Článek
Každý člověk se rodí se silnou vnitřní motivací k učení. Děti se, do věku šesti let, naučí neuvěřitelné množství věcí, aniž by je k tomu někdo nutil. Takže kdy se tedy karta obrací? Bavme se o základní škole. Většina dětí se do ní těší, všechny se chtějí něco nového naučit. Výjimku tvoří jen ty, kterým je školou dopředu vyhrožováno. Neustále je nám podsouváno, že úspěch ve škole, nám zajistí úspěch v životě! Jakou zkušenost máte vy?
Povinná školní docházka si klade za cíl, připravit děti k tomu, aby se staly platnými členy společnosti. Předpokládá se spolupráce rodičů a mimo jiné se tím dává najevo, že rodiče tuto funkci nejsou schopni plnit. Osoba učitele se tím automaticky povyšuje nad úroveň rodiče. Je jasné, že mnohých rodičů, se tento přístup dotýká. Nicméně o děti je postaráno a rodiče se mohou vrátit k práci. To má pochopitelně své výhody.
Podívejme se tedy na hlavní úkol základní školy. Má to být socializace dítěte, snaha dítě převychovat, snaha o zaměstnání dítěte nebo snaha o vybavení dítěte vědomostmi, které bude v životě potřebovat? Něco víc a něco míň, od každého trochu nebo snad některé věci vůbec?
Převýchova dítěte – velmi sporné téma.
Situace směřuje k tomu, že dítě má do školy nastoupit vychované. Školy mají čím dál menší pravomoc zasahovat do výchovy dítěte a je pochopitelné, že i rodiče se tomu brání. Trend je tedy zřejmý, školy svou výchovnou funkci opouštějí. Zůstává možnost předem stanovit pravidla a trvat na jejich dodržování. V zásadě tedy jde o požadavek vzájemné ohleduplnosti a seberegulace dětí. To jsou však pilíře socializace, dle bodu č. 1 a výchovný úkol školy tedy odpadá.
Zaměstnání dítěte – příprava na práci, asi.
Východisko zní: když zadáte dítěti povinnosti, bude lépe připravené na budoucí zaměstnání. Pročež i zadání práce „na doma“ má smysl. Bavíme se o základní škole, nezdají se vám zaměstnanecké povinnosti trochu předčasné? Nosíte si práci domu, a pokud ano, zdá se vám to v pořádku? Navíc zde postrádám protihodnotu, která je v zaměstnání dost podstatná, nebo vy to děláte zadarmo?
Jistě, že pro zdravý vývoj dítěte je třeba, aby postupem času přijalo určité povinnosti a naučilo se je plnit. Školní docházka obecně, je příklad takové povinnosti. Přiměřenost a smysluplnost je zde však klíčová a bohužel i velice individuální věc. Jako zastánce Typologie osobností tvrdím, že žádné dítě není možné „předělat“ k lepšímu. Prakticky neomezeně však můžete dítě psychicky ničit. To se ve společnosti celkem daří a výsledky můžeme vidět, všude kolem sebe.
Zobecňování a uniformita školství by měla být předmětem řádného zkoumání. Já tvrdím, že reálné důsledky, toho přístupu, jsou pro společnost spíše škodlivé, protože nic pozitivního nepřináší a psychiku některých jedinců přímo poškozuje.
Každý člověk je jiný a žádnou dovednost nemůžeme považovat za normu. Někdo předpoklady má a někdo jiný ne. Nikdo nemá předpoklady pro všechny dovednosti, protože dokonalá lidská bytost neexistuje, ani v omezené míře. Snaha o dokonalého člověka není cestou k dokonalosti, ale k psychickým problémům.
