Článek
„Pane, oni mě okradli. Na ubytovně! Všechno mi vzali! Ukrajinci!“ vychrlil, než jsem stačil cokoli říct.
Ztuhl jsem. Ne snad z nacionalistického afektu, ale z úžasu nad tím činem – okrást starého nemocného člověka.
A už to jelo: Měl prý dvě rozvodová řízení, ženy, které ho „obraly o vše“ jako Babiš malé zemědělce.
Pak děti, kterého také okradly a co mu roky neberou telefon, jen mu seberou invalidní důchod. Pak mi povyprávěl o cukrovce, kvůli které „už nemůže ani na stavbu“, a bezmoc vůči systému, který mu údajně řekl, že když krádež nepřesáhne deset tisíc, narážel opět na Ukrajince na ubytovně, kteří ho prý obrali.
Jmenoval se Matěj. Tedy tehdy. A byl tak přesvědčivý, že mi bylo trapně mít v peněžence jen pár drobných. Dal jsem mu 60 korun. Nezachrání ho to, ale třeba si koupí něco teplého. Nebo aspoň rohlík bez akce.
Uplynuly tři dny.
Jiná část Brna, jiná lavička. A na ní – světe div se – opět on. Tentokrát se mi zdál jaksi čilejší, možná i zdravější. A hlavně: najednou už nebyl Matěj. Teď se jmenoval Roman.
„Pane, strašná věc! Okradli mě Romové! U Lídlu!“
Jeho výraz byl znovu dojatý, hlas o oktávu vyšší, v ruce svíral jakýsi zmuchlaný papír, který by mohl být lékařskou zprávou nebo jízdním řádem. Srdce mi napovědělo: „Pozor!“ Rozum dodal: „Tohle už jsme slyšeli.“
Dal jsem mu 30 korun. Ne proto, že bych mu věřil. Ale protože jsem si připadal hloupě, že ho poznávám až teď. A taky proto, že bych si přál, aby ten příběh aspoň jednou skončil jinak než trapným odchodem a pocitem, že jste buď cynik, nebo naivka.
Zanechal ve mně hořkosladkou pachuť. Ne proto, že jsem mu dal pár korun, ale proto, že tak mistrně využívá naši potřebu být aspoň jednou za den hodní. Ti, co dávají, to dělají pro pocit, že svět ještě drží pohromadě. A ti, co berou? Ti nám tenhle pocit jen zhmotní do příběhu, který chceme slyšet.
A příště až ho potkám, se rovnou zeptám, zda se nejmenuje Karel, a zda ho neokradly rakouské feministky? Šach mat, dědku vymýšlivá proradná!
