Článek
Školní léta si většina z nás spojuje především se spolužáky, kamarády, prvními láskami, přestávkami nebo různými průšvihy. Vzpomínáme ale také na hodiny dějepisu, matematické vzorečky či chemické značky? A není to vlastně trochu paradox? Místo, kde máme získat znalosti a připravit se na život, si často pamatujeme především kvůli všemu ostatnímu.
Ráno zazvoní budík a žák či student už přemýšlí, kolik písemek ho čeká, zda ho nemine zkoušení nebo kolik domácích úkolů zase dostane. Škola přitom má být místem, které v dětech probouzí zvědavost, rozvíjí jejich schopnosti a připravuje je na dospělý život. Má jim také pomáhat objevovat vlastní zájmy a ukazovat, jak získané znalosti využít v praxi.
Místo toho se pro mnohé stává především povinností spojenou se stresem z písemek, honbou za dobrými známkami a memorováním informací, jejichž praktický význam jim často uniká. V některých případech si navíc žáci kladou zcela oprávněnou otázku, k čemu jim vlastně probírané učivo v budoucnu bude.
O tom, že české školství potřebuje změnu, se debatuje už řadu let. V samotných třídách se však podle všeho mnoho nezměnilo. K běžným tabulím sice přibyly projektory, počítače a interaktivní pomůcky, základní princip výuky ale v mnoha případech zůstává stejný. Žáci usednou do lavic a několik hodin poslouchají výklad učitele, který často vychází především z učebnice. Modernější vybavení samo o sobě totiž ještě neznamená modernější způsob vzdělávání.
Mladí se do školy netěší
A co hůř, mnozí se do školy ani netěší. Podle mezinárodní studie HBSC z roku 2022 se do školy těšilo pouze devět procent českých dětí ve věku 11 až 15 let. Podíl těch, které školu nemají rády, navíc výrazně roste s věkem. Zatímco v jedenácti letech jich bylo 28 procent, u patnáctiletých už tento podíl dosahoval 46 procent. To je téměř každý druhý žák na konci základní školy nebo v odpovídajícím ročníku víceletého gymnázia.
Důvodů je více a bohužel se netýkají jen stresu z výuky a testů. Jedním z hlavních faktorů jsou mezilidské vztahy. Méně než polovina českých žáků má pocit, že jsou spolužáci ve třídě rádi spolu, chovají se k sobě mile a jsou připraveni si pomáhat. Není proto překvapivé, že se Česká republika v tomto mezinárodním srovnání umístila na posledním, 45. místě.
To, že se škola výrazně podepisuje na psychické pohodě dětí, potvrzuje výzkum Mladé hlasy 2026. Z něj totiž vyplývá, že 60 procent dětí ve věku devět až 17 let zažilo v posledních dvou týdnech stres kvůli škole nebo školním povinnostem. Škola se tak řadí mezi významné zdroje psychické zátěže.
Otazníky vyvolává také přístup některých učitelů. Například v průzkumu organizace Kalibro mezi 7,5 tisíce žáky druhého stupně základních škol pětina z nich uvedla, že je žádný z jejich učitelů nikdy neinspiroval k většímu zájmu o svůj předmět. Desetina navíc tvrdí, že jim téměř žádný pedagog nevysvětluje, proč se danou látku učí.
Ani hodnocení výuky na středních školách není jednoznačně pozitivní. Podle letošního průzkumu společnosti STEM pro Jeden svět na školách je s kvalitou vzdělávání spokojeno 56 procent studentů. Výsledky se přitom výrazně liší podle typu školy. Zatímco mezi gymnazisty je to 69 procent, na odborných školách 54 procent a na učilištích pouhých 40 procent.
Nejčastěji žákům vadí, že výuka není dostatečně propojená s reálným životem a učivo není podáváno zábavnou formou. Oproti minulým šetřením navíc sílí kritika negativní atmosféry ve třídě. Školy by podle studentů měly více rozvíjet především finanční gramotnost, kritické myšlení a schopnost řešit problémy.
Výsledky tak naznačují, že problém nespočívá pouze v množství učiva nebo náročnosti testů. Žáci chtějí vědět, proč se dané věci učí, jak je jednou využijí a zda jim škola pomůže lépe se orientovat ve světě kolem nich.
Škola pro život, nebo pro další písemku?
