Moje dítě nikdy nemůže být vegetariánem. Stejně, jako můj pes

Nic proti vegetariánům. Sice mám proti tomuto životnímu stylu výhrady, ale respektuji ho. Zastávám názor, že si má každý dělat i jíst, co chce. A to stejné říkám i v případě veganů, nebo v případě jakýchkoliv jiných stravovacích trendů a návyků. Možná ten můj, moje „všežravectví“ není nejlepší, ale mně to vyhovuje.

Moje děti také jedí vše. Komplet vše. Zeleninu, maso, mléčné výrobky. Nijak je neomezujeme v tom, co budou a nebudou jíst – tedy s ohledem na jejich věk, tady jsou určité zásady nutností. Ale ani to nebereme zase až tak striktně, ale věřím, že jiným maminkám by třeba v případě hub nebo mořských plodů vstávaly vlasy na hlavě.

Mám kamarádku, ta je vegetariánkou. A teď jsem se dozvěděla, že její dcerka také. Doma vaří bezmasá jídla, a dokonce našli soukromou mateřskou školu, kde je tento stravovací trend podporován, a i zde bude mít stravu bez masa. Na jednu stranu si říkám, skvělé. To, co bylo za dob mého mládí zcela nemyslitelné a každý musel držet „ústa a krok“, je dnes běžný standard. Dá se najít to, co člověk potřebuje.

Je mi úplně fuk, jestli vegetariánství dokáže nebo nedokáže splnit, aby dítě mělo vše potřebné, co potřebuje pro dokonalý vývoj. Stejně jako mi je fuk, zda je nebo není zdravějším než stravování naší rodiny, která jí prostě vše. Více mě zajímá otázka, jak může být malé dítě vegetariánem?

Vybavil se mi více než 10 let starý rozhovor s Petrem Vachlerem, který tvrdil, že jeho pes je vegetarián. V té době mi to přišlo úsměvné a názor jsem nezměnila. Představila jsem si, jak jeho psovi hodím kus krásně pečeného šťavnatého masa, a on ho nechá jako vegetarián ležet a počká si, až mu ugriluji tofu nebo sójový páreček. Svůj pohled jsem nezměnila.

A vybavil se mi i nyní, v souvislosti s mou kamarádkou. Srovnávat dítě se psem sice může být zvláštní, ale i malé děti se zase až tak neliší od domácích mazlíčků. Také musí mít svého pána, který je vychovává, umravňuje, vymýšlí jim zábavu, a hlavně jim dává najíst. Tím pánem je pochopitelně rodič. A pokud ten se rozhodne, co bude dítě jíst, nemá jinou možnost.

Říkám si, kdybych měla její dcerku na hlídání, zda by odstrčila talíř s pečeným kuřetem, zda by odmítla maso v omáčce, zda by se u párku svou roztomilou mluvou zeptala, zda je párek sójový… Samozřejmě, že by to neudělala. Pokrm by dala do úst a buď by jí chutnal, nebo by ho vyplivla. Takto by to udělalo každé dítě.

Z logiky věci, moje děti, alespoň v tomto útlém věku, prostě nemohou být vegetariáni. A co jsou? Nevím, jsou to lidské bytosti, které jedí to, co jim chutná. A mým úkolem je zajistit, aby měly stravu pestrou a výživově bohatou a chutnou. Když to neudělám, možná skutečně vegetariány budou, jelikož budou trávit čas pouze u krabice se sladkostmi… Ano, tyto sladkosti jim mohu omezit, mohu jim je dokonce zcela upřít, ale opět nemám právo říkat, že moje děti sladkosti nejedí. Nejedí je proto, že bych jim je nedala. Dát jim je někdo cizí, možná by mu s tou čokoládou horlivostí ukously i kus ruky.

Zdroj: https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/84205/sef-ceskeho-lva-petr-vachler-muj-pes-je-vegetarian-jako-ja-dobrovolne.html