Článek
Z článku Tak co kdybychom děti už přestali nutit do učení? je nejen cítit velký despekt a pohrdání školstvím obecně, ale zejména je z něj velmi dobře patrná nulová pedagogická zkušenost.
Ano, malé děti se rády přirozeně učí novým věcem a do školy v šesti letech vstupují natěšené a zvědavé. To je zcela připrozené, neboť člověk je na nové a neznámé prostředí zvědavý, trochu se bojí, trochu těší, chce poznat nové kamarády a od okolí navíc často slyší, že se toho hodně naučí, že už od teď bude velký kluk nebo holka. Bylo by divné, kdyby u většiny dětí celá tato situace nevyvolávala minimálně zvědavost, když už ne přímo těšení.
Je však velmi naivní si myslet, že děti prahnou po vzdělávání a nemohou se dočkat, až se budou učit novým věcem. Je tomu naopak. Člověku je zcela přirozená lenost a chce dělat v prvé řadě to, co ho baví. Kdyby lidi nepotřebovali k životu peníze a ty nezískávali za svou práci, většina z nich by nepracovala. Lenošili by, s radostí by se flákali a dělali by jen to, co je baví. Určité malé procento lidí skutečně baví studovat nějaký obor a následně je také velmi baví jejich práce. Pro velkou část populace to však neplatí a totéž se týká i dětí a jejich chuti chodit do školy a vzdělávat se. Ta první největší chuť pomine už po pár dnech, když dítě zjistí, že musí do školy každý den, že musí denně brzy ráno vstávat a také, že si ve škole nemůže dělat jen to, co ho baví.
Učit opravdu neumí každý
Autorka článku, na který reaguji, má podivný pocit jakési nadvlády učitelů a jejich chuti se povyšovat. Píše: „Povinná školní docházka si klade za cíl, připravit děti k tomu, aby se staly platnými členy společnosti. Předpokládá se spolupráce rodičů a mimo jiné se tím dává najevo, že rodiče tuto funkci nejsou schopni plnit. Osoba učitele se tím automaticky povyšuje nad úroveň rodiče. Je jasné, že mnohých rodičů, se tento přístup dotýká. Nicméně o děti je postaráno a rodiče se mohou vrátit k práci. To má pochopitelně své výhody.“
Většina rodičů skutečně není schopna spolupracovat na vzdělávání svých dětí. V prvé řadě proto, že jsou tak vytíženi vlastním zaměstnáním, že na to nemají čas. Za druhé také proto, že mnoho rodičů nemá dostatečně kvalitní znalosti, aby je mohlo dál předávat svým dětem. Není nic divného na tom, že dnes učitel přemýšlí, jestli si e-mail s textem omluvenky žák náhodou nenapsal sám, protože je plný hrubek ve shodě podmětu s přísudkem a ve vyjmenovaných slovech. Bohužel, mnoho rodičů neovládá český pravopis ani gramatiku a nedokážou spočítat základní úlohy na procenta nebo zlomky. To není žádná vyšší matematika. To se bavíme o kupeckých počtech, které velký počet dnešních rodičů nezvládá.
Učitelství (respektive pedagogika) je obor, jako kterýkoliv jiný a autorka uvedeného článku by se nejspíš velmi divila, co všechno se budoucí učitelé na vysokých školách učí, co musí ovládnout. Jako v každé profesi, někomu to jde lépe, někomu hůře. I pro učitelství je třeba mít talent, protože něco dobře umět, ještě vůbec neznamená, že to také umíte někoho jiného dobře naučit.
Neřekla bych, že se osoba učitele „povyšuje nad úroveň rodiče“, jako to napsala autorka článku, ale rozhodně je učitel v mnoha ohledech kompetentnější dítě něco naučit, než rodič bez pedagogické zkušenosti. Čím nižší má rodič získané vzdělání, tím nižší je i jeho schopnost domácího vzdělávání svých dětí. Je logické, že lépe to bude zvládat inženýr, než člověk s výučním listem. To není povyšování, to je konstatování faktu.
Zvládli by rodiče zastoupit školu?
Doba je po pracovní stránce pro většinu lidí v produktivním věku velmi časově náročná. Rodiče tak nejen nemají na děti čas, ale často jsou i velmi unavení, když přijdou domů z práce. Výsledkem tak je často situace, kdy doma s dětmi komunikují naprosto minimálně a děti jsou odloženy k obrazovkám. Když už nějaký volný čas rodiče s dětmi mají, často ho nedovedou aktivně společně strávit.
