Článek
Můj vztah s tchyní byl vždy spíše formální – ostatně podobně jako její vztah se synem, mým manželem. Jeho i další dva sourozence vychovávali víceméně prarodiče, tchyně vždy byla strašně unavená – pracovala pouze na zkrácený úvazek v administrativě, ale strašně ji to zmáhalo. Všechny domácí práce za ni dělala její maminka, včetně výchovy dětí – tchyně jen přišla domů, ani se nepřevlékla, nalila si skleničku vína, vykouřila si cigaretu a šla si lehnout. Alespoň tak to vždy vypráví manžel.
Porevoluční podnikatelský boom tchyni ještě více rozmazlil
Tchyně s tchánem byli ve straně, tak se jim dařilo už před revolucí. A po 89. roce se tchán ihned chopil příležitosti a začal podnikat. Klobouk dolů, že ve svých téměř 50 letech zvládl rozjet byznys a začít vydělávat. To však bylo pro tchyni impulsem k tomu, aby už nemusela chodit do práce. Zůstala tedy doma, stala se z ní žena v domácnosti, která si jen chodí na kosmetiku, masáže, tenis… A několikrát do roka vyžaduje dovolenou u moře – ať už s manželem, či bez něj.
Stejně jako ji nezajímaly vlastní děti, nezajímala ji postupem času ani vnoučata. Nejen, že jí nesměla říkat babičko, protože se na to necítila, ale odmítala je hlídat, nedej bože vzít někam na delší dobu. S manželem jsme proto hlídací babičku nikdy neměli, moji rodiče bydlí daleko, takže jsme tam jezdili s dětmi akorát několikrát do roka na víkendy.
Zájem jen o cizí, rodina je na vedlejší koleji
Zatímco o rodinu se tchyně nikdy nezajímala a z tchánovy strany ji kompletně rozeštvala, své kamarádky vždy hostila, za všechny platila v restauraci, pro všechny by se rozdala. To, že mají narozeniny její vlastní děti, mnohdy ani nevěděla, maximálně zavolala, vnoučata pak ignorovala úplně. Na Vánoce dávala dárky jen vnoučatům, a to vždy něco, co našla po vlastních dětech. Manželovi se tak postupně sešlo poměrně dost věcí z dětství…
Vždy akorát jen kritizovala, jak naše děti rozmazlujeme, jak mají všechno, jak si ničeho neváží… A na vysoké noze jsme si podle ní žili vždy, když jsme si dovolili postavit dům na hypotéku, když jsme jednou za rok vzali děti pod stan nebo když jsme jim zaplatili lyžařský výcvik se školou… A o tom, že utrácíme neskutečné peníze za jídlo, radši ani nemluvím…
Vše změnila tchánova nemoc
Všem je tedy asi jasné, že jsme se snažili tchyni spíše vyhýbat, děti tam chodit nechtěly, věděly, že babička o ně nestojí. A tchán viděl také jen peníze a byznys – musel přeci uspokojit náročné potřeby své ženy, aby měl doma klid a nemusel poslouchat výtky…
Vše se ale změnilo, když se u tchána projevily vážné zdravotní problémy. Najednou tchyně přesně věděla, kde bydlíme, a že jsme rodina. I když se to ve mně i v manželovi mnohokrát pralo, nenechali jsme je ve štychu a z velké části převzali péči o tchána. Tchyně totiž, i když mohla jezdit autem za kamarádkami a na výlety, dojet do nemocnice či na vyšetření k lékaři s manželem nezvládala… Stejně tak nezvládala ani zařizování potřebných věcí, takže vše spadlo na naše bedra. Naštěstí mu tedy aspoň vařila, prala a obstarávala běžné každodenní potřeby.
My převzali několikrát týdně dopravu k lékařům, vyřizování veškerých věcí spojených s péčí a psychickou podporu jak tchána, tak tchyně. I u ní se poprvé projevily city a začala se chovat relativně normálně. Najednou jsem měla pocit, že konečně začínáme fungovat jako rodina, i když manželovi sourozenci dávali od péče ruce pryč – vzdálenost ani ne 100 km z jejich domovů pro ně byla nepřekonatelná, aby za tátou jezdili alespoň na návštěvu…
Po tchánově smrti se vše vrátilo do starých kolejí
Tchánovy problémy vyvrcholily po třech letech rakovinou, která byla tak rychlá, že než jsme se s tím zvládli smířit, byl konec. A pohřeb, který proběhl letos v únoru, znamenal také konec „rodinné idyly“. Už týden po pohřbu tchyně začala zase „žít“ – začala se naplno věnovat sama sobě a od nás dala ruce pryč. Kamarádky pro ni byly vše, rodina nula. Asi bych byla i schopna to nějak tolerovat a pochopit, na začátku jsem ji omlouvala, že potřebuje být v kolektivu, aby neseděla doma, nepřemýšlela a netrápila se…
Postupem času se ke mně ale začalo z různých stran donášet, jak nás tchyně pomlouvá, jak si všude stěžuje, že jsme jí s tchánem nikdy nepomohli, jak byla na vše sama. Na podzim jsem to už nevydržela a zeptala se jí na rovinu, jestli je pravda to, co se doslýchám. S ledovým klidem mi řekla, že to přeci vím sama, že jsme na všechno kašlali, že to byla ona, kdo musel o tchána pečovat a vše zařizovat. Vlastně mě to ani nevytočilo, spíš ranilo. Téměř čtyři roky jsme veškerý volný čas věnovali tomu, aby se měli nějak snesitelně, aby vše fungovalo. A nakonec jsme my ti špatní.
Manžel to neunesl a s mámou se pohádal. Začal s ní komunikovat jen v rámci nejnutnějších záležitostí. Ale jelikož je to pořád přeci jen syn, jezdil za ní, když jí něco nefungovalo a potřebovala s něčím pomoct.
Po dlouhých debatách, které jsme s manželem vedli, jsme ale nakonec došli k závěru, že si nechceme nechat zkazit Štědrý den, a tak jsme se rozhodli, že ten strávíme jen s dětmi a tchyni pozveme až 25. prosince na oběd.
Tchyně byla na Štědrý den sama, rodina to nerozdýchala
Tchyni jsme tedy slušně pozvali na oběd na Boží hod, s čímž souhlasila. Ostatně na Štědrý den si stejně na odpoledne pozvala kamarádky, takže sama nebyla. Jenže pak se do všeho vložili manželovi sourozenci, kterých se strašně dotklo, že máma bude na Štědrý den sama, že nejsme schopni ji pozvat a udělali scénu nejen nám, ale poštvali i tchyni. Ta nakonec na oběd nepřišla, urazila se a řekla nám, že když je nám přítěží na Štědrý den, tak ať jdeme někam. Od té doby s námi nemluví ani ona, ani manželovi sourozenci s rodinami. My jsme tedy nakonec ti špatní, ale to, že ani jeden z jejích dalších dvou potomků za ní na Vánoce nepřijel, je v pořádku…
Je mi z toho smutno, ale asi raději bude černou ovcí rodiny a mít klid, než si nechat pořád šlapat po hlavě, poslouchat neustálé výtky, co dělám špatně… Ona se stejně tchyně nakonec zase ozve, až jí doma nepůjde televize, bude potřebovat něco opravit… A my stejně zase sklopíme hlavu a nenecháme ji ve štychu…
