Článek
Není úplně lehké udělat z dítěte čtenáře, ale naštěstí pro to existuje celá řada způsobů, které se navzájem doplňují a posilují. Pak jsou tu ale věci, které bohužel v našich školách přežívají a které mají úplně opačný účinek. Jednou z takových nejhorších věcí je povinná četba. V jedné diskuzi na učitelském fóru se ukázalo, že i učitelé sami tápou. Ti špatní prezentují názory, které jsou ostudné a které nadělají více škody než užitku. Na počátku všeho byla otázka na učitelském fóru od jednoho rodiče: „Jak je možné, že někteří učitelé nechápou, že děti mají po škole mít volný čas? Dnes přišel syn a řekl, že dostali seznam knih na povinné čtení. Když je potřebné přečíst knihu, ať to děti dělají ve škole, a ne doma“. Samozřejmě se na tohoto rodiče někteří učitelé sesypali a hezky mu to spočítali. Ale jak to tak bývá, jenom odkopali sami sebe. Ty nejhloupější argumenty pedagogů lze rozdělit do několika nejčastějších kategorií.
Co to je za rodiče?
Nejprve je třeba pokárat rodiče za to, že je špatný rodič. Příkazy školy je přece třeba plnit bezmyšlenkovitě! Takže se okamžitě do něho obuli, třeba takto: „Holt, když dítě nechce číst samo, dostane seznam. Vychováváte doma prince?“ To je samozřejmě postavené na hlavu. Ten, kdo přemýšlí nad úkoly, které chodí domů ze školy, vychovává snad nějaké princátko? Jiná diskutérka mínila: „Vy jste evidentně vůbec nepochopil smysl a účel vzdělávání dětí. Domácí příprava do školy je stěžejní součást… účast rodičů na vzdělávání vlastních dětí je součástí kompletního vzdělávání.“ Ano, účast rodiče je důležitá, ale vůbec ne ve smyslu, aby dohlíželi a nutili své děti k práci podle výmyslů učitelky! Rodič není dozorce nucených prací ze školy. Rodiče mají jít svou cestou, podle svých zájmů a schopností. Přesně tak, jak to líčil i tento tatínek: „Spolu se synem programujeme, děláme chemické experimenty, se ženou se starají o zahrádku a terárium. Myslím, ze všechny tyto věci mu pomáhají se vzděláním.“ Samozřejmě, že pomáhají! A takový rodič věří škole, že se kvalitní výukou postará o obory, které rodina tak dobře nezvládá. Od toho tu také škola je - od kvalitního vzdělávání. Ne od výroby budoucích bezmyšlenkovitě poslouchajících robotníků, kteří mají dvě pracovní směny školních úkolů: ve škole a doma.
To, co chce učitelka, je jediné správné!
Napsala účastnice diskuze: „Pro správný rozvoj osobnosti je nutné číst správnou literaturu. Paní učitelka určitě doporučuje tu správnou četbu. Jsem si jistá, že chcete, aby Vaše dítě bylo chytré, vzdělané , aby umělo krásně vyjadřovat své myšlenky. A i proto existuje doporučena literatura.“ Tak zaprvé, je rozdíl mezi doporučenou literaturou a povinnou literaturou. Žák donesl ze školy to druhé! Za druhé: povinná četba nijak nerozvíjí dovednost „vyjadřování myšlenek“. Tu rozvíjí aktivity, při kterých žáci své myšlenky vyjadřují a dostávají zpětnou vazbu, jak se jim to daří. A věřit na 100 % učitelce? To, že její výběr je správný? Kdo by si vůbec mohl myslet, že učitelka „určitě“ doporučuje „správnou“ četbu? Přece má plnou třídu rozdílných dětí. Je naprostá jistota, že co je možná správná četba pro jednoho, už dávno není správná četba pro druhého. A co není už dávno správná četba pro druhého, ještě dlouho nebude správná četba pro třetího. Neomylná učitelka je snad ta nejhloupější myšlenka za všech.
Je to povinnost! Musíš!
Ty internety!
Znak hloupé diskuze je ten, že se skáče z argumentu na argument a zazní i ten, který s věcí nesouvisí, ale je vždycky po ruce. Třeba takové mobilní telefony a internet. Jsou učitelé, kteří svou hrůzu z nových technologií a malou počítačovou gramotnost maskují pohoršením nad moderní technikou. Řeč je sice o čtení, ale mnozí vylévají s vaničkou úplně jiné dítě: „Děti nic nemusí, povinnosti žádné. Volný čas tráví u telefonů, už ani spolu se bavit neumí. Někteří čtou hrozně, psanému textu nerozumí, interpretovat ho neumí, o psaní nemluvím. Lidstvo hloupne, za poslední dekádu jsem si nevšiml významného technologického pokroku. Ale po nikom nic nechtít. Vše si najdou na internetu“. Ano, žáci minulých generací si psali do sešitů stohy hloupostí, které se musely učit zpaměti, zatímco ty dnešní hloupostmi surfují na internetu a z hlavy je vesele pouštějí. Takže jsou ve výhodě! Je legrace, když někdo ze starší generace vytýká dnešním žákům, že neumějí interpretovat text. To jejich stará škola k tomu žáky nikdy nevedla, ne ta dnešní. Tedy pokud je kvalitní a pokud v ní děti nečtou na povel. Proč by dítě nemohlo číst knihy a současně hledat na internetu zajímavé informace? Jedno snad vylučuje druhé?
Povinnost volá!
