Německo se mezitím hroutilo. Spojenci postupovali k Rýnu, Rudá armáda se valila do říše a ponorková válka, která měla Británii srazit na kolena, byla dávno ztracená. Lüth přesto dál vystupoval jako muž režimu, a ještě v prosinci 1944 pronášel veřejné přednášky, v nichž srovnával úkoly Volkssturmu s obětavostí ponorkových posádek.Ii když už bylo zřejmé, že válka spěje ke katastrofě, pomáhal udržovat představu, že je nutné bojovat dál.
V posledních týdnech války se Mürwik stal jedním z nejdůležitějších míst zanikající Třetí říše, přesunulo se sem Dönitzovo okolí a zde vzniklo poslední centrum německé moci. Do oblasti Flensburgu zároveň mířili lidé, kteří se snažili zmizet před odpovědností. Patřili mezi ně i příslušníci ostrahy koncentračních táborů, kteří se přes takzvanou severní krysí stezku dostávali do prostoru Mürwiku. Někteří z nich byli vybavováni námořními uniformami a falešnými vojenskými doklady, Lüth jako odpovědný velitel měl pro tuto akci Dönitzovu podporu.
Když 5. května 1945 obsadily Flensburg britské jednotky, Lüth, který v posledních dnech působil jako velitel obrany města, ještě krátce před jejich příchodem nařizoval vojákům i civilistům, aby při příchodu britských jednotek nevyvěšovali bílé vlajky. Když Britové zakázali německým jednotkám používat hitlerovský pozdrav, Lüth se tomu 8. května postavil rozkazem, že „německý pozdrav“ zůstává pozdravem Wehrmachtu.
Tím se jeho příběh dostal do poslední, absurdní fáze. Muž, který přežil jedny z nejdelších a nejnebezpečnějších ponorkových hlídek války, stál po kapitulaci v Mürwiku po boku Dönitzova zbytkového režimu. Už nevelel ponorce, ale škole, kasárnám a mužům, kteří se snažili udržet poslední zbytky vojenského pořádku ve chvíli, kdy Třetí říše přestala existovat.
Poslední státní pohřeb Třetí říše
Wolfgang Lüth přežil to, co zabilo drtivou většinu mužů jeho oboru. Za sebou měl ponorkové hlídky v Atlantiku, u jižní Afriky i v Indickém oceánu, stovky dnů na moři, útoky torpédoborců, hlubinné pumy, selhávající techniku i psychický tlak dlouhých plaveb. Přežil i samotný nacistický režim, k němuž se otevřeně hlásil, Hitler byl mrtvý, Německo kapitulovalo a Třetí říše se zhroutila. Lüth však stále zůstával v Mürwiku, tedy v místě, kde se kolem Karla Dönitze soustředily poslední zbytky německé moci.
Dönitzova vláda už nebyla skutečnou vládou poražené země, spíše provizorním správním torzem, které se snažilo přesvědčit vítěze, že může být užitečné. Britové Flensburg obsadili, ale v prostoru námořní školy v Mürwiku zůstal ještě několik dní zvláštní režim. Němečtí vojáci dál drželi stráže, udržovaly disciplínu a velení se pokoušelo udržet aspoň zbytky pořádku. Lüth už nevelel ponorce, ale námořní škole, kasárnám a mužům, kteří se ze dne na den ocitli mezi porážkou, okupací a nejistou budoucností.
Byla to zvláštní situace. Muž, který ještě krátce předtím vyzýval k národně socialistické hrdosti, měl nyní v poraženém Německu spolupracovat s vítězi a zajišťovat chod prostoru, který Britové dočasně tolerovali. Z Dönitzova rozkazu se z něj stal jeden z těch, kteří měli pomáhat udržet pořádek mezi německými jednotkami a současně nevyvolat konflikt s okupační mocí. V tomto poloválečném a polomírovém stavu se odehrál konec jeho života.
V noci z 13. na 14. května 1945 se Lüth vracel do areálu námořní školy. Podle pozdějších výpovědí byl pravděpodobně opilý, jisté je však hlavně to, že nereagoval na výzvu stráže a neodpověděl na heslo. Na místě stál osmnáctiletý námořník Mathias Gottlob. Viděl ve tmě postavu, kterou nedokázal rozeznat, a podle služebního postupu ji opakovaně vyzval k odpovědi. Když nepřišla, Gottlob vystřelil. Rána zasáhla Lütha do hlavy a jeden z nejúspěšnějších ponorkových velitelů Kriegsmarine byl na místě mrtvý. Nezabil ho britský torpédoborec, letadlo ani hlubinná puma, ale vlastní strážný v areálu školy, které velel.
Následovalo vyšetřování a vojenský soud. Gottlob tvrdil, že jednal podle rozkazu, třikrát vyzval neznámého muže k odpovědi, nedostal odpověď a ve tmě vystřelil. Jeho výpověď potvrdil i velitel hlídky a soud ho nakonec zprostil viny. V prostředí, kde po kapitulaci stále platily vojenské stráže, hesla a nervózní rozkazy, nešlo podle soudu o vraždu ani svévoli, ale o tragický omyl.
Dönitz trval na tom, že Lüthovi bude vzdána nejvyšší pocta. brátil se na britské velení s žádostí o státní pohřeb a Britové jej povolili, podle pozdějších údajů až po souhlasu krále. Lüthovo tělo bylo vystaveno v aule námořní školy v Mürwiku a 16. května 1945 byl pohřben na hřbitově Adelby u Flensburgu.
I samotný obřad působil jako poslední ozvěna zaniklého režimu. Rakev byla zakryta vlajkou se svastikou, ačkoli tento symbol byl už zakázán. Dönitz pronesl smuteční řeč a Lüthovi se dostalo toho, co bývá označováno za poslední státní pohřeb Třetí říše. Režim už neexistoval, jeho symboly byly zakázané, ale v Mürwiku se ještě naposledy odehrál obřad ve starém duchu.
Po válce jeho památka nezmizela úplně. V roce 1957 byl poblíž místa jeho smrti vztyčen pamětní kámen a později se kolem něj vedly spory. Pro část námořní tradice zůstával Lüth mimořádně úspěšným velitelem. Pro jiné byl člověkem, kterého Bundeswehr nemůže brát jako vzor, přesvědčeným národním socialistou, propagandistickou figurou režimu a důstojníkem, který ještě v posledních dnech války lpěl na symbolech poražené diktatury.
Náhrobek Wolfganga Lütha
Jeho konec působí jako krutá ironie. Přežil službu, v níž umírali tři ze čtyř i pád režimu a zemřel až ve chvíli, kdy válka skončila, protože vlastní hlídka ho ve tmě nepoznala.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
https://www.uboatarchive.net/U-138INT.htm
