Článek
To, že matka miluje svoje dítě, bojí se o něj a chce být stále nablízku, je samozřejmě v pořádku. Ale jak se říká: všeho moc škodí. Co z takového dítka jednou bude, když je pořád jen s maminkou? Kde nasbírá nové zkušenosti, když jediné, co zná, je domov a máma?
Hurá k babičce
Já byla vždycky ráda, když se některá z babiček nabídla, že pohlídá mého syna. Nejdřív na pár hodin, pak na odpoledne, následně na celý den a zhruba od jednoho roku jsme poprvé zkusili i noc. S partnerem jsme seděli doma připravení kdykoli přijet, ale nebylo to potřeba. První zkouška dopadla výborně a brzy se z toho stala tradice.
Jednou za čas jde syn k babičce i přes noc a všichni jsou spokojení. On si užije víkend u prarodičů, prarodiče si užijí vnouče a my s partnerem máme skoro dva dny volna. A pak zjistím, že existují maminky, které děti k babičce takhle nedávají — maximálně na pár hodin, ale noc nikdy. Nedávno jsem to slyšela od kamarádky Kláry.
Chudák jsi ty i tvoje dítě, když ho nedáš k babičce přes noc
Klára má čtyřletého kluka. Plánovaly jsme, že bychom si jeden pátek nebo sobotu vyšly na večeři a sklenku vína — já dám syna na noc k babičce, ona taky, a vyrazíme do víru velkoměsta. Jenže ona na mě vyjeveně zírala, co jsem to za matku, že nechám dítě u prarodičů přes noc.
Svého Honzíka prý ještě nikdy nenechala u babičky přes noc, má obavy, co kdyby se něco stalo. Usmívám se, kroutím hlavou a nechápu. Ze své zkušenosti vím, že syn je nadšený z něčeho nového a já mám volno. Ideální pro všechny.
Je to normální?
Klářina maminka už několik let nabízí, že si Honzíka vezme přes noc, ale marně. Klára to nedovolí. Jediné, k čemu svolila, bylo, že tam dvakrát přespali všichni společně. Samotný Honzík ne. Je to normální? Z mého pohledu rozhodně ne. Chápu, že někdo s tím začne později než v jednom roce, jako já. To je v pořádku. Ale nenechat ho u babičky přes noc ve čtyřech letech?
Ten klučina ráno odchází do školky, kde se o něj celý den starají dvě učitelky. Hraje si tam, jí tam, spí tam. Odpoledne si ho Klára vyzvedne — a to jí připadá v pořádku. Ale svěřit ho na noc babičce, která by se věnovala jen jemu a bydlí pouhých pět kilometrů daleko, to ne.
Říkám si, jaký život vlastně mají Honzík i Klára. On nepozná nic nového a ona sedí doma jako pecka. Neříkám, že musí vymetat bary, ale s dětmi přece osobní, společenský a kulturní život nekončí. A když babička ráda pohlídá, proč toho nevyužít?