Mnoho učitelů - a je to hloupý názor - neustále vyžaduje poslušnost žáků na základě údajné odpovědnosti a povinnosti. Jejich nepochopitelnou logikou prý totiž poslouchání příkazů vede k odpovědnosti, a žák se tak učí povinnostem. A jaké jsou to povinnosti? Přece povinnost bezmyšlenkovitě poslouchat! Takoví učitelé si ani neumějí představit, že odpovědnost se rozvíjí přesně naopak: tím, že žáci mají volby. Pokud si něco zvolím (třeba téma a způsob práce, nebo v našem případě knihu) zvyšuje se má odpovědnost za výsledek. Povinnost by pak měla přijít z mého vlastního vědomí, že je něco nezbytné udělat. Zaměňuje se tu rozkaz (a jeho obava z neuposlechnutí) a vlastní hodnotový žebříček, který mi ukládá třeba povinnosti vůči druhým. Poslouchání učitele na slovo naopak odpovědnost snižuje a nerozvíjí ji ani náhodou! Chápu ale, že takto mnozí uvažují, protože jim samotným hodnotový žebříček chybí. Povinnost v jejich případě je vynucená a její nesplnění je trestáno. Neumějí si představit, že povinnost by měla být dobrovolná, při vědomí člověka, proč to právě jeho povinnost je. Děti mají povinnost krmit domácí zvíře proto, že se o něj sami chtějí starat. Mají povinnost vynášet koše s odpadky, protože sami chtějí pomoci rodičům. Samozřejmě, že někdy zapomenou nebo věci popletou, protože jsou to děti, ale základ je pomoci jim tyto povinnosti dobrovolně zvnitřnit.
V diskuzi zazněly i správné názory, například: „Já si doma čtu, protože chci, ne, protože mne k tomu někdo nutí. Kdyby mi někdo řekl, že dnes musím přečíst kapitolu v knize, nečetla bych ani náhodou!“ Podobně přemýšlí i další diskutér: „Já jsem podobný seznam na základní škole dostal a za úkol k tomu vypracovat za každý měsíc výtah z knihy, aby bylo poznat, o čem jsme jako žáci 5. třídy četli. Přečetl jsem jednu knihu a za zbytek nesplněných vždy dostal poznámku a výklad o tom, jak si nedokážu plnit povinnosti. Od 5. třídy mám ke čtení jen nepříjemné vzpomínky a už nikdy mě to nebavilo. Naopak, čtení je pro mě stres. Takže ne. Ke čtení by si měl každý najít vlastní cestu. Pokud do toho budete dítě nutit, tak si nikdy samo od sebe knihu nevezme a vybuduje si k tomu odpor“.
Poslouchej na slovo, co ti říká tvůj šéf, tedy učitel!
Škola je přece jako firma, dítě je zaměstnanec, co má poslouchat.
Je zajímavé, kolik učitelů si hraje na šéfy firmy. Ve třídě mají desetileté děti, ale hned argumentují: co budou dělat jednou ve firmě? Dostanou výpověď! Nikdo se s nimi bavit nebude! Zapomínají, že škola není jejich firma, žáci nejsou zaměstnanci a učení NENÍ ani náhodou totéž jako práce v továrně. Někteří učitelé ale stejně trousí podobné nesmysly: „S tím, že je něco povinnost, se ale také musí děti naučit pracovat. Co až budou muset v zaměstnání vykonat nějakou práci, nedej bože poslouchat nadřízeného.“ Škola totiž podle nich není místo pro vzdělávání, ale simulátor podřízenosti! Nebo: „Děti, které si celou základku jen hrají, pak nastoupí na střední školu a najednou zjišťují, že bez soustavné přípravy to nepůjde. Mnoho z nich se s tím obtížně potýká a někteří se pak i hroutí. Ve školství stále uhýbáme, ulevujeme a umetáme cestičku. Po maturitě pak dítko nastoupí do firmy, která má za cíl generovat zisk a o někoho, kdo doposud co nechtěl dělat, to opravdu nedělal, zpravidla nestojí. Pozná to zpravidla ještě ve zkušební lhůtě. To chcete?“ Přeloženo: dítě má ve škole poslouchat i ten nejpitomější pokyn, to je nejlepší příprava na práci. Nebudeme dětem umetat cestičku třeba tím, že by je práce ve škole měla bavit. Musíme generovat zisk! Pokud nebudeme dřít děti už na základce, bude je dřít někdo na střední škole a pak se prý děti hroutí. Takové nesmysly! Děti se hroutí z jiného důvodu, pane továrníku: pokud mají mizerného učitele, který s nimi jedná jako v raném kapitalismu. Učitel nemá být bachařem, má vytvořit dobrý vztah k práci, vzdělávání a četbě právě tím, že i činnost ve třídě je pro děti zajímavá. Pak budou pracovat celou hodinu a naučí se mnohem více.
Správný názor je takový: „Každopádně učitel může žákům zadávat knihy, které potřebuje aby přečetli, způsobem, který je namotivuje (dá se z toho udělat zajímavá zábava) - což seznamy povinné literatury nejsou. Některým učitelům bych zakázala se do rozvoje čtenářství montovat, protože nadělají více škody než užitku.“ Takže je to jako vždy, srazily se nám tu dva světy: kvalitní a nekvalitní vzdělávání, vytváření postoje a nucení příkazem. Mnohé diskutéry byste u svých dětí jako učitele nechtěli. Jsou to převlečení drábi a bachaři. A já za sebe i v tomto případě nechám mluvit na závěr druhé: „U nás doma čteme knihy, které chceme a ke kterým máme blízko. Takhle totiž vzniká láska ke čtení. Povinná četba lásku ke čtení naopak ničí.“
