Článek
Článek Martina Arcimoviče o údajném používání několika profilů jednou osobou je pozoruhodný především tím, jak sebejistě zachází s pojmy, které mají v právu poněkud přesnější význam než v internetové publicistice.
Autor tvrdí, že Thomas Paukner používal několik profilů – mimo jiné „Zasněnou psycholožku“ a „Politického insidera“. U některých tvrzení předkládá poměrně zajímavé indicie. Například popisuje situaci, kdy měl Paukner omylem odpovědět z jiného profilu. To jistě stojí za pozornost. Jenže právník by se v tomto okamžiku zarazil a položil jednoduchou otázku: Co přesně bylo prokázáno a co už je pouze interpretací autora?
To je totiž zásadní rozdíl.
Z článku se postupně stává konstrukce, v níž jedna indicie podpírá druhou, druhá třetí a na konci už máme téměř hotový rozsudek: Paukner je podle autora manipulátor, používá falešné autority, klame čtenáře a prostřednictvím různých identit vytváří zdání širšího názorového spektra.
Možná ano. Ale „možná“ je v právu velmi důležité slovo.
Autor například pracuje s formulacemi typu „vypadá to, že“, „můžeme odhadnout“ nebo „patrně“. To jsou legitimní výrazy publicistiky. Problém nastává tehdy, když se z nich následně skládá kategorický obraz konkrétní osoby.
A tady už bych byl opatrný.
Pokud tvrdím, že někdo používá více identit, měl bych být schopen velmi přesvědčivě oddělit ověřená fakta od vlastních závěrů. Jinak se může stát, že čtenář dostane nikoliv investigaci, ale dobře napsanou hypotézu, která se postupně začne tvářit jako skutečnost.
Z právního hlediska je přitom ještě zajímavější jiná věc. Autor upozorňuje na údajné nepřesnosti v Pauknerových textech a následně sám činí poměrně silné závěry o jeho motivech a charakteru. Jenže i kdyby byly některé Pauknerovy články nepřesné, ještě z toho automaticky neplyne, že jejich autor vědomě manipuluje veřejností.
Chyba není totéž co lež. Nepřesnost není totéž co podvod. A pseudonym není totéž co falešná identita za účelem podvodu.
To jsou tři základní rozdíly, které by měl každý právník i seriózní publicista velmi dobře znát.
Samotné používání pseudonymu navíc není nic skandálního. Internet existoval dlouho před tím, než jsme začali vyžadovat, aby každý komentář byl opatřen občanským průkazem. Pseudonym může být legitimní způsob ochrany soukromí. Problém by nastal teprve tehdy, pokud by anonymní identita byla používána například k vědomému klamání veřejnosti, falšování důkazů nebo k poškozování konkrétních osob.
A to je potřeba prokázat, nikoliv pouze sugestivně dovodit.
Článek má tedy jednu velkou zásluhu: upozorňuje na skutečnost, že internetová identita nemusí vždy odpovídat skutečnému autorovi. To není banální problém.
Ale zároveň platí stará právnická zásada: Ei incumbit probatio qui dicit, non qui negat. Důkazní břemeno leží na tom, kdo tvrdí.
Investigativní publicistika by proto neměla připomínat trestní rozsudek napsaný před hlavním líčením. Má předkládat fakta, indicie a souvislosti. Čtenář potom není nesvéprávný. Umí si závěr udělat sám.
A možná právě to je na celé věci nejzajímavější.
Pokud někdo skutečně provozuje tři různé identity, není třeba mu přidávat ještě čtvrtou – identitu člověka, kterého jsme už předem odsoudili.
To už totiž není investigace. To je jen jiný druh anonymní manipulace.
A to hlavní na závěr - proč tolik zkoumáme, kdo je Paukner, a méně věcně řešíme, co Paukner napsal a objevil?
