Článek
Jsou věci, které člověka v roce 2025 nepřekvapí: automobily, které se řídí samy, káva, kterou vám uvaří robot barista, nebo že je Andrej Babiš zase u kormidla a na koni.
A také že je pořád všude nedostatek lidí do práce.
Firmy hledají všemožné způsoby, jak zaplnit prázdná pracovní místa.
Jedno zde nepřestane být nikdy zábavné – lidské setkání u pracovního pohovoru.
Nedávno mi jeden známý vyprávěl svou historku. Je mu šedesát osm let, nosí brýle s takovým tím moudrým klausovským leskem, který se nedá naučit v žádném kurzu. A když se usměje, člověk má pocit, že se svět na chvíli uklidní.
Pozvali ho na pohovor. Přiznávám — už to samo o sobě je v dnešní době skoro literární motiv: senior, který nejde k lékaři pro recept, ale do firmy pro židli a podpis.
Na druhé straně stolu seděli tři dospělí lidé. Dva mladí, třetí trochu starší, tak 50 let, zřejmě jejich nadřízený. Tvářil se přísně jak čerstvě vyleštěný firemní kodex.
Po nezbytném kolečku otázek typu „Kde se vidíte za pět let?“ (což by měl spíš klást on jim), přišla chvíle, která měla rozhodnout. Personalistka s úsměvem oznámila: „Nabízíme vám 75 000 korun měsíčně.“
A teď si představte ten okamžik. Všichni se lehce naklonili vpřed, jako by čekali, že skočí po nabídce jako pes po buřtu. Můj známý se však jen jemně pousmál, jako to umí jen člověk, který už viděl pár cyklů inflace i politických sloganů.
A pronesl rázně : „Za tohle bych ráno ani nevstal z postele.“
Nastalo ticho. Těm ale spadla brada, napsala by asi Divá Bára či jiná moderní blogerka z Medium.
Takové to postmoderní korporátní ticho, kdy v místnosti zůstane viset otázka, kterou nikdo nevysloví: To, dědek, jako myslí vážně? A on to seriózně fakt myslel.
Nebo přesněji – myslel to s oním laskavým nadhledem, který mají lidé, co už dávno vědí, že práce není jen o penězích, ale také o smyslu, podmínkách a přiměřené úctě.
Pán později vysvětlil, že nešlo o aroganci. Jenom o matematiku života: pokud má vstávat každý den v šest, jet přes půl města a strávit v kanceláři osm hodin jen proto, aby vyplňoval tabulky pro někoho, kdo je ani neotevře, pak ať si to dělá sám.
Je to přece jednoduché — čím více let máte, tím lépe víte, že se vyplatí žít, a nikoliv jen pracovat.
Ergo kladívko, žijeme jen jednou!