Měli bychom se podívat také na samotný systém. Připravujeme totiž mladou generaci skutečně na svět, ve kterém bude žít, pracovat a rozhodovat se, nebo ji především učíme, jak úspěšně zvládnout další písemku?
České školství má své rámcové a školní vzdělávací programy, vzdělávací koncepce i reformní plány. Jenže mezi tím, co se napíše do dokumentů, a tím, co dítě skutečně zažívá v lavici, může být poměrně velká propast.
Rámcový vzdělávací program (RVP) v tomto ohledu připomíná například evropské směrnice. Evropská unie stanoví společný cíl, ale jednotlivým státům ponechává prostor, jak ho naplní. Stejně tak RVP určuje základní rámec vzdělávání a očekávané výsledky, zatímco konkrétní podobu výuky si školy rozpracovávají ve vlastních školních vzdělávacích programech (ŠVP). Díky tomu mohou přizpůsobit výuku svým podmínkám a potřebám žáků. Zároveň ale záleží na tom, jak s tímto prostorem naloží.
Problém ale nespočívá v samotné volnosti škol. Nastává ve chvíli, kdy se z výuky vytrácí jasná představa o tom, co má škola dětem skutečně předat a jak jim získané znalosti pomohou v životě. Připomeňme si, že podle studentů je jedním z největších nedostatků právě nedostatečné propojení učiva s realitou a nezáživný způsob jeho podávání. Neznamená to, že by mladí lidé neměli zájem o nové poznatky. Spíše jim vadí, když nevidí jejich smysl a nedokáží si představit, jak je využijí v běžném životě.
To, jakým způsobem škola svůj vzdělávací program naplňuje, je pro žáka či studenta velmi důležité. Je totiž rozdíl, zda se děti o renesanci učí pouze z učebnice, nebo se vypraví k renesanční stavbě, kde jim učitel ukáže konkrétní souvislosti a přidá zajímavosti, které v učebnici nenajdou. Taková zkušenost učivo nejen zpestří, ale také pomáhá k jeho lepšímu pochopení a zapamatování.
Rozdíly mezi školami se navíc mohou projevit i v tom, jaké znalosti si jejich žáci odnášejí. Výrazně to pocítí dítě při přechodu ze základní školy na střední. Kromě zvykání si na nové prostředí a kolektiv se totiž musí vyrovnat také s odlišným tempem výuky a nároky na dosavadní znalosti. Pokud se například ukáže, že některá témata na základní škole dostatečně nepochopilo, hned na začátku studia ztrácí krok s ostatními. A právě takové rozdíly u části studentů zbytečně prohlubují nejistotu a obavy ze školy.
Kdo bude učit další generaci?
Další překážkou jsou samotní učitelé, respektive podmínky, ve kterých pracují. Školství totiž potřebuje nejen nové metody výuky a modernější přístup, ale také dostatek kvalitních pedagogů. V českém školství aktuálně chybí přibližně 12 tisíc učitelů. Největší nedostatek panuje například v matematice, fyzice, informatice a odborných předmětech, přičemž zhruba desetina výuky probíhá bez odpovídající pedagogické kvalifikace.
Změny přitom nebrzdí pouze personální situace, ale také politická nejednotnost. Přestože se politici napříč politickým spektrem shodují, že vzdělávání je důležité, na konkrétní podobě potřebných reforem už taková shoda nepanuje. Rozcházejí se například v otázkách revize vzdělávacích programů nebo podoby inkluze. Školství tak opakovaně čelí změnám podle toho, kdo zrovna sedí v ministerském křesle, místo aby se mohlo opřít o dlouhodobou a široce sdílenou strategii. Podle odborníků navíc do oblasti školství neputuje dostatek financí. A to platí i ohledně plánů kabinetu Andreje Babiše (ANO) na příští rok.
Změnit české školství samozřejmě není otázkou několika měsíců ani jednoho reformního plánu. Vyžaduje to dlouhodobou práci, dostatek kvalitních učitelů a především ochotu přemýšlet o vzdělávání jinak. Děti nemohou očekávat, že je bude bavit každá hodina a že se ve škole obejdou bez povinností. Neměly by ale chodit do lavic s pocitem, že si musí pouze odsedět několik hodin a naučit se nazpaměť další dávku informací.
