Článek
Opět se ukázalo, proč je Petr Honzejk považován za špičkového komentátora: dokázal nejen vystihnout důležitý problém, ale zároveň o něm napsal výborný článek.
Tou „věcí“ je do očí bijící rozdíl ve volebních preferencích prvovoličů na středních školách – mezi studenty gymnázií a ostatních středních škol. Nejde teď o to, která skupina výrazněji podpořila vládní koalici a která naopak hnutí ANO a Motoristy, ale o to, že tak zásadní rozdíl ukazuje, jak hluboký příkop se začíná ve společnosti rýsovat už v raném věku, kolem patnácti let.
Vliv rodinného zázemí na vzdělání
Jedním z faktorů je bezpochyby sociální determinace. Řada studií ukazuje, že u nás má na vzdělání dětí mnohem větší vliv než v jiných evropských zemích to, jakého vzdělání dosáhli jejich rodiče – a to i přesto, že je školství formálně bezplatné, což zjevně samo o sobě nestačí. Vzhledem k tomu, že vzdělání podle dalších výzkumů významně ovlivňuje i politické preference, lze tímto vysvětlit část pozorovaných rozdílů.
Školy a politické preference
Existuje však i druhý faktor. Zdá se, že způsob vzdělávání na středních školách nasměrovává velkou část studentů určitým politickým směrem. Na gymnáziích se poměrně velká pozornost věnuje například práci s informacemi, vysvětlování fungování společnosti či studiu dějin, často doplněnému mimoškolními aktivitami. Lze proto předpokládat, že absence tohoto typu vzdělávání – kterou někteří u studentů odborných škol mylně považují za nepodstatnou – se na rozdílech podílí. Svou roli navíc hraje i to, zda a jak se děti už od základní školy učí o fungování společnosti a o své úloze v ní.
Je smutné, jak málo se snažíme omezovat vliv sociální determinace. A to i přesto, že naše společnost od 90. let výrazně zbohatla a přiblížila se „Západu“. Hypotéza, která se při pohledu na data jeví jako logická, totiž že státem řízený vzdělávací systém v praxi zakládá štěpení společnosti na dva, stále více antagonizované tábory, přitom není nijak zkoumána. Možná se dokonce někomu jeví jako „normální stav věcí“. Pokud by však byla alespoň zčásti pravdivá, šlo by to označit jen jako obrovské selhání.
Selhání vzdělávacího systému
Drilování nejrůznějších, často stále absurdnějších rébusů, které podmiňují přístup k „lepšímu vzdělání“, poskytuje mladým lidem do života mnohem menší užitek než porozumění tomu, jak naše společnost funguje, na jakých hodnotách stojí a jakou roli v ní má jednotlivec – ať už se rozhodne její fungování podporovat, nebo měnit. Namísto neustálého porovnávání, z jaké školy vychází děti s lepší schopností číst, psát či počítat, bychom se měli ptát, co absolventi jednotlivých škol vědí o těchto zásadních otázkách. Vsadil bych se, že výsledky by byly dost překvapivé.
Možná, že pro začátek by o tom mohl něco říct pan ministr školství, který se bohužel k celé řadě neméně důležitých otázek v posledních letech dokázal ukázkově nevyjádřit.