Na druhém stupni základních škol vykazují žáci až zarážející neznalost českého jazyka. Ti, se kterými si rodiče doma nepovídají, mají kriticky malou slovní zásobu a významu mnoha zcela běžných českých slov vůbec nerozumějí. Matematické slovní úlohy jim dělají potíže zejména proto, že nerozumějí textu, tedy zadání úloh.
Ano, existuje menšinová skupina vzdělaných rodičů, kteří by své děti vzdělávat dokázali a dělají to, i když jejich děti do školy chodí. Ty teď vynechejme, protože zrovna tito nebudou patřit mezi ty, kterým by se chtělo rušit povinnou školní docházku. Také tu je malá skupina rodičů, kteří se věnují domácímu vzdělávání. Ti moc dobře vědí, jaké úsilí a kolik času takové vzdělávání stojí, pokud má skutečně být kvalitní. Mohli by o tom barvitě vyprávět.
Otázka se týká tzv. většinového průměru rodičů. Tito rodiče nemají žádné závratné schopnosti děti učit látku, kterou jim školní vzdělávací plán předepisuje. Mnozí by své děti v dobré víře učily chyby. Kromě toho je samotné většinou nikdy nebavilo se učit, a to poslední, nač mají chuť, je prosedět hodiny u svých dětí a něco je učit - minimálně číst, psát a počítat. Vždyť tito rodiče často nedokážou ani zkontrolovat, jestli má dítě hotové domácí úkoly, jak je připraveno na další den do školy, jestli na něco nezapomnělo. Jak by chtěli zvládnout své dítě (děti) kvalitně vzdělávat? Pardon, ale na to jsou moc líní a raději půjdou do fitka, nebo si najdou jinou zábavu, která je baví víc, než nahrazovat práci základní školy.
Velmi pěkně se to ukázalo v době covidové, kdy jen velmi malé procento rodičů bylo schopno se zhostit role „domácích učitelů“ nebo alespoň ve větší míře se školou spolupracovat, než co bylo do té doby běžné. Rodiče by byli ti první, kdo by začal křičet, že nemají kam dát děti! Ze základních škol se totiž v prvé řadě stala taková lepší hlídárna, která nic nestojí.
Neutuchající touha po vzdělání
Ach, ta neustále zmiňovaná neutuchající touha po vzdělání… To je mýtus jako hrom! Dejte prvňákovi od prvního dne školní docházky na výběr, jestli se chce učit číst, psát a počítat nebo jestli si chce hrát s mobilním telefonem. Co myslíte, že asi zvítězí? Kolik dětí bude tak lačnících po vzdělání, že mobilní telefon a zábavu, kterou slibuje, s klidem na duši odmítnou? Kdo někdy s dětmi pracoval, ať už v mateřské škole nebo na té základní, zná odpověď velmi přesně.
Nemusíme ale zůstávat jen u dětí. Autorka přece tvrdí, že touha po vzdělávání je celoživotní! Není. I to je velký blud. Většina lidí se vzdělávat během života už dál nechce. Je to vidět dnes a denně, jak náročné je přimět někoho k rekvalifikaci. Jak se tváří lidé, když by snad měli po čtyřicítce studovat další vysokou školu? Kdo si troufne několikrát během života změnit svůj pracovní obor (což bude brzy zcela běžné)? Takových lidí je minimum, protože změna pracovního oboru by znamenala učit se něco nového. Většina lidí se nic nového učit nechce. Kdyby to šlo, chtěli by peníze, ale pokud možno bez práce. To není něco, co by charakterizovalo Čechy. To je přirozená charakteristika průměrného člověka.
K čemu tedy vlastně je povinná školní docházka?
Dnes má již zcela jistě jinou funkci, než měla v době svého vzniku. Tehdy bylo hlavní motivací, aby si stát vychoval budoucí úředníky do množících se úřadů. Bylo třeba, aby lidé uměli číst, psát a počítat v co možná největším počtu. Jakou funkci má ale povinná školní docházka dnes, ptá se autorka ve svém článku.
