Článek
V sedmdesátých letech se stala jednou z nejznámějších tváří evropského filmu. Italská herečka Laura Antonelli okouzlila diváky svou krásou a přitažlivostí. Titulky magazínů ji pravidelně spojovaly s francouzskou hvězdou Jean-Paulem Belmondem, s nímž prožila bouřlivý románek. Po jejich rozchodu se jí začala hroutit kariéra i psychické zdraví.
Od uprchlického tábora k modelingu
Laura Antonaz se narodila 28. listopadu 1941 v Pule, tehdy italském městě na istrském poloostrově. Její otec Mario vedl internátní školu Fabio Filzi. Po válce rodina musela z Istrie odejít a skončila v uprchlickém táboře Campo Bagnoli u Neapole, kde zůstala i poté, co si otec našel práci jako administrátor v nemocnici. Dětství Laury nebylo snadné. „Nutili mě hodiny cvičit gymnastiku během dospívání. Cítili, že jsem ošklivá, neohrabaná a bezvýznamná a doufali, že si alespoň vyvinu nějakou grácii,“ řekla v rozhovoru pro The New York Times. Chtěla studovat matematiku, ale nakonec se stala učitelkou tělocviku. V Římě začala učit na střední škole a zároveň pracovala jako modelka. První příležitost dostala v reklamách na Coca-Colu a v roce 1965 se objevila ve filmu Le sedicenni, i když nebyla uvedena v titulcích. V roce 1966 debutovala v Americe ve snímku Dr. Goldfoot and the Girl Bombs po boku Vincenta Price.
Cesta ke slávě
Průlom přišel v roce 1973 s filmem Malizia. Režisér Salvatore Samperi ji obsadil do role svůdné služky v domě vdovce se třemi syny. Scéna, v níž stoupá po žebříku a jeden z chlapců jí zvědavě hledí pod sukni, se stala symbolem sedmdesátých let. Dnes by působila spíš úsměvně, tehdy ale pro mnohé představovala vrchol erotiky. Film vydělal šest miliard lir a Laura se stala mezinárodní hvězdou. Za svůj výkon získala cenu Nastro d'Argento pro nejlepší herečku a Zlatý glóbus pro objev roku. Její honorář vzrostl ze čtyř milionů na sto milionů lir za film. Přesto zůstávala skromná. „Jsem malá, trochu při těle a mám poměrně krátké nohy. Kdo ví, proč se líbím?“ řekla tehdy novinářům. Spojení nevinnosti a smyslnosti z ní udělalo jednu z nejznámějších hereček Evropy.
Scéna z filmu Malizia, která se stala symbolem sedmdesátých let
Po úspěchu Malizie začala dostávat nabídky z prestižních produkcí i komerčních filmů. Následovala řada dalších rolí včetně snímků Till Marriage Do Us Part z roku 1974 nebo Wifemistress z roku 1977. Luchino Visconti ji obsadil do svého posledního filmu L'Innocente z roku 1976 a Ettore Scola s ní natočil psychologické drama Passion of Love v roce 1981. Pracovala také s Dinem Risim a Luigim Comencinim, jejichž filmy jí umožnily ukázat nejen půvab, ale i herecké schopnosti. Kritici ji často označovali za sexsymbol, ve skutečnosti ale zvládala i náročné dramatické role.
Laura Antonelli jako jeptiška ve filmu Sessomatto režiséra Dina Risiho
Láska s Belmondem
Ještě před svým největším úspěchem, v roce 1972, se při natáčení filmu Les Mariés de l'An Deux setkala s Jean-Paulem Belmondem. Z pracovního setkání brzy vznikla láska, která plnila titulní strany časopisů a trvala osm let. Během té doby patřili k nejsledovanějším párům Evropy. Společně natočili i několik filmů, například thriller Docteur Popaul od Clauda Chabrola. Mediální tlak a Belmondovy nevěry kolem roku 1980 přivedly vztah k rozchodu, který Antonelli nesla velmi těžce a propadla po něm depresím.
Francouzský herec Jean-Paul Belmondo
Skandál s kokainem
Po bolestném rozchodu se z filmového světa stáhla. O deset let později na sebe znovu upozornila, tentokrát v souvislosti s drogami. V dubnu 1991 vtrhla policie do její vily v Cerveteri a objevila tam 36 gramů kokainu. Pro Antonelli to byl šok, protože ji obvinili z distribuce a soud jí vyměřil trest tři a půl roku vězení. Tvrdila ale, že drogy měla jen pro sebe. Spor se vlekl celou dekádu a až v roce 2000 odvolací soud v Římě rozhodl, že není dealerka, ale pouze uživatelka. Proces a roky čekání přesto výrazně poškodily její pověst i další možnosti v kariéře.
Dopady kauzy ale neskončily u soudních rozhodnutí. Italská média ji roky líčila jako zhýralou hvězdu, kterou semlel tlak slávy, a bulvární titulky ji pronásledovaly i dlouho po očištění. Filmový průmysl se od ní odvrátil a producenti se obávali rizika spojeného s jejím jménem. V roce 2006 jí sice italský stát přiznal odškodnění 108 000 eur za nespravedlivé stíhání, žádné velké filmové role už ale nedostala. Její kariéru nakonec neukončil věk ani zdravotní potíže, ale stigma spojené se soudní aférou.
V roce 1991 se pokusila vrátit do filmu s projektem Malizia 2000, pokračováním svého největšího hitu. Během natáčení podstoupila plastickou operaci, aby zmírnila projevy stárnutí. Zákrok skončil vážnými alergickými reakcemi a herečka proto žalovala lékaře o miliardové odškodnění. Soud její žalobu po třinácti letech zamítl s tím, že potíže nezpůsobila operace, ale onemocnění zvané Quinckeho edém. Film, který propadl u diváků i kritiky, spolu se zdravotními komplikacemi uzavřel její poslední pokus o návrat před kameru.
Po roce 2000 se znovu stáhla z veřejného života. Propadla těžké depresi a musela být několikrát hospitalizována v psychiatrické léčebně v Civitavecchii. Žila v Ladispoli u Říma pouze z malé penze 500 eur měsíčně. Přátelé se jí snažili podpořit. Herec Lino Banfi napsal otevřený dopis tehdejšímu premiérovi Silviu Berlusconimu s prosbou o finanční pomoc. Ministerstvo kultury dokonce zvažovalo, že jí přizná podporu podle takzvaného zákona Bacchelli, který v Itálii umožňuje finančně pomoci zasloužilým umělcům v nouzi. Laura ale pomoc odmítla. „Svět showbyznysu považuji za povrchní a bez hodnot, navíc nevychovává mladé lidi. Možná to zní paradoxně, ale jednoho dne se podíváte do zrcadla, vidíte, že jste krásná, bohatá a slavná, a přitom si uvědomíte, že máte uvnitř prázdno,“ řekla v jednom ze svých posledních rozhovorů v roce 2012.
22. června 2015 našla její uklízečka Antonelli mrtvou v bytě, kde trávila poslední roky. Podle lékařů zemřela na infarkt, bylo jí 73 let. O čtyři dny později se v kostele Santa Maria del Rosario v Ladispoli konal pohřeb, na který přišly stovky lidí včetně přátel jako Lino