Článek
Telefon zazvonil přesně v okamžiku, kdy jsem se rozhodla definitivně zapomenout. Zapomenout na dětství, na rány, které se nikdy nezahojily, na ženu, která mi dala život, ale nikdy ne lásku. Byla to teta Helena. Její hlas, obvykle uhlazený a plný falešné laskavosti, teď překypoval naléhavostí a byl prokládaný vzdáleným vzlykáním.
„Tvoje matka… je nemocná, Anno. Je to velmi vážné. Lékaři říkají, že potřebuje nepřetržitou péči. Hospic, nebo domov s pečovatelskou službou. A to něco stojí. Nebo si ji musíš vzít k sobě a starat se o ni, nemůžeš ji teď nechat samotnou.“
Vážné. Slovo, které mělo vyvolat paniku, smutek, cokoli. Ale já cítila jen… nic. Prázdnotu. Jako když se díváte na starou, vybledlou fotografii, která kdysi patřila někomu cizímu. Žena na ní byla moje matka. A já k ní necítila nic. Žádné teplo, žádnou lítost, ani záblesk té dcery povinné péčí o matku, kterou ze mě společnost tak usilovně chtěla mít. Jen chlad a podivný pocit uvolnění, který jsem okamžitě potlačila, protože se mi zdál zvrhlý.
Dětství, ve kterém chyběla jakákoli láska
Od narození jsem pro mámu byla spíš přítěží než radostí. Vzpomínám si na nekonečné hodiny, kdy jsem seděla v koutě obýváku a snažila se být co nejtišší, abych ji nerušila při jejích „důležitých“ hovorech s kamarádkami, kde se pokaždé řešily cizí životy, ale nikdy ten můj. Nikdy si se mnou nehrála. Jediné dárky jsem od ní dostávala na Vánoce, ale vždycky to byly věci, které si přála ona, ne já. Panenka, co stála jen na polici, nebo šaty, co píchaly a škrábaly, protože „v tom budeš vypadat jako dáma, Anno.“
Pamatuju si, jak jsem si jako sedmiletá natloukla koleno při jízdě na kole. Crčela z něj krev a po tvářích se mi kutálely slzy jako hrachy. Přiběhla jsem k mámě s pláčem, čekala jsem objetí, pofoukání, cokoli. Ona se jen podívala na kaluž krve a s odporem mávla rukou: „Přestaň brečet, Anno! Jsi už velká holka, tak se vzchop! Zase děláš z komára velblouda.“ Nikdy mě neobjala, když jsem to potřebovala. Nikdy mi neřekla, že mě má ráda. Místo toho mi vštěpovala, že jsem dlužník. Dlužník za to, že mě porodila, že mě živí, že mi „obětovala“ svá nejlepší léta. Slova „oběť“ a „dlužit“ jsem slyšela častěji než své vlastní jméno.
Každá moje radostná zpráva se u ní setkala s posměchem. Když jsem vyhrála školní soutěž v recitaci, řekla: „Ty naděláš. Stejně tam nebyl nikdo, kdo by uměl pořádně mluvit.“ Když jsem se dostala na vysokou, jen suše poznamenala: „Uvidíme, jak dlouho ti to nadšení vydrží.“ Byla jako stín, který mě pronásledoval a dusil každý zárodek štěstí, každou jiskřičku naděje. Cítila jsem se jako plevel, který se snaží prorazit betonem, přičemž tím betonem byla moje vlastní matka.
Útěk z domova jako nejlepší možné řešení
Nic se nezměnilo ani v dospívání či dospělosti. Spíš se to zhoršilo. Když jsem si našla první práci, matka neopomněla poznamenat: „A to je všechno, na co ses zmohla?“ Když jsem se poprvé zamilovala, varovala mě, že „to stejně zkazím“ a že „všichni chlapi jsou stejní podvodníci“. Její negativita byla jako nakažlivá nemoc, která se pokoušela infikovat i můj nový život.
Po x návštěvách u psychoterapeuta, ke kterému jsem pravidelně docházela, jsem se rozhodla tomu všemu uniknout. Odstěhovala jsem se proto na druhý konec republiky a omezila kontakt na minimum, jen jednou za měsíc strohý hovor, kde se nic podstatného neřeklo. Moc se mi ale neulevilo. Cítila jsem se jako válečný veterán, který se sice konečně vrátil domů, ale pořád s sebou vleče válečné trauma. A ten hlas, ta prázdnota, zůstaly. Její stín se rozprostíral přes celý můj život, přestože byla fyzicky daleko.
