Článek
„Na co si pořád stěžují, vždyť mají každý rok přes dva měsíce dovolené. Navíc často končí brzy odpoledne.“ Takové a jim podobné poznámky na adresu českých učitelů slýcháme poměrně často. V posledních letech navíc debata o jejich platech, pracovních podmínkách a celkovém směřování českého školství ještě zesílila.
Pohled na učitelskou profesi skrze délku prázdnin a čas odchodu ze školy je přinejmenším zjednodušující. Práce pedagoga totiž nekončí poslední vyučovací hodinou. Následují přípravy na další výuku, opravování písemek, hodnocení žáků, administrativa nebo komunikace s rodiči. To vše zabírá čas, který na první pohled není vidět. Kolik času těmto činnostem učitelé věnují, ukázal i mezinárodní průzkum TALIS 2024. Čeští učitelé na plný úvazek podle něj odpracují v průměru 42,2 hodiny týdně, tedy o více než tři hodiny nad průměrem EU. Jejich pracovní doba tak přesahuje i standardní čtyřicetihodinovou týdenní pracovní dobu stanovenou pro zaměstnance v České republice. S trochou nadsázky se dá říci, že učitel je někdy pod větším drobnohledem než leckterý ministr.
Mnohem důležitější otázkou však je, zda české školství dokáže učitele získat a především si je udržet. Právě to se totiž může v následujících letech stát jedním z jeho největších problémů. Zatímco část zkušených pedagogů se blíží důchodovému věku, mladí učitelé často po několika letech zjišťují, že si svou profesní budoucnost představují jinde.
Učitelských absolventů je stále málo
První problém se objevuje už při získávání nových učitelů. V posledních dvou až třech letech sice počet absolventů učitelských oborů mírně vzrostl a přiblížil se hranici tří tisíc ročně, ani to však nestačí k pokrytí potřeb českého školství. Mezi lety 2010 a 2024 totiž ukončilo učitelskou přípravu přibližně o 15 tisíc lidí méně, než kolik jich bylo potřeba k nahrazení pedagogů základních a středních škol odcházejících do důchodu. Pokud se nepodaří tento vývoj zvrátit, může do roku 2035 chybět dalších deset tisíc absolventů.
Navíc učitelství přestává být atraktivní volbou. Jen 46 procent začínajících učitelů uvedlo, že tento kariérní směr byl jejich první volbou povolání. Jen pro představu - o šest let dříve si učitelství jako první volbu vybralo 53 procent. Je tedy namístě nepodceňovat tuto statistiku.
Vedle nedostatečného počtu absolventů představuje další problém také udržení začínajících učitelů ve školství. O odchodu z profese totiž uvažuje každý pátý pedagog ve věku do 30 let. Ve srovnání s průzkumem z roku 2018 se situace nijak nezměnila. Stagnace však rozhodně není důvodem k radosti. Právě mladí učitelé jsou totiž k opuštění školství náchylnější. Důvodem může být takzvaný šok z reality, nenaplněná očekávání, odlišné kariérní ambice nebo nedostatečná podpora ze strany školy.
Podle další analýzy patří mezi hlavní důvody odchodů pedagogů, k nimž často dochází po pěti až deseti letech praxe, také nízké finanční ohodnocení. Platy učitelů sice v posledních letech rostly, zejména nástupní ohodnocení však stále zaostává za celostátním průměrem mezd. Ten ve druhém čtvrtletí letošního roku dosáhl 51 966 korun. Daleko důležitější je pak také medián mezd, který za celý rok 2025 dosáhl 44 337 korun. Podstatné přitom není jen srovnání s průměrnou mzdou a mediánem v Česku, ale také skutečnost, že soukromý sektor může lidem se stejným vzděláním a schopnostmi nabídnout výrazně lepší finanční podmínky.
Jak to vypadá v praxi? Učitel druhého stupně základní školy zařazený do 12. platové třídy a s praxí od 19 do 27 let má tarifní plat 44 150 korun. Pokud k němu připočteme osobní ohodnocení ve výši přibližně šesti tisíc korun, dostává se na zhruba 50 150 korun hrubého měsíčně. Pro srovnání, podle údajů portálu Jobs.cz dosahovala průměrná mzda čerstvých absolventů v IT 48 146 korun a v bankovnictví 41 197 korun. Zatímco v některých oborech tak mohou už začínající zaměstnanci dosáhnout na poměrně vysoké ohodnocení, učitel se k podobné částce dostává až po mnoha letech praxe. To může školám komplikovat získávání odborníků například na matematiku a informatiku, kteří mají možnost uplatnit své znalosti také v soukromém sektoru. Zda se jejich finanční situace zlepší, ukáže až konečná podoba platových tabulek pro rok 2027. Podle dosavadní dohody mají platy pedagogů vzrůst v průměru o šest procent, přičemž výraznější navýšení se má týkat především začínajících učitelů a pedagogů ve věku 30 až 49 let. Podle mého názoru však taková změna sama o sobě nemusí stačit k tomu, aby se učitelská profese stala pro nové uchazeče dostatečně atraktivní.
