Článek
Každý z nás ví, že dítě po dovršení 6. roku života, musí od září absolvovat dnes 9letou povinnou školní docházku. Toto se týká i dětí se zdravotním znevýhodněním. V minulosti byly děti, které byly nějakým způsobem zdravotně znevýhodněné, umísťovány do zvláštních škol. Později se třeba naskytly možnosti přechodu na normální základky. Pak ale přišla inkluze, kdy bylo cílem integrovat do běžných škol i děti s různými mentálními potížemi, jako např. Aspergerův syndrom. Toto mělo především za cíl, aby se každý dostal ke stejnému vzdělání, a aby i zdravé děti pochopily případné odlišnosti. Tyto děti dostaly většinou pomoc ve formě asistenta, který jim dopomáhal se všemi úkony ve škole.
Někdy se ale stane, že porucha je natolik kombinovaná a závažná, že neumožní vzdělávání na běžné škole ani s asistentem a maximálními podpůrnými opatřeními. Ty mimochodem stanoví SPC (speciálně pedagogické centrum). V takových situacích přicházejí na řadu speciální vzdělávací instituce, od speciálních MŠ, po speciální školy. Těch je ale bohužel nedostatek, a ne vždy se dítě dostane na takovou to školu. Krásně je to popsáno v reportáži pořadu Černé Ovce. Zde se mimo jiné říká, že povinná školní docházka je povinná i pro děti s handicapem, a zákonní zástupci ji musejí zajistit. Jedinou výjimku tvoří dítě, které má diagnostikovanou hlubokou mentální retardaci. Jak to ale mají rodiče udělat?
Hození přes palubu
Zkuste si představit situaci, kdy dítě je agresivní vůči okolí, má diagnózu z okruhu PAS. Logicky jej rodič bude chtít umístit do speciální školky, protože dítě má školní docházku povinnou. Co když ale je zdravotní stav natolik špatný, že neumožňuje, aby dítě docházelo? Lze pak požádat o schválení individuální výuky, ale o tom musí rozhodnout ředitel dané školy. Co když naopak pro dítě není místo? Pak se role učitele musí zhostit rodič samotný. Jenže, i tohle má svá pravidla, nehledě na to, že tato forma výuky může výrazně zasáhnout do domácnosti. Rodič může dítě vzdělávat jen tehdy, má-li alespoň maturitu, pokud vzdělává dítě v prvním stupni, pro druhý stupeň už musí mít vysokoškolské vzdělání. Existuje ještě možnost, pokud škola vyhoví, zřízení individuální výuky přímo ve škole.
A co když dítě pobírá příspěvek na péči jen ve druhém stupni, a oba rodiče pracují? Nutnost domácí výuky pak významně zasáhne do rodinného rozpočtu, a přitom nárok na vyšší příspěvek na péči třeba ani nemusí nutně být. Jak tito rodiče mají situaci řešit? Především je nutné, aby stát takové vzdělání zajistil, neboť školní docházka je nejen povinná, ale dítě má na ní právo. Odpovědnost za zajištění vzdělání leží v tomto případě na straně státu a systému, čili musí vám najít vhodné místo. Pokud by se stalo, že ani jeden z rodičů nemá maturitu, musí škola zajistit vhodnou výuku pro takové dítě, případně je rodič nucen danou osobu, která by alespoň zaštítila výuku, najmout. Když ale i přes tyto problémy dítě na školní výuku nenastoupí, rodič nebo zákonný zástupce pak porušuje zákon. Samotné vzdělávání takového dítěte je pak podstatně náročnější, neboť člověk musí studovat i speciální pedagogiku. Musí zjistit, jakým stylem s daným dítětem vlastně pracovat, jak jej správně nejen vzdělávat, ale i rozvíjet v dalších oblastech, např. správná forma komunikace.
Selhání státu
Za takové postižení přece ani rodič, ani dítě nemůže. Bohužel počty dětí s některou vážnější poruchou rostou, ale stát toto vůbec nereflektuje. Aktuálně je velký počet žadatelů o tato místa, ale nízké kapacity škol. Tyto školy jsou zřizovány krajem, a ten by měl situaci reflektovat. Je třeba si uvědomit, že tyto školy nemohou mít třídy, jako školy běžné, ale kapacity tříd jsou výrazně nižší. Pokud rodič musí zůstat na domácí výuce, nebo jí jinak musí zajistit, příspěvky státu v případě domácího vzdělávání, by měly být podstatně vyšší. Přeci jen, péče o takové dítě bývá ve srovnání s péčí o zdravé dítě, daleko náročnější jak fyzicky, psychicky a finančně. Zdravé dítě rodič může poslat na prázdniny k babičce, a většinou se tak i děje. Může být ve školní družině, či mít nějaké zájmové kroužky, ale handicapované dítě nemá většinou nic takového. Rodič pak ztrácí možnost žít svůj život, a stát jej v podstatě tím, že ani tu školu nezajistí, hodí přes palubu.
Určitě by bylo vhodné navýšit financování pro vzdělávání osob se speciálními potřebami, ať už formou přesměrování vyšší části státního rozpočtu, případně možnosti dotace z EU. Stálo by za úvahu hledat i další zdroje, jako např. nějaké vyšší zdanění neřestí, nové daně, jako např. konopí.
Co myslíte vy? Jak by se dala tato situace řešit? Možná si tento článek přečte někdo, kdo bude mít sílu a odvahu situaci změnit. Nejen kvůli dětem, ale i kvůli těm, kteří za ně každý den bojují.
