Článek
Informace: Tento článek je informativní a obecný, není v mých silách popsat každý jednotlivý případ, takže je možné, že se vás konkrétně článek týkat nebude. No, stane se. Text je pro určitou skupinku lidí - rodičů. Buď k nim patříte, nebo ne. Hodně věcí zde pochází z našich vlastních zkušeností, je jasné, že někomu to vyhovovat nemusí.
Každý autista je jiný. Jsou děti, které baví kreslení, modelování, mají nějaké koníčky, rády si prohlíží knihy atd. A pak jsou děti, které nic nebaví. Nepřimějete je k práci. Jsou často na telefonu nebo mobilu. Ačkoli to může znít špatně, u autistů se to bere trochu jinak než u zdravých dětí. Ano, zdravé dítě (myšleno běžně se vyvíjející) by neměl asi trávit většinu dne na tabletu nebo mobilu. Pokud má nějaké zájmy, sport, koníčky, měl by se věnovat tomu a dá mu to jistě do života více než nějaké hry nebo tik tok. Ale naše děti jsou jiné. Mnohé se díky tabletu a dobře zvoleným hrám dokážou naučit třeba barvy nebo tvary. Dokážou se naučit posloupnost nějakého úkolu. Mají mnohdy hodně silnou vizualizaci a v podstatě vnímají videa jinak než zdravé dítě.
Pozn.: používám pojem zdravé dítě, protože naše děti nejsou zdravé, jsou postižené. Vím, že má mnoho rodičů problém to říct a přijmout, ale je to tak a i když to zabalím do strouhanky, pořád bude uvnitř řízek - chápeme se.
Pokud ale vaše dítě nezvládá řízenou činnost, většinou z toho býváte nesví, že? Máte pocit, že promrháváte drahocenný čas, protože všude se na vás valí informace, že se má s dětmi s PAS začít pracovat co nejdříve. Ale ono to většinou moc nejde. Není to ale vaše vina! Více jsem o tom psala zde:
Každé z našich dětí má svoje vlastní tempo, každé má jinou formu postižení, jinou intenzitu. Ale není vše ztraceno, protože takové učení za pochodu může mít mnohem lepší a celkově komplexnější výsledky, než dítě posadit ke stolečku a dvacet minut ho tam nechat ať píše písmenka nebo obkresluje tvary. Tím neshazuji řízenou činnost, to v žádném případě, jen se chci zaměřit na jinou formu práce s dítětem pro ty z vás, kterým dítko u toho stolečku moc neposedí. Pokud vaše dítě zvládne tento styl učení a práce, tak super, ale co si budeme, není to vždy automatické. A pak tu jsou rodiče, kteří jsou frustrovaní, protože se snaží z dítěte vydolovat maximum, ale bezvýsledně. Tak nastupuje jiná forma učení. Já nevím, jestli to má nějaký oficiální název, já tomu říkám „učení za pochodu“. A je to přesně to, jak se to jmenuje.
Představte si dvě děti. Jedno se učí u stolečku, druhé to nesnese. Ani jedno nekomunikuje, váš úkol je nyní naučit dítě ukazovat, aby si umělo říct o to, co chce nebo potřebuje. Jednomu rozložíte na stolek obrázky a ptáte se: „Kde je banán?“, „Kde je pejsek?“ A dítě vám to ukáže. Ale dítko, které si ke stolečku za žádnou cenu nesedne, se taky musí naučit ukazovat. Tak zvolíte jinou cestu. Když něco chce. Některé děti se motivují snáze, některé hůře, některé, bohužel, vůbec. Ale děti, které jakžtakž nějakou motivaci mají, například chtějí oblíbenou hračku nebo sušenku nebo cokoli jiného. A tady je prostor pro vás. Využít toho, že vaše dítě něco chce. Tak mu dejte hračku někam, kde ji uvidí, ale nedosáhne. Jistě, pokud to není horolezec a nevezme si ji i přes všechny překážky světa. Ale většinou tím přimějete dítě, aby pochopilo princip ukazování. Nemusí to jít hned, trvá to i několik týdnů nebo měsíců. Je to velmi individuální, záleží na dítěti i na vašem přístupu.