Trvám na tom, že žádného člověka není třeba učit myslet. Každý to umí a každý na to má vlastní přirozenou strategii. Můžeme diskutovat o schopnosti řešit problémy, ale zdá se mi to zbytečné, opět zde existují přirozené strategie, kdy klíčový je prostor pro samostatnost a základní pocit kompetentnosti. Dále je tu ochota spolupracovat s druhými. To předpokládá respektovat druhé, jako lidské bytosti a zároveň si být vědom vlastních silných a slabých stránek a rovněž potenciálu druhých. Opět jsme u pilířů socializace.
Můžeme se bavit o konkrétní dovednosti. Třeba práce s textem. Co to znamená? Číst text doslova, plynule, rozumět textu, chápat ho doslova, rozumět i skrytému významu, umět text shrnout, převyprávět, interpretovat. Každému člověku jsou přirozené jiné strategie a není možné to předělat. K čemu by to také bylo dobré? Stačí, když budou děti pracovat s textem, každé rozvine své vlastní dovednosti, které bude do konce života stejně preferovat. A některé děti budou vždy preferovat snahu vyhnout se práci s textem. Já jsem ochotná to akceptovat, je to totiž jejich věc.
Pozornost vzdělávacích autorit se obvykle soustředí na zvládnutí „problémových“ dětí. Veškerá argumentace a opatření, která jsou přijímána, dopadají na drtivou většinu dětí nespravedlivě. Povinnosti, které mají děti plnit v rámci základní školní docházky, mají pomáhat s tím, aby si děti budovaly vlastní pocit kompetentnosti. Realita je však jiná. Děti nesrovnatelných schopností spolu soutěží, aby si jedny do života odnesly zátěž, v podobě komparativního sebe-přijetí, a ten zbytek pocit osobního selhání.
Vybavit dítě vědomostmi.
Povinná školní docházka se řídí osnovami a jejich zvládnutí, je považováno za normu. Užitečnost konkrétních vědomostí je velice relativní. Je to jednoduše výplň, která má učiteli dodat na autoritě. Penzum vědomostí je povinné, a to je ta základní chyba. Je to podvod, znalosti slouží pouze jako „umělá propustka“ do dalšího ročníku a později na vyšší úroveň vzdělávání.
Uzavírám tedy, že celá povinná základní školní docházka je zvrácený podvod na dětech, který se společnosti poněkud vymkl z rukou. Buduje se umělé prostředí, které nemá oporu v reálném životě, učitelé mají nad osudem dětí neodůvodněné pravomoci. Namísto rovnoprávnosti a respektu, je dětem předkládána falešná autorita osoby učitele a kult znalostí, o jejichž užitečnosti (pro jistotu) není možné diskutovat.
Vzdělání má být příležitostí
Jedině tak může být úspěšné. Mezi dospělými lidmi to platí docela běžně, ale dětem je toto právo upíráno. Samostatnost, je nejspolehlivější způsob, jak se věci naučit, ale teprve praktická zkušenost, je matkou moudrosti. S touhou po poznání se všichni rodíme, a je to síla, která nás nikdy neopustí, pokud ji společnost cíleně nepotlačí. Každý člověk si uvědomuje, že vědomosti představují majetek, který lze získat, a přitom nám ho už nikdo nedokáže vzít. Důležitá je zde ovšem dobrovolnost a osobní priority člověka. To vše je na základní škole tvrdě potlačováno!
Sleduji diskuse k podobným článkům, proto chci využít příspěvek pana Kamila Kopeckého, se kterým se plně ztotožňuji, a dle mého názoru si zaslouží být uveden. Šlo o článek na téma „Chvála biflování a domácím úkolům“. „Předmětný článek je hlubokým nepochopením toho, jak funguje učení a co je to jeho efektivita. Proto si také po absolvování ZŠ žáci pamatují max. 12 procent učiva. Biflování je extrémně neefektivní cesta učení. Autor netuší, co znamená náročnost, plete si kvantitu s kvalitou. Přitom náročnost znamená schopnost aplikovat, analyzovat, syntetizovat, posoudit, nikoli reprodukovat a nikoli vyvolat informační přetížení. Zaměstnavatel vyžaduje schopnost prakticky využívat konkrétní poznatky, pracovat s informacemi, kriticky je posuzovat. Biflování nenaučí žáky učit se, ale memorovat poznatky bez hlubšího pochopení.“
Já tvrdím, že důsledkem základní školní docházky není reklamovaná samostatnost dítěte, ale naopak vytvoření závislosti na autoritách (která je hodnocena pozitivně) nebo vyvolání vzdorovitého chování (které je pak potíráno mocenskými praktikami). V obou případech se jedná o devastaci přirozeného vývoje osobnosti dítěte.
