Oskar Fischer: muž, který četl ztrátu paměti pod mikroskopem

Před několika měsíci jsem začal psát článek o zámku ve Veleslavíně a o jménech, která jsou s tímto místem spojena. Když později vznikl text nejen o samotném zámku, ale také o významných osobnostech, jako byli Leo Kosák a Oskar Fischer, netušil jsem, jak velký dosah nakonec bude mít. Naposledy jsem byl v Praze při odhalení pamětního kamene, který připomíná Oskara Fischera. O jeho životě jsem už článek napsal; tentokrát však chci trochu více prohloubit pohled na jeho práci. Zároveň se ještě jednou podíváme na to, proč by jeho dílo mělo být uznáváno stejně jako práce Aloise Alzheimera.

V laboratoři německé psychiatrické kliniky v Praze je těžký vzduch, prosycený ostrou, štiplavou vůní čerstvých chemikálií, formaldehydu a stříbrných solí. Je rok 1907 a doktor Oskar Fischer se právě dívá do nitra lidské tragédie. Na skleněném podložním sklíčku pod jeho objektivem leží tenký řez mozkové tkáně pacienta, který před smrtí ztratil to nejcennější – své vlastní vzpomínky, svou osobnost, své já.

Co se to vlastně děje v lidském mozku, když se mysl začne pomalu rozpadat? Na počátku 20. století byla demence obestřena mlhou domněnek. Většina lékařů ji považovala za pouhé vyčerpání organismu, za přirozenou daň vysokému věku. Oskar Fischer se s takovým vysvětlením nespokojil. Vyzbrojen hlubokou empatií k pacientům bloudícím v temnotách vlastní mysli a novou histologickou technikou stříbření, nahlédl do buněčného vesmíru a objevil mikroskopické zloděje paměti.

Zatímco my dnes automaticky používáme termín „Alzheimerova choroba“, Fischerova práce z téže doby byla v mnoha ohledech komplexnější, rozsáhlejší a pro pochopení nemoci možná i důležitější. Fischer se zaměřil na pochopení toho, proč pacienti v pokročilém věku ztrácejí paměť a kognitivní funkce.

V roce 1907 publikoval revoluční studii založenou na zkoumání 16 mozků pacientů se senilní demencí. Na rozdíl od svých současníků Fischer postupoval přísně komparativně: své nálezy pečlivě porovnával s kontrolním vzorkem 10 zdravých mozků, 10 mozků pacientů s jinými psychózami a 45 pacientů s neurosyfilidou. Neurosyfilidou se označuje forma syfilis, při které infekce napadne nervový systém, zejména mozek, míchu nebo nervy, a může způsobovat neurologické i psychické potíže. K obarvení tkáně využil metodu impregnace stříbrem, kterou jen o pár let dříve vyvinul Max Bielschowsky. Stříbro odhalilo nevídané.

Ve 12 ze 16 případů senilní demence Fischer objevil útvary, které zpočátku nazýval „miliární nekrózy“ (připomínající zrnka prosa) a později „drúzovité nekrózy“ (od německého Drusen, označujícího krystalické geody v hornině nebo útvary u bakteriální aktinomykózy). Fischer tyto plaky nepopsal jen jako beztvarý odpad, ale jako velmi specifické struktury: hutné jádro obklopené korónou a doprovázené ztluštělými, kyjovitými nervovými vlákny. Na rozdíl od starších názorů (například Emila Redlicha), že jde o pouhé zmnožení jizevnaté tkáně (glií), Fischer trval na tom, že plaky jsou agresivní, novotvořené inkluze, které aktivně poškozují okolní nervovou síť.

Fischerův přínos lze shrnout jednoduše: nespokojil se s tehdejší představou, že demence je jen běžné vyhasínání stáří. V mozkové tkáni hledal konkrétní, viditelné změny a ukázal, že u části pacientů se objevují zvláštní plakovité útvary, které souvisejí s rozpadem nervové sítě. Důležité bylo i to, že své nálezy porovnával s mozky lidí bez demence a s jinými chorobami. Tím se přiblížil modernímu pohledu, podle něhož demence není jen nevyhnutelný osud stáří, ale biologický proces, který lze zkoumat, popsat a jednou snad i léčit.