Poprvé jsem se odvážila říct ne
A teď tohle. Nemoc. Telefonát od tety Heleny mě srazil na kolena, ale ne lítostí, nýbrž čistým, ochromujícím vztekem. Ne na mámu, ale na situaci. Na to, že se mi ten přízrak z minulosti zase vrací do života.
„Musíš se o ni postarat, Anno. Je to tvoje matka!“ opakovala teta Helena, tentokrát už s přímým obviněním v hlase, ke kterému se připojil i hlas strýce Karla, který mi nikdy nemohl přijít na jméno a jen se vždy usmíval, když máma ponižovala mě, jeho jedinou neteř. „Je to tvoje povinnost. Co si o tobě lidi pomyslí? My přece nejsme takoví, abychom ji nechali napospas osudu!“
Lidé. Ti, kteří neviděli, jak jsem se třásla strachy, když jsem jako dítě udělala chybu. Ti, kteří nevěděli, jak jsem se snažila být dokonalá, jen abych si zasloužila alespoň špetku jejího uznání. Ti, kteří nechápali, že láska není smlouva, kterou podepíšete narozením. Láska je něco, co se buduje, co se dává a přijímá. A já jsem nikdy nic nedostala. Jen zanedbávání, chlad a pocit, že jsem nedostatečná.
Má ústa se otevřela, aby vypustila slova, která jsem v sobě dusila celá desetiletí. „Ne,“ řekla jsem do telefonu, hlas se mi třásl, ale ne strachem, spíš vyčerpáním z věčného boje. „Nemůžu. Nebudu se o ni starat. A nebudu platit za péči. Proč bych měla? Protože je to moje matka? A co ona byla pro mě? Byla matkou? Jen biologicky.“
Nenávist okolí a vnitřní zoufalství
Na druhé straně zavládlo ticho, pak výbuch. Teta Helena mi vynadala do bezcitné bestie, do nevděčné dcery, která opouští vlastní matku v nouzi. Strýc Karel se přidal s poznámkami o tom, jaká je to ostuda pro celou rodinu. Telefon jsem položila. Ruce se mi třásly, ale v hrudi se mi rozlévalo něco, co jsem dlouho necítila – pocit, že se bráním. Že konečně říkám „ne“ a hájím své právo na vlastní přežití.
Ale s tím přišla i vlna nenávisti. Od příbuzných, od známých, od všech, kteří se dozvěděli o „mém“ rozhodnutí. Zprávy, e-maily, pomluvy. „Jak můžeš být tak krutá?“ „Matka je jen jedna!“ „Budeš toho litovat!“ „Co se z tebe stalo za člověka?“ Tyto věty mě bodaly jako tisíce jehel, každý hrot nesl otisk společenského očekávání. Cítila jsem se jako zrádce, jako monstrum, které si nezaslouží lidské soucítění. Najednou jsem se stala nepřítelem číslo jedna.
Jsem zoufalá. Každé ráno se probouzím s tíhou na hrudi, která se zdá být těžší než celé hory. Nenávist okolí je hmatatelná, ale horší je ten vnitřní boj. Část mě, ta, která byla vychována ve společnosti, kde je láska k rodičům svatá a bezpodmínečná, křičí, že jsem špatná, že porušuji základní lidské zákony. Představa, že bych mohla cítit vinu, mě děsí. Ale pak je tu ta druhá část, ta zraněná holčička, která nikdy nedostala to, co potřebovala. Ta, která ví, že nemůže dát něco, co nikdy necítila.
Jak po mně mohou chtít lásku? Jak po mně mohou chtít péči, když mi celý život házela klacky pod nohy, dusila mou duši a ničila mou sebedůvěru? Nemůžu předstírat. Nemůžu se obětovat pro někoho, kdo mě nikdy nemiloval, kdo mě viděl jen jako nástroj, nebo spíš jako zrcadlo svých vlastních selhání. Nemůžu si vynutit cit, který tam prostě není. A nemám v sobě sílu na další léta zneužívání – i když jen citového.
A tak tu sedím, v tichu svého bytu, obklopená jen ozvěnami cizích odsudků a prázdnotou, která je v mém srdci. Nevím, co mám dělat. Nevím, jak dlouho ještě vydržím ten tlak. Ale jedno vím jistě: Milovat svou matku není povinnost. A já už nemám sílu předstírat, že je. Je mi líto, že to tak je. Ale je…
Zdroj: Anna B., Olomouc
