Článek
Bylo nebylo. V e středně luxusním domově pro seniory v jednom nejmenovaném městě pod Špilberkem se střetly dvě epochy: epochální klid stáří a nekompromisní energie školní mládeže.
Hlavním aktérem byl dědeček Robert (vulgo Bob), muž s rovnými bolavými zády, pomalou chůzí a bohatou minulostí, na kterou se dnes už spíš jen tiše vzpomíná. A jeho vnučka – drobná, bystrá a s dvěma očima, v nichž se zrcadlila školní přestávka.
Nápad byl jednoduchý. Na základce prý spolužáci odpálili petardu na WC (považte prý přímo v míse) a „byla to strašná sranda“. Proč by něco takového nemohl zvládnout i děda?
Ergo kladívko, přece „není žádná starodávná bačkora“, ale hrdina protikomunistického odboje.
Děda Robert se bránil. Připomínal, že jejich domov pro seniory není hřiště, že toaleta není bojiště a že petardy patří maximálně na Silvestra. Vnučka (jejíž jméno my neznáme, a tak o něm nezpíváme) však byla vytrvalá jako Piráti ve sněmovně, když se rozdělují dobře placené funkce. Poprvé to zkusila nevinně, podruhé naléhavě, potřetí s lehkým náznakem pohrdání.
Počtvrté přišel těžký kalibr. „Dědo, nebuď srab. Vždyť jsi přece v mládí pomáhal střílet komunisty a vyhazoval ukrajinské vlaky do vzduchu.“ (vsuvka, to vnučka trochu přehnala, a popletla „ruské“ a „ukrajinské“ vláčky, nicméně na druhou stranu je pravda, že dědeček rád hodiny a hodiny mluvil o svých udatných skutcích z mládí, před rokem 1989. Někdy tam barvitě, že by i Václav Benda anebo Václav Havel koukali.)
Argument, který se těžko vyvrací. Historie, jak známo, zavazuje. A tak se Robert, hrdina jiných časů, nechal dotlačit k činu, který dějiny jistě nezmění, ale jednu toaletu ano.
Výbuch nebyl hrdinský. Byl spíš trapný. Ozvala se rána, křik personálu a ticho, které se v domovech pro seniory rozléhá nejhůř. Ostuda byla dokonalá. Rodina následně zaplatila všechny škody, nové obklady, vymalování i cosi, čemu se říká „morální újma zařízení“. Dědeček slíbil, že už nikdy nebude „zlobit“. A tentokrát to myslel vážně.
Jediné, co nikdy neudělal, bylo prozrazení malé šibalky, která ho k činu navedla. Neřekl to personálu, rodině, ani na smrtelné posteli. Možná proto, že některé činy, ať jsou sebehloupější, patří jen mezi dědečka a vnučku. A možná proto, že hrdinství má někdy podobu mlčení – i když jde „jen“ o petardu na WC.
