Článek
V české a moravské veřejnosti, žel, stále mnohdy přetrvává mylný názor, že k naplnění skutkové podstaty týrání zvířat musí nutně dojít ke skutečné újmě na zdraví nebo psychice zvířete.
Jinými slovy – pokud se zvířeti „nic nestalo“, nemělo by se mluvit o týrání. Tento výklad je však v rozporu jak se zněním zákona, tak s judikaturou správních soudů.
Jasně se k tomu vyjádřil Nejvyšší správní soud (NSS) mj. ve svém rozsudku ze dne 21. 12. 2020, čj. 10 As 306/2018‑68. Ve věci, která se týkala podmínek chovu zvířat, soud konstatoval, že za týrání ve smyslu § 4 odst. 1 písm. k) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, nelze považovat pouze situace, kdy zvíře utrpení skutečně zažilo.
Ergo kladívko, za týrání lze považovat i vystavení zvířete nevhodným podmínkám, v nichž je reálné riziko, že k utrpení dojde, byť nakonec nedošlo.
Zní to možná pro někoho ze čtenářstva i přísně, ale opírá se to o jazykový výklad zákona, který výslovně označuje za týrání i „chování zvířat v nevhodných podmínkách nebo tak, aby si sama nebo vzájemně způsobovala utrpení“.
Není tedy nutné, aby zvíře skutečně onemocnělo, zranilo se nebo uhynulo – postačí, že bylo chováno tak, že k tomu mohlo dojít.
To se týká například nevyhovujícího ustájení, zanedbané hygieny, extrémních teplot, nedostatečné ventilace nebo podávání nevhodné potravy.
Podobně se zákon staví i k takovým situacím, kdy zvíře obdrží krmivo s příměsí nebo předmětem, který mu může způsobit bolest nebo utrpení. A to pozor, i když se to v konkrétním případě nakonec nestane. Týrané zvíře předmětnou závadnoupříměs nepozře.
Pakliže je tedy přítomno objektivní riziko, že by taková příměs mohla způsobit újmu, jedná se už o delikt ohrožovacího typu, a ne až důsledkový.
Zákon je v tomto ohledu preventivní
Chce chránit zvířata dřív, než k újmě dojde – nikoli až poté. Tím se odlišuje od některých jiných oblastí správního či trestního práva, kde bývá podstatný právě vznik škodlivého následku.
České soudy tedy postupují naprosto správně pakliže vyhodnocují výše popsané „ohrožující“ jednání jako naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 27a odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat proti týrání.
Zopakujme si , žezde postačuje samotné vystavení zvířete riziku, nikoli až jeho naplnění.
Závěrem
Z pohledu práva na ochranu zvířat tak platí jednoduché, ale zásadní pravidlo:
Nečekejme na utrpení. Už samotné ohrožení zvířete může být postižitelné – a má být. Právo zde plní nejen sankční, ale i preventivní roli. A je dobře, že se tak děje.