Vědecký svět si pamatuje Aloise Alzheimera, ale odborný přesah Oskara Fischera byl naprosto unikátní. Proč se tedy jejich práce tolik lišily? Alois Alzheimer v roce 1907 představil světu jediný případ. Jeho pacientka, Auguste Deterová, začala ztrácet paměť už v 51 letech. Šlo o velmi vzácnou formu takzvané presenilní demence (s časným nástupem). Alzheimer v jejím mozku popsal dva hlavní úkazy: senilní plaky (stejné jako Fischer) a navíc neurofibrilární klubka – zamotané spleti vláken přímo uvnitř odumírajících neuronů.

Oskar Fischer k problému přistoupil zcela jinak. Nezkoumal anomálii u mladé ženy, nýbrž se zaměřil na masu starých, demencí trpících pacientů. Rozdílný byl nejen věk pacientů, ale především interpretace toho, co nemoc s člověkem dělá. Fischer u svých pacientů s drúzovitými nekrózami pozoroval velmi specifický klinický obraz, který diagnostikoval jako presbyofrenii (Presbyofrenie je starší označení pro duševní poruchu ve stáří, při níž se objevují hlavně poruchy paměti, zmatenost, dezorientace a někdy i vymýšlení nepravdivých vzpomínek).

Zatímco „obyčejná“ senilní demence znamenala v tehdejším pojetí tiché, apatické chřadnutí, presbyofrenie byla tragicky aktivní stav. Pacienti, které Fischer zkoumal, vykazovali:

Fischer tvrdil, že masivní výskyt plaků je biologickou příčinou právě presbyofrenie, a tím ji oddělil od jiných forem stárnutí. Navíc, na rozdíl od Alzheimera, který považoval za hlavní spouštěč destrukce neurofibrilární klubka, Fischer nalezl klubka jen u 21 % svých případů. Trval proto na tom, že primárním zlem a biologickým základem nemoci jsou právě plaky (drúzy).

V roce 1910 publikoval Fischer své mistrovské dílo. Analyzoval v něm neuvěřitelných 275 mozků a u 56 pacientů s klinickým obrazem presbyofrenie objevil masivní výskyt plaků. V této studii se Fischer ukázal nejen jako precizní patolog, ale jako vizionář. Pochopil totiž, že plak není jen mrtvá skvrna. Je to dynamický, smrtící proces.

Nemoc nazval Sphaerotrichia cerebri multiplex(odkazující na kulovitý a vláknitý tvar útvarů) a jako vůbec první vědec na světě rozčlenil zánik nervové tkáně do osmi chronologických fází. Ukázal, jak nemoc v čase pohlcuje lidskou mysl.

Fischer prokázal, že raná stadia (I-III) se vyskytovala u pacientů s průměrnou dobou trvání nemoci 6 měsíců, zatímco pozdní masivní plaky (IV-V) ničily mozky lidí s nemocí trvající přes tři roky. Mimořádně pronikavé bylo jeho popsání stadia VI, kdy materiál napadá krevní cévy. O desítky let později věda tento jev pojmenovala jako cerebrální amyloidní angiopatii.

Fischerův zápal nebyl jen tichou laboratorní rutinou; byla to aktivní intelektuální bitva za záchranu pacientů. V roce 1912, kdy analyzoval už 72 případů s plaky, čelil drtivé kritice. Vědci jako Walther Spielmeyer tvrdili, že drúzovité nekrózy jsou naprosto normálním projevem stárnutí, se kterým se nedá a nemá bojovat.

Fischer toto fatální odevzdání rezolutně odmítl. Vyšetřil 35 mozků normálně stárnoucích lidí bez demence a prokázal, že u nich se plaky téměř nevyskytují (objevily se jen u dvou, což Fischer prozíravě označil za pre-symptomatickou fázi nemoci). Na základě detailního testování barvicích vlastností hmoty navíc vyslovil tezi, ze které dnes mrazí svou přesností. Prohlásil, že plaky musí být tvořeny specifickým bílkovinným metabolickým produktem mozku, cizorodou substancí, která mozek postupně otravuje.

Byl to naprosto ohromující vhled. Trvalo celých sedm desetiletí, než molekulární genetika v 80. letech 20. století definitivně potvrdila, že jádro Fischerových drúzových nekróz tvoří toxický protein, dnes známý jako beta-amyloid (je bílkovinný fragment, který se může hromadit v mozku do plaků). Fischer měl po celou dobu pravdu.