Socializace na prvním místě
Domnívám se, že kdyby základní školy fungovaly převážně jako družina nebo klub s tím, že žáci (i různého věku) by mohly dobrovolně navštěvovat konkrétní přednášky, kde by vyrušování či projevy nezájmu, opravňovaly lektora k odeslání dítěte zpět do družiny. Většina problémů ve školách by se vyřešila, a přitom by nikdo netrpěl. Vzdělání by se stalo příležitostí a lektoři by nemuseli v hodinách bojovat s donucováním dětí. Věřím, že i ti nejotrlejší žáci a jejich rodiče by změnili postoj ke škole, kdyby hrozilo, že jejich děti nedosáhnou žádného použitelného vzdělání. Nebylo by o co bojovat, proto by školy přestaly být bitevním polem. Jejich úkolem by bylo pouze udržení rovných příležitostí ke vzdělání a podpora socializace.
Většina dětí by pohodu a dobrovolnost ocenila a celková úroveň a kvalita vzdělání by se zvýšila. Odstranil by se nesmyslný tlak na dosahování výsledků, a děti by dostaly možnost, přirozeně budovat vlastní pocit kompetentnosti. Někteří by se možná nenaučili vůbec nic. Jsem si ale jistá, že v budoucí kariéře by je to omezilo, jen velice málo. Ve svém okolí znám mnoho úspěšných lidí, kteří nemají ani maturitu, protože obecné vzdělání k ničemu v životě nepotřebovali. Obvykle mají úplnou averzi k veřejnému školství a já se jim ani trochu nedivím.
Tvrdím, že ten, kdo neví, co by chtěl v životě studovat, nezná skutečnou hodnotu vzdělání. Proto by měl jít pracovat. Rozhodovat za něj a nutit ho studovat věci, které mu nedávají smysl, je chyba a zbytečná zátěž vzdělávacího systému.
Kladete si otázku, jak by se v takovém systému hodnotil úspěch? Kdy jste naposledy potřebovali některé vysvědčení ze základní školy? O žádný úspěch zde nejde a není třeba se tím zabývat. Děti mezi sebou nepotřebují soutěžit, aby se cítily úspěšné. Tento model jim vnucují pouze dospělí, kteří neznají jinou formu motivace a mezi sebou si potřebují dokazovat svou moc nad slabšími.
Přeci jen je tu však jedno velké úskalí. Učitelé by ztratili svou neotřesitelnou pozici, naopak by nově museli obhájit svou užitečnost. Zájem o jejich odbornost i vzdělávací praktiky, by sloužil jako zpětná vazba zaměstnavateli. I možnost učit, by se stala příležitostí a učitelé by museli prokázat skutečnou autoritu a být schopni akceptovat zpětnou vazbu od studentů. Osobně předpokládám, že děti by na podobný systém rovnoprávnosti přestoupily s nadšením. Učitelé by mu však bránili ze všech sil.
Někteří lidé ve svém životě velice trpí, připadají si jako v řetězech, bez naděje na vysvobození. Jejich život je nudný, bolestivý a nesmyslný. Právě tito lidé touží přivázat na řetěz všechny ostatní. Nesnesou pohled na nikoho, kdo trpí méně než oni, a proto se snaží jim nějaké utrpení přivodit. Malé děti se obecně pro tyto praktiky velice hodí. V tom já osobně vidím pravou podstatu problémů, stávajícího systému základního školství.
