Data hovoří jasně: hlavní nebezpečí pro ženy nepřichází od cizího útočníka

Když jsem psala o seriálu Adolescence, zůstala mi na patře pachuť nepříjemných otázek. Proč to ten kluk udělal? Jakou roli v jeho světě hrála osamělost, internet, toxická maskulinita, vrstevnické násilí nebo dospělí, kteří si ničeho nevšimli? A co ta oběť? Kam se v takovém vyprávění ztrácí oběť?

Ať to přebírám, jak to přebírám, přišlo mi, že příběh dívky, které bylo ublíženo, se stal kulisou pro psychologický rozbor pachatele. Její ztracený život ustoupil do pozadí.

Z tohoto bodu jsem startovala své další bádání. Z neklidu. Z pozice matky dvou dcer a  ženy, která násilí sama zažila. Co vlastně víme o násilí mužů na ženách, když na chvíli odložíme obvyklé obranné věty a nutkavou potřebu dodávat ke každé větě „ne všichni muži jsou násilníci“?

Světová zdravotnická organizace označuje násilí na ženách za závažný problém veřejného zdraví a porušování lidských práv. Podle odhadů WHO zažije globálně přibližně jedna ze tří žen během života fyzické nebo sexuální násilí ze strany intimního partnera, případně sexuální násilí ze strany někoho jiného. Nejde „pouze“ o znásilnění, ale o širší kategorii fyzického a/nebo sexuálního násilí na ženách a dívkách. Zdrcující číslo. Nejde o výjimku. Nejde o několik extrémních případů. Jde o zkušenost, která se v různých podobách dotýká stovek milionů žen.

Hledala jsem dál. Jestli čekáte uklidnění, tak bohužel evropská data tento obraz nezjemňují. Největší evropské šetření k genderově podmíněnému násilí ukazuje, že 31 % žen v EU zažilo v dospělosti fyzické násilí včetně vyhrožování nebo sexuálního násilí. A velká část násilí zůstává nepojmenovaná, neoznámená a mimo dosah institucí. To je možná stejně důležité jako samotná prevalence jevu: značná část násilí zůstává mimo policii, mimo soudy, mimo statistiky, které si pak společnost plete s realitou.

V české debatě často mluvíme o jednotlivých kauzách. Cimický, Feri a spol. Samé výjimky? Jenže data nás nutí vidět vzorec. Násilí na ženách není jen součet individuálních selhání. Je to opakující se společenská skutečnost.

V průběhu svého dospívání jsem vyrůstala s varováním před blíže neurčenými nebezpečenstvími ve tmě. Jenže na první pohled je v datech zřejmé, že hlavní hrozba pro ženy nepřichází od neznámého muže po západu slunce. Americká organizace Violence Policy Center ve studii When Men Murder Women, založené na datech FBI za rok 2023, uvádí, že ve Spojených státech bylo v daném roce více než 2 400 žen zabito muži. Z těchto obětí šokujících 89,9 % znalo svého vraha. Střelné zbraně byly použity v 64,9 % případů.

Americký kontext je samozřejmě specifický, zejména kvůli dostupnosti střelných zbraní. Tato čísla nelze jednoduše převést na Českou republiku. Přesto rozbíjejí jeden vytrvalý kulturní obraz: že nebezpečí je především venku, v temné ulici, v neznámé tváři.

U nás i v Evropě se znovu a znovu ukazuje, že pro mnoho žen je riziko mnohem intimnější. Přichází z domova, z partnerského vztahu, z rodiny, z prostředí, kde by mělo být bezpečno. Právě proto je tak zavádějící, když se prevence násilí redukuje na rady ženám, aby se vyhýbaly rizikovým místům. Někdy totiž tím nejrizikovějším místem není park. Je to vlastní byt. A pachatelem nemusí být neznámý muž ve tmě, ale partner, příbuzný, známý, kolega nebo kamarád.

Stejně jako ostatní ženy se od dětství učím zvláštnímu druhu neviditelné preventivní práce. Přiznávám se, že ji učím i své děti. Aktivně počítat s rizikem. Psát zprávu, že dorazily v pořádku domů, v pořádku na místo srazu. Nedávat si sluchátka příliš nahlas. Nenechávat pití bez dozoru. Nevracet se samy. Zvážit vždy tu frekventovanější a osvětlenější trasu. Zvážit výběr oblečení. Zvážit, jestli úsměv nebude pochopen jako pozvání a odmítnutí jako provokace.

Mnoho žen by pravděpodobně nevyřklo naplno abstraktní větu „bojím se mužů“. Řekly by nejspíš: „Tudy já večer sama nechodím.“ „Raději jsem mu odepsala neutrálně, než abych mu řekla, co si myslím.“ „Nechtěla jsem ho naštvat.“ „Neřekla jsem to, protože by mi stejně nevěřili.“ „Dělala jsem, že telefonuju.“ „Poslala jsem radši svou polohu kamarádce, než jsem s ním šla na rande.“

Tohle je práce. Pečlivá práce na každodenní bezpečnosti. Neviditelná, emocionálně i tělesně zatěžující. Není rozložená rovnoměrně. Muži se samozřejmě také mohou stát oběťmi násilí. Jenže ženy a dívky na celém světě jsou socializovány k tomu, aby riziko mužského násilí průběžně zapracovávaly do běžného života.

Jenže mají být ženy hlavními manažerkami rizika, které samy nevytvářejí?

Je to únavné, svým opakováním se až trapné a zároveň tak pochopitelné. V debatách o násilí na ženách se téměř okamžitě objeví věta: „Ale ne všichni muži jsou násilníci.“ Fakticky je pravdivá. Ne každý muž je pachatel. Samozřejmě, že ne každý muž znásilňuje, bije, vyhrožuje, ponižuje, kontroluje, obtěžuje nebo zabíjí.

Jenže jako reakce na data tato věta často nevede k přesnosti, ale k odklonu od problému. Přesouvá pozornost od zkušenosti obětí k obrazu mužů, který je třeba bránit. Z otázky „proč tolik žen zažívá násilí?“ se stane otázka „jak zajistit, aby se slušní muži necítili obviněni?“

Faktografický problém není v tom, že by každý muž byl pachatel. Problém je, že násilí na ženách má opakující se genderový vzorec. Pachatelé sexuálního a partnerského násilí jsou disproporčně muži a oběťmi partnerského a sexuálního násilí jsou disproporčně ženy. To není morální soud nad každým jednotlivým mužem. To je prostý popis struktury, ve které žijeme.

Možná bychom se proto mohli ptát jinak: proč je pro část společnosti snesitelnější slyšet detailní příběh pachatele než statistickou realitu obětí?

Násilí na ženách není jen trestněprávní téma. Je to téma zdravotní, sociální, vzdělávací, pracovní, bytové, mediální a kulturní. Proto potřebuje koordinaci napříč resorty. Nejde pouze o to, co udělá policie po činu. Jde o prevenci, dostupnost služeb, azylové domy, krizovou pomoc, práci s pachateli, školy, zdravotnictví, soudy, sběr dat, definice trestných činů i veřejný jazyk.

Právě proto je politicky významné, když se lidskoprávní agenda tříští a ztrácí nadresortní ukotvení. V českém kontextu nejde o abstraktní institucionální detail. Agenda rovnosti žen a mužů zahrnuje také potírání domácího a sexualizovaného násilí. V minulosti byla koordinována z Úřadu vlády, mimo jiné prostřednictvím Odboru rovnosti žen a mužů a poradních orgánů vlády. Pokud se podobné agendy rozpráší mezi jednotlivá ministerstva, ztrácí se právě to, co je u genderově podmíněného násilí klíčové: schopnost vidět celý systém najednou. A tahle demontáž nadresortnosti se bohužel právě nyní děje.

Tahle část je důležitá i pro debatu po Adolescence. Pokud nás zajímá pouze psychologický příběh jednoho chlapce, skončíme u otázky, co se stalo jemu. Pokud nás zajímá násilí jako společenský vzorec, musíme se ptát, jak fungují instituce, které mají chránit oběti a předcházet dalšímu násilí.

Seriál Adolescence otevřel důležitou debatu o chlapcích, internetu, osamělosti, misogynii a dospívání. To všechno jsou legitimní otázky. Ale nesmí pohltit tu základní: co se stalo dívce? Co se děje ženám a dívkám každý den? A proč je jejich zkušenost tak často přerámována jako pozadí pro příběh mužského zranění?

Data neříkají, že každý muž je nebezpečný. Říkají něco jiného a přesnějšího: násilí mužů na ženách je dost časté, dost strukturální a dost závažné na to, aby nemohlo být dál zpracováváno jako série izolovaných tragédií.

Nemusíme se přestat ptát, proč pachatelé násilí na ženách jednají tak, jak jednají. Ale musíme přestat klást tuto otázku způsobem, který znovu a znovu odsouvá oběti na okraj.

Bezpečí žen nemůže být soukromý projekt žen. Nemůže stát na tom, že budou opatrnější, tišší, milejší, rychlejší, méně viditelné, méně svobodné. Pokud data něco ukazují zcela jasně, pak to, že břemeno prevence musí nést ti, kdo mají moc měnit prostředí: muži, instituce a stát.

A možná právě tím se máme po Adolescence zabývat dál. Nejen tím, jak vzniká jeden pachatel. Ale tím, proč tolik příběhů žen a dívek pořád začíná stejnou větou: nevěřila jsem, že se mi to může stát - dokud se mi to nestalo.

____________________________________________________

Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.

____________________________________________________