Ochrana před nečinností ve správním řízení

Případně v přiměřené lhůtě, ačkoliv mu v tom nebrání žádná relevantní právní překážka.

V materiálním pojetí je nečinnost vnímána jako stav, kdy správní řízení setrvává v procesní stagnaci, čímž dochází k narušení principů právní jistoty a legitimního očekávání. Z hlediska ústavního práva je nečinnost neoddělitelně spojena s právem na spravedlivý proces a právem na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Základním nástrojem ochrany proti nečinnosti v rámci veřejné správy je institut opatření proti nečinnosti, zakotvený v § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Tento institut představuje interní mechanismus nápravy, jehož cílem je odstranění nečinnosti bez nutnosti zásahu soudní moci.

Nadřízený správní orgán je oprávněn – a v určitých případech povinen – zasáhnout z moci úřední, zjistí-li, že orgán nižšího stupně neplní svou povinnost rozhodnout. Současně může účastník řízení podat žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti, čímž aktivuje dozorčí pravomoc nadřízeného orgánu.

Správní řád přitom poskytuje nadřízenému orgánu relativně široký prostor pro volbu konkrétního opatření. Může uložit povinnost učinit konkrétní úkon ve stanovené lhůtě, převzít věc k rozhodnutí, pověřit řízením jiný správní orgán, případně – jsou-li pro to splněny podmínky – přiměřeně prodloužit lhůtu k vydání rozhodnutí. Tato variabilita reflektuje snahu zákonodárce zachovat procesní hospodárnost a efektivitu správního řízení.

Judikatura Nejvyššího správního soudu dlouhodobě zdůrazňuje, že pro posouzení nečinnosti není rozhodující, jaký má být výsledek řízení, nýbrž zda správní orgán splnil svou povinnost jednat. V rozsudku sp. zn. 8 Ans 1/2009-72 soud konstatoval, že nečinností je každý stav, kdy orgán nekoná tam, kde mu zákon ukládá povinnost rozhodnout, a to i tehdy, pokud by konečné rozhodnutí mělo být pro účastníka nepříznivé.

Dále soudy dovodily, že ochrana proti nečinnosti má subsidiární charakter.

Soudní ochrana nastupuje teprve tehdy, pokud účastník bezvýsledně vyčerpal prostředky ochrany, které mu poskytuje správní řád. Tento princip však nesmí být vykládán formalisticky. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 3523/20 zdůraznil, že procesní podmínky soudní ochrany nelze aplikovat způsobem, který by vedl k faktickému popření práva na soudní ochranu.

Pokud opatření proti nečinnosti nevedou k nápravě, může se účastník řízení domáhat ochrany prostřednictvím žaloby na ochranu proti nečinnosti podle § 79 a násl. soudního řádu správního. Správní soud v takovém případě zkoumá, zda nečinnost trvala i v době jeho rozhodování, a shledá-li žalobu důvodnou, uloží správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení ve stanovené lhůtě.

Soudní ochrana proti nečinnosti tak plní funkci ultima ratio, která zajišťuje, že výkon veřejné správy nezůstane mimo efektivní právní kontrolu.

Ochrana před nečinností představuje významný korektiv výkonu veřejné správy. Její systémové zakotvení – od interních nástrojů správního řádu až po soudní přezkum – odráží základní princip právního státu, podle něhož veřejná moc nesmí setrvávat v mlčení tam, kde má povinnost rozhodnout.

Nečinnost správního orgánu je třeba posuzovat ve světle povinnosti rozhodnout bez zbytečného odkladu.¹

¹ § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.

Povinnost správního orgánu jednat není závislá na pravděpodobnosti úspěchu účastníka řízení.²

² Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 8 Ans 1/2009-72.

Přepjatě formalistický výklad procesních podmínek nesmí vést k popření práva na soudní ochranu.³

³ Nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3523/20.

Opatření proti nečinnosti představuje interní mechanismus nápravy před vstupem soudní moci.⁴

⁴ VEDRAL, Josef. Správní řád. Komentář. 2. vyd. Praha: BOVA POLYGON, 2012, s. 706–710.