Jestliže bylo Fischerovo dílo tak precizní, objemné a prokazatelně vizionářské, proč dnes nemluvíme o „Fischerově presbyofrenii“ nebo o „Alzheimer-Fischerově chorobě“. Odpověď nehledejme v mikroskopech, ale v krutých mechanismech moci a dějin. Alois Alzheimer byl chráněncem Emila Kraepelina, ředitele mnichovské psychiatrické kliniky a nejvlivnějšího muže tehdejší světové psychiatrie. Kraepelin, aby posílil prestiž své laboratoře vůči pražské a vídeňské konkurenci, pojmenoval ve své slavné učebnici z roku 1910 nemoc výhradně po svém podřízeném – Alzheimerovi.

Zatímco z Mnichova se stala mocná a celosvětově uznávaná škola, kariéra Oskara Fischera v Praze se tříštila o útesy národnostní a rasové nenávisti. Jako německy mluvící vědec židovského původu působící na Německé univerzitě v Praze, Fischer v nově vzniklém Československu čelil rostoucímu odporu a antisemitismu. Nedostal stálou profesuru a byl postupně vytlačen z akademického výzkumu do soukromé praxe. Zlom přišel s nacistickou okupací. V roce 1939 mu bylo znemožněno vykonávat praxi a jeho obrovský intelektuální přínos lidstvu byl zavržen. Zatímco Alzheimerovo jméno se začalo objevovat ve všech učebnicích světa, Oskar Fischer skončil v poutech. Gestapo jej zatklo a tento vizionář paměti nakonec v roce 1942 zemřel na následky brutálního zacházení v nacistickém politickém vězení v Malé pevnosti v Terezíně.

Po druhé světové válce Německá univerzita v Praze zanikla a nezůstal nikdo, kdo by vědecký odkaz jejího nejbrilantnějšího psychiatra chránil. Je to hluboký paradox dějin. Muž, který jako první tak detailně, chronologicky a přesně zmapoval, jak člověk ztrácí sám sebe, byl sám vymazán z historické paměti lidstva. Trvalo téměř celé století než vědecký svět, zejména díky práci výzkumníků jako Michel Goedert, začal jeho genialitu znovu objevovat. Náprava tohoto historického dluhu vyvrcholila založením milionové ceny Oskar Fischer Prize, jež dnes motivuje vědce po celém světě k tomu, aby na Alzheimerovu nemoc nahlíželi novým pohledem. Aby se podívali na nemocný mozek s takovou odvahou, precizností a hlubokou lidskostí, jakou měl muž, který stál na samém počátku jejího objevení.

Oskar Fischer se dnes nevrací pouze do české historické paměti, ale postupně také do mezinárodního odborného a kulturního prostoru. Ve Spojených státech se jeho jméno znovu objevuje v debatách o počátcích výzkumu demence a Alzheimerovy choroby. Americké prostředí je pro tento návrat důležité i proto, že právě zde je Alzheimerova choroba vnímána nejen jako medicínské téma, ale také jako závažný společenský, etický a kulturní problém. Penn Memory Center při University of Pennsylvania se věnuje výzkumu, diagnostice i veřejné komunikaci témat spojených s poruchami paměti a Alzheimerovou chorobou.

Podle neoficiálních informací z okruhu lidí, kteří se Fischerovým odkazem zabývají, vzniká ve Spojených státech také filmový projekt věnovaný jeho životu a vědeckému přínosu. Pokud se tento záměr podaří dokončit, může jít o mimořádně důležitý krok k rehabilitaci vědce, jehož práce byla na dlouhá desetiletí zastíněna jménem Aloise Alzheimera. Jeho příběh má navíc silný filmový potenciál. Není to jen příběh lékaře a vědce, ale také příběh muže z pražského německo-židovského prostředí, jehož odborná práce vznikala v době národnostních napětí, akademických rivalit a později i sílícího antisemitismu. Fischerův život tragicky ukončila nacistická perzekuce; o jeho osudu, nedávném položení pamětního kamene i související výstavě jsem již psal v samostatném článku.

Z amerického pohledu je Fischer zajímavý i tím, že zpochybňuje zjednodušený příběh o jednom „otci“ Alzheimerovy choroby. Ukazuje, že dějiny vědy nejsou vždy spravedlivé a že některá jména mohou být odsunuta stranou nikoli kvůli menšímu významu, ale kvůli jazyku, původu, politickým poměrům či dějinným katastrofám. Podcast The Age of Aging z produkce Penn Memory Center se ve své epizodě Fragile Science věnoval právě širším dějinám výzkumu Alzheimerovy choroby a mezi doporučenými zdroji uvádí i studii Michela Goederta o Oskaru Fischerovi.