Další, poněkud paradoxní příčinou odchodů ze školství může být omezená možnost kariérního růstu, aniž by učitel musel opustit přímou výuku. Pokud chce profesně postoupit a zároveň si finančně polepšit, často musí zamířit do vedoucí nebo jiné specializované pozice. Role zástupce či ředitele školy nebo metodika totiž zpravidla znamenají méně času stráveného přímo se žáky. Pro pedagogy, kteří mají rádi samotnou výuku, ale zároveň se chtějí profesně rozvíjet a více si vydělat, tak systém nenabízí dostatečně široké možnosti. Mezi dalšími důvody odchodů patřila také nadměrná administrativa, nízká společenská prestiž učitelské profese nebo syndrom vyhoření.
Obecně lze hovořit také o určité bezmoci, kterou učitelé mohou při své práci zažívat. Představte si například pedagoga odborného předmětu, který má ve třídě studenta, jenž se na výuku nepřipravuje, neprojevuje zájem a opakovaně vyrušuje. Ve čtvrtletí ho proto hodnotí na hranici dostatečné a nedostatečné. Na třídních schůzkách se pak setká s rozezleným rodičem, kterému vysvětluje důvody hodnocení i riziko, že jeho dítě neprospěje. Rodič se však místo hledání řešení zeptá: „Dobře. A co s tím hodláte dělat?“ Učitel tak může mít pocit, že jeho opakovaná upozornění ani snaha o komunikaci s rodinou nikam nevedou. Situaci navíc nemusí pomoci ani vedení školy, které nemusí mít zájem přistoupit k nejzazším kázeňským opatřením. Svou roli v tom mohou hrát také obavy z úbytku žáků, a tím i financí, které škola získává.
Učitelský sbor stárne
V kontextu těchto problémů nepřekvapí, že českému školství podle odhadů organizace Učitel naživo chybí přibližně pět tisíc kvalifikovaných pedagogů. Nedostatek se přitom netýká všech předmětů a regionů stejně. Problémem je také věková struktura pedagogických sborů. Průměrný věk učitelů v roce 2025 dosáhl 47,4 roku. Ve školách, které se zapojily do šetření v letech 2019 i 2025, se průměrný věk zvýšil ze 47,2 na 47,3 roku. Výrazněji však přibylo pedagogů ve věku 65 a více let. Jejich podíl se za šest let zvýšil ze tří na pět procent.
Učitelé na základních školách podle věku (%)
A dostatečná generační obměna bude v následujících letech velmi důležitá - upozorňuje na to i ministerstvo školství. Například v roce 2025 působilo na veřejných základních školách 8,6 procenta učitelů mladších 30 let a 15,1 procenta pedagogů ve věku 60 a více let. Zatímco podíl nejmladší věkové skupiny se v posledním desetiletí pohyboval kolem osmi procent, zastoupení učitelů starších 60 let se za stejnou dobu více než zdvojnásobilo – ze 6,8 na 15,1 procenta. Nejvýrazněji se tento posun projevil na úkor pedagogů ve věku 30 až 39 let. Právě toto období přitom často souvisí se zakládáním rodiny, péčí o vlastní děti a s tím spojeným finančním i časovým vytížením.
Je k tomu ale ještě potřeba dodat jeden fakt. Počet dětí a žáků bude v následujících letech klesat, takže nelze automaticky předpokládat, že české školství bude potřebovat stále více učitelů. Problémem bude především to, zda se podaří zajistit dostatek kvalifikovaných pedagogů na správných místech a ve správných předmětech.
Českému školství tak nehrozí pouze nedostatek nových učitelů, ale také problém s jejich udržením. Nestačí připravovat další generace pedagogů, pokud část z nich po několika letech ze školství odchází a zkušené kolegy nemá kdo nahradit. Na kvalitě a stabilitě pedagogických sborů závisí také to, jak budou další generace vzdělávány. Pokud stát nedokáže vytvořit podmínky, ve kterých budou chtít učitelé zůstávat, může se to českému školství v dalších letech výrazně vymstít.
