Byla v původní sestavě Tří sester. Indiánské krásce to sluší i po staletích

Že mám přestat mluvit v hádankách? Dobře, ale bavilo mě to. Nuže, americké Tři sestry neumějí hrát a zpívat, což ale ty české, s prominutím, taky dlouho neuměly. Ani nevyprávějí příběh tří žen, které chtějí pryč z provinčního zapadákova, ale život jim mezitím uteče pod rukama, jak o nich psal Čechov. Americké Tři sestry mají indiánský původ a jedna je vysoká, druhá se pne a třetí plazí. Jejich jména? Kukuřice, fazol a dýně.

Teď už jistě tušíte, že další řádky a odstavce budou z naší zahrady na chalupě, kde už jste byli několikrát hosty a kde mají své místo různé „netradičnosti“. Doma je u nás ačokča (psal jsem o ní), okurky z Himalájí (psal jsem o nich) a mnoho dalšího – a taky spousta kultivarů dýní. Třeba odrůda Blue Hubbard, která vypadá jak obří citrony (napíšu o ní). Nebo Dýně Connecticutských polí – odrůda, kterou se nebojím nazvat „pramatkou“ všech dnešních kulturních dýní. A o ní píšu teď.

Jistě víte, že dýně, stejně jako brambory, fazole či kukuřice, je plodinou, která má svůj domov za Atlantikem, a do Evropy se dostala až s objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem. Dýně Connecticutských polí má přitom mezi dýněmi výsadní postavení. Patří mezi nejstarší odrůdy vůbec a je potomkem dýní, které už před staletími pěstovali Indiáni s kukuřicí a fazolemi jako Tři sestry – kukuřice byla oporou, po které se pnuly fazole, dýně se plazily po zemi a jejich velké listy chránily půdu před vysušením. Vpravdě geniální způsob pěstování, co říkáte?

Evropští osadníci se od indiánských kmenů naučili Dýni Connecticutských polí pěstovat záhy - už před rokem 1700. Tehdy jí říkali ale asi jen „dýně“. Nebo třeba „ta kulatá dýně“. Jméno Dýně Connecticutských polí dostala totiž až v 18. století, kdy její semena začal nabízet Thomas Dunlap. Ve století devatenáctém už byla běžnou položkou v amerických katalozích semen. A z amerických katalogů to byl už jen kousek do evropských zahrad. Včetně té naší. Na chalupě.

Úplně bych zapomněl! Víte, že Dýně Connecticutských polí, velká, kulatá a dokonale oranžová dýně byla první „surovinou“, z níž se vyřezávaly halloweenské lucerny? Dneska už se na ně pěstují i jiné speciálně vyšlechtěné odrůdy, dýně z polí amerického Connecticutu byla ale první.

Já si Dýni Connecticutských polí jako zahradník zamiloval. Je krásná, půvabná, má šmrnc. Zralá je nádherně oranžová, kulatá, s pravidelným žebrováním. Na jedné sazenici se urodí dva tři plody, každý má mezi sedmi a deseti kily, žádní drobečkové – první sklidíte obvykle po čtyřech měsících. Jakmile se její zelená slupka změní na sytě oranžovou, zaschne stopka a zazní to dutě, když na ni zaťukáte, je čas sklizně.

Po ní nechte plody ještě klidně týden dva na záhonu, potřebují dojít a „zatáhnout se“. Hlavní je sklizeň neuspěchat – nedozrálá dýně nevydrží dlouho. Sklizeň ale zbytečně ani neodkládejte – jakmile se zralá dýně potká s mrazem, většinou to pro ni končí velmi nepříjemným zážitkem. Rozteče se. Shnije.

V kuchyni je Dýně Connecticutských polí vyslovený univerzál. Všechno, co jste zvyklí připravovat z dýně, to z ní připravíte. A pochutnáte si. Polévka, rizoto, lasagne, karbanátky, sekaná… a samozřejmě taky dýňové pyré a z něj pak třeba lívance, cheesecake, džem nebo sirup.

Náš oblíbený dýňový recept? Zkuste domácí dýňové gnocchi. Jejich základem je – dýně. Stačí kilo. Připravte si taky 500 gramů špaldové hladké mouky, dva žloutky, sůl a sušená rajčata. A když rajčata nemáte, sáhněte po sýrové omáčce, listovém špenátu nebo houbách.

Máte všechno? Pokrájejte dýni na větší kousky, klidně i se slupkou, po upečení dužinu snadno vyloupnete, a dejte ji péct na přibližně 50 minut při 180 stupních. Upečenou dýni nechte vychladnout, zbavte ji slupky, dejte do misky a rozmixujte dohladka – třeba tyčovým mixérem.

Poté k dýni přidejte žloutek, lehce osolte, přisypte přibližně polovinu mouky a vypracujte těsto. Nejdřív bude hodně lepit, s další moukou ale bude těsto méně lepivé a pružnější. Použijte jen tolik mouky, kolik je nutné, čím méně mouky, tím víc vynikne nasládlá chuť pečené dýně.

Hotovo? Rozdělte těsto na několik částí, vyválejte z nich válečky o průměru cca 2–3 cm a z nich pak ostrým nožem odkrajujte špalíky dlouhé opět 2–3 cm. Ty lehce zmáčkněte vidličkou (stranou, kde jsou hroty), noky budou mít hezké žebrování, které je pro italské gnocchi typické. Pak gnocchi uvařte v osolené vodě jako těstoviny, solí přitom nešetřete. Hotové budou, až vyplavou.

Než dovaříte noky, vyklopte do kastrůlku sušená rajčata v oleji a nechte je pořádně prohřát. Nám na pět porcí stačila sklenice domácích sušených rajčat o obsahu 0,3 litru. Poslední krok – smíchejte prohřátá rajčata s vařenými noky a podávejte. My je už dál nekořeníme, bazalku a rajčata přidáváme už do sušených rajčat v oleji.

U nás je Dýně Connecticutských polí už pár let součástí „dýňového portfolia“, kterým pokrýváme naši potřebu a spotřebu dýní skoro celý rok od sklizně. Na „sníme nejdřív“ máme malá Hokkaido – bývá jich hodně a nevydrží dlouho. Na „vydrží skoro rok“ pěstujeme modré obří Hubbardy a rozpláclé Sweet Meat Oregon Homestead. A na „něco mezi“ tu je právě Dýně Connecticutských polí, která ve špajzu vydrží i půl roku. Pokud tedy všechny kulaté plody nerozdáme na Halloweena.

Nerozdáme. Pár kousků vždycky zapřeme.

Zdroje a inspirace: