Článek
Byl jednou jeden dědeček z Brna.
Měl už skoro sedmdesát čtyři let, na svět se díval trochu pomaleji, ale o to laskavěji. Skoro každé odpoledne za ním chodil vnuk Tonda – malý nemotorný kluk s koleny věčně odřenými od vysedávání u počítače - a poslouchal jeho vyprávění.
Dědeček mluvil o době, kdy byly fronty na banány, ale taky o tom, že se lidé znali jménem, že sousedi drželi při sobě a že každý měl práci. Mluvil prostě tak, jak si to pamatoval.
A vnuk poslouchal s otevřenýma očima, protože pro něj to byla minulost stejně kouzelná jako pohádka o králi Miroslavovi. (Neplést s obcí Miroslav, kde bydlí dnešní „král komunistů“ pan Vidlák.)
Jenže svět dospělých je méně laskavý než dědečkovy vzpomínky. Rodiče se rozčílili: jak může něco takového dítěti říkat! Jak může tvrdit, že tehdy bylo něco lepší? Vždyť to byl režim, který lidi zavíral a zakazoval jim svobodně dýchat! A tak se rozhodli – vnuk už k dědečkovi nesmí. A bylo vymalováno.
Dědeček seděl u stolu, hrnek s čajem (bez rumu) pomalu chladl, a kluk seděl doma, v očích slzy.
A pak, v okamžiku, kdy mu bolest přerostla přes hlavu, udělal něco, co děti někdy udělají, když cítí, že svět dospělých už je nechce slyšet. Pokusil se o sebevraždu. Naštěstí se to skončilo dobře. Ale co znamená „dobře“, když dítěti zůstane v srdci jizva, že láska může být zakázaná?
Často říkáme, že chceme děti vychovávat k pravdě. Ale zapomínáme, že pravda není kámen, který můžeme druhému hodit na hlavu. Pravda je křehká rostlina – potřebuje světlo i vlhko, trpělivost a dotek. Každý dědeček má svou pravdu o světě, tak jako ji mají vnuci o legu a superhrdinech.
Kdybychom měli trochu víc čapkovského soucitu, snad bychom pochopili, že dědeček nechtěl chválit nesvobodu, chtěl jen vrátit čas, kdy byl mladý a svět se mu zdál jednodušší.
A vnuk nechtěl zradit rodiče, chtěl jen obejmout starého muže, který mu voněl po tabáku a čaji s medem a rumem Tuzemákem.
Není to příběh o komunismu ani o kapitalismu. Je to příběh o tom, jak křehká je láska mezi generacemi. A jak snadno ji můžeme zlomit, když místo porozumění nastoupí soudy.
Závěrem
Snad jednou, až vnuk vyroste, půjde sám k dědečkovu hrobu a řekne mu: „Dědo, já už to chápu. Každý si pamatuje svou pravdu. A obě mohou být pravdivé.“