To samé například ve výběru dvou věcí. Jídla, pití, oblečení… U nás se osvědčilo poklepání na věc, kterou chce. Když jsme nevěděli, když ještě nevokalizoval, nedokázali jsme mu vyhovět v tom, co chce. Tak jsme vždy vzali ty dvě věci, mezi kterými jsme váhali, do rukou a dali mu na výběr. Naučili jsme ho poklepat. Jak? Jeden držel věc a druhý (je výhoda, když tam jsou dva lidi, nebo věci můžete položit - umění poradit si je v procesu učení našich dětí velmi žádané) chytil ruku dítěte a poklepal na jednu věc. Tu věc dostal. Když ji nechtěl, poklepali jsme jeho rukou na druhou věc a dostal ji. Principem bylo, aby pochopil: „Aha, já na to klepnu a oni mi to dají.“ Postupem času si tohle velmi dobře osvojil. Nicméně poté, co se naučil používat kartičky a vokalizovat jsme asi poslední rok tento systém poklepání nepoužívali a syn na to dočista zapomněl. Takže doporučuji neustále trénovat, dokud třeba dítě nezačne komunikovat jinak. :-)
Závěr
Neděste se, pokud vaše dítě nezvládne nějaké činnosti. Neberte jej podle toho, co už jiné děti v pěti letech umí, když on je mentálně na úrovni dvouletého dítěte. Přizpůsobte se jeho schopnostem, nezatěžujte ho tím, co víte, že zatím nezvládne. Jen ho demotivujete a může se zaseknout, tak to budete dlouho odbourávat.
Naše děti jsou velmi vnímavé a poznají, když mají splnit nějaký úkol, na který nestačí. Pětiletému dítěti byste taky asi nesvěřili, ať jde do obchodu reklamovat žebřík nebo ať zavolá do hotelu v Austrálii a zamluví vám tři pokoje. Pochopí, že po něm něco chcete, ale neví, jak to má udělat, aby úkol splnil. Je to nad jeho možnosti. A u našich dětí to platí dvojnásob.
Raději pomaleji, ale poctivě, než to lámat přes koleno, což ve výsledku nepomůže ničemu a nikomu.
Přijmout autismus u dítěte je první a nejdůležitější krok, abyste s ním mohli začít pracovat. Musíte pracovat podle něj, ne podle vás nebo podle nějakých norem u zdravých dětí. Ego stranou, tady nejde o vás, ale o dítě. Potřebuje vyrovnané rodiče, potřebuje cítit, že ho přijímáte.
To, že vaše dítě nemluví, neznamená, že nevnímá, že nemá emoce. Myslete na to a nedomnívejte se, že „on o tom ani neví…“ nebo „jemu je to jedno, vždyť na to vůbec nereaguje“.
Určete si jedno odvětví, co chcete u dítěte cvičit. Většinou naše děti pracují nejlépe, pokud mají stanovený jen jeden cíl. Tedy co je pro vás větší priorita? Odplenkování, komunikace nebo aby uměl a rozeznal barvy a tvary a uměl držet pastelku?
Pokud má vaše dítě problém s komunikací - nemluví, neumí si říct o to, co chce, má problém s porozuměním, věnujte se komunikaci jako tomu mejdůležitějšímu! Proč? Protože dřív nebo později váš autista dojde do bodu, kdy si uvědomí důležitost komunikace, ale nebude ji zvládat. Co nastane? Agrese. Dítě začne být agresivní, začne být nezvladatelné. Co většina rodičů udělá? Nechá ho nadopovat prášky. Otevřeně říkám, že já tohle jednání nesnáším! Setkávám se s tím ve skupinkách, kdy někdo napíše, že dítě začalo mlátit, kousat, kopat. Většina rodičů odpoví, že by měli medikovat. Někdo ale vznese relevantní dotaz: „Komunikuje?“ Odpověď: „Ne, vůbec nemluví, nepoužívá kartičky.“ Aha, takže možná příčina je na světě. Opět netvrdím, že je to vždy způsobeno komunikací, jen mi vadí, jak někteří rodiče neřeší příčinu, ale raději dítě nadopujou prášky. Je to asi méně náročné. Protože vím, že mě zase někdo chytne za slovo, rovnou píšu: ne, nemám nic proti medikaci, pokud je OPRAVDU nutná a nevyhnutelná a pokud NENÍ jiné řešení konkrétních problémů. Jinak jak na komunikaci s neverbálním dítětem píšu zde:
Tím tento článek ukončím. :-) Doufám, že jsem některé rodiče, kteří mají špatný pocit z toho, že s dítětem dělají málo, trochu nakopla k tomu, že se dá dítě učit i jinak a možná i příjemněji :-)
Držte se a hodně štěstí všem lidem dobré vůle!
