Článek
Tak se to zase stalo. Obálka s krásnou, elegantní pozvánkou na svatbu přistála ve vaší poštovní schránce.
„Přijďte s námi oslavit nejkrásnější den našeho života!“ říká čarokrásný pár na kartičce, která je zdobená zlatými ornamenty, jemným papírem a neuvěřitelnou radostí, která z ní přímo srší.
Játrový knedlíčku hezky se toč
Už vidíte ty šťastné tváře, bublinky šampaňského, čočkovou polévku s játrovými knedlíčky, svíčkovou, panáky a vonící dort. Ale okamžitě poté přichází na řadu neodbytná otázka: Kolik peněz mám dát v dnešní době vlastně do obálky?
Je to dilema, kterému se nelze vyhnout. Ať už jste svědek, bratr, sestřenice z druhého kolena nebo jenom kamarád z práce, všichni si lámeme hlavu nad tím, kolik korun vklouznout do obálky, aby to bylo „tak akorát“. A co je to vlastně „akorát“?
Představme si typický český scénář. Svatba se koná někde na statku za městem. Hostina je připravená na čtyřicet lidí, živá kapela hraje odpoledne u stodoly a vy víte, že vás čeká několik chodů a minimálně dvě kola přípitků. Kolik to tak asi novomanžele stálo?
Stačí si na chvíli představit ty obří mísy salátů, ta kila svíčkové, litry polévky a nespočet lahví prosecca.
A právě v tuto chvíli se začne probouzet v naší duši: „Nebudu přece škudlit na sestřenici!“ Ale kde je ta hranice mezi velkorysostí a ruinováním vlastního měsíčního rozpočtu?
Lidé často řeší tento problém podle vzorce „Kolik sním a vypiju, tolik přibližně dám“. Ale ruku na srdce, jste si jistí, že to není spíš nepsané pravidlo? Tady přichází další háček – kdo má tento vzorec správně spočítat?
Někdo to zkouší podle ceny za talíř, což může vypadat jednoduše, dokud nezjistíte, že ta svíčková s knedlíkem a pivem je sice levnější, ale pak přijdou dezerty, alkohol a tanec až do rána.
Příbuzenská pouta
A co třeba vztahy? Mnozí lidé nastavují částku podle toho, jak blízko jsou novomanželům. Když je ženich váš bratr, možná budete přemýšlet jinak, než když jste jen kolega ze vzdálenějšího oddělení, který byl na svatbu pozván z čiré zdvořilosti.
U rodiny bývá zvykem být štědřejší, zatímco u známých dáváme spíše „symbolickou“ částku. Ale kdo určí, co je symbolické? Symbol pro jednoho je luxus pro druhého.
Pak je tu samozřejmě generace, která mění pravidla hry. Babičky, jejichž odhad hodnoty peněz uvízl někde mezi socialismem a prvními kupony na privatizaci, považují za velkorysé přidat ke gratulaci bankovku s portrétem Boženky Němcové. Na druhé straně mladší generace, která se právě otřepala z hypotečních dluhů, možná sáhne po obálce s Destinovou či dokonce Palackým.
Ale pozor, nechcete přece, aby se z vašeho daru stalo společenské faux pas. Jsme národem, který umí počítat, a nikdo nechce být ten, kdo „vyjde najevo“ s příliš malou částkou, až se obálky večer spočítají. Ano, každý ví, že svatba není obchodní transakce, ale tradice je tradice.
Závěrem - vážně to moc nebereme
Nakonec se stejně všichni řídíme jedním zlatým pravidlem: „Hlavně to musí být od srdce.“ Ale ruku na srdce, když jdete koupit obálku do papírnictví a přemýšlíte, kolik do ní vložit, srdce si moc nevšímáte. Zvažujete bankovní zůstatek, nezaplacený nájem a ten letní výlet, který byste si chtěli dopřát. Přemítáte, zda se odvážit dát tolik, kolik si vlastně můžete dovolit.
Na konci dne však svatba není o číslech. Je o lásce, o tom, že jste tam, abyste byli svědky něčího štěstí. Kolik dáte do obálky, to už záleží jen na vás.
Ergo kladívko, na světě je nejdůležitější láska, ne peníze!