Každý z nás zcela jistě bude nacházet v povinné školní docházce jiné plusy a také jiné mínusy. Faktem však zůstává, že učí děti určité disciplině. Učí je, že člověk také (dokonce poměrně často) něco dělat musí, že život není jen hra a zábava. Základní škola by měla děti naučit, že lidé mají různé názory a že to je dobře, že je mají. Měla by je naučit názory druhých respektovat, umět diskutovat, umět vlastní názor prezentovat a také obhajovat, dokázat ustoupit, když nemám pravdu a umět se prosadit, když ji mám. Život i příroda je neustálá soutěž, ať se nám to líbí nebo ne. Děti by měly poznat, co to je soutěživost a také, že ne vždy je výhra spravedlivá a poctivá. Dalo by se psát ještě hodně dlouho o tom, co všechno by se děti měly v základní škole naučit kromě toho, co pro ně má nachystáno školní vzdělávcí plán a RVP (rámcové vzdělávací plány). Mimochodem, něco takového, jako osnovy (autorka je v textu zmiňuje), nemáme v ČR už hodně dlouho.
Jak by to dopadlo bez povinné školní docházky?
Přehlédněme fakt, že kdyby Evropa přistoupila ke zrušení povinné školní docházky, byla by to jistá cesta do pekel. Asie, kde je kladen velký důraz na vzdělávání dětí, by nás spolkla jako malinu. Pokud zůstaneme u malého českého rybníčku a u průměrné rodičovské většiny, tak ta by své děti nechala růst jako dříví v lese. Po ulicích by pobíhalo nebývale velké množství dětí, další by seděly doma u mobilů, počítačů a „plejstejšnů“.
Poctivější rodiče by své děti posílali do nějakých kroužků, kterých by se na trhu jistě vyrojilo víc než dost, protože by někdo musel řešit problém „kam s dětmi“.
Někteří rodiče by se uchýlili k domácímu vzdělávání sami, nebo by najali soukromé učitele, kteří by docházeli do rodin, jako tomu bývalo před vznikem povinné školní docházky.
Je možné, že by vznikaly i rodičovské kluby, které by sdílely soukromé učitele a celou koncepci domácího vzdělávání (což existuje již dnes a tento systém by jistě přetrval).
Zcela jistě by existovaly také soukromé základní školy, ve kterých by se platilo školné a do nich by dobrovolně chodily děti, kterým by díky rodičovskému vedení na vzdělání záleželo. Tyto školy by pravděpodobně byly velmi kvalitní a z nich by se rekrutovali budoucí lékaři, inženýři, vědci a další profese vyžadující vyšší vzdělání. Bohužel by to však nebyla levná záležitost, proto by si to nemohl dovolit každý.
Možná by se v tuto chvíli hodilo říct, každý svého osudu strůjcem. Kdo se vzdělávat nechce, ať se nevzdělává. Ať si však také nese plnou odpovědnost za svůj celý život. Žádné sociální dávky a pohodlíčko doma na gauči. Ale pěkně do rachoty a dělat, co se namane, protože bez vzdělání, toho asi mnoho na takového člověka čekat nebude. Stěžovat si pak může jen sám sobě. Třeba by tento drsný přístup byl nejlepší. Kdo chce kam, pomozme mu tam.
Ve společnosti by se široce rozevřely nůžky mezi vzdělanými a nevzdělanými. Enormě by narostl počet negramotných, mnoho lidí by si nedokázalo spočítat ani základní útratu v restauraci. Vzrostla by obrovským tempem závislost lidí na umělé inteligenci. Většina by si tak neuměla nic spočítat, ani přečíst, nikam dojít podle mapy (protože přece chodí všude podle navigace), domluvit se cizími jazyky (protože i to hravě zvládnou překladače a AI). Vlastně téměř vše hravě zvládne AI. Mnoho lidí jistě bude argumentovat, že je to dobře a lidem nic chybět nebude. Nebude, ale jen do momentu, než přijde první black out. Není otázkou jestli přijde, ale pouze kdy. Že přijde, je jisté.
Anketa
Samostatnost má vysokou hodnotu
Až se většina lidí stane zcela závislá na AI, každý, kdo bude sám něco umět, bude ve výhodě. Za rohem je válka, mír v Evropě je nejistý. Kde má kdo jistotu, že se mu jednou nebude hodit, aby uměl používat kompas, dojít někam podle mapy, sečíst, odečíst, vynásobit nebo vydělit z hlavy pár čísel nebo se domluvit cizími jazyky s jinými lidmi? Kde máme jistotu, že vždy u sebe budeme mít mobil nebo jiné zařízení, které bude myslet místo nás? Bude myslet, dokud mu nedojde energie a co dál? Co když dostupná energie prostě nebude? A chceme vůbec být takto na něčem nebo někom závislí? Já tedy rozhodně ne.
Zdroje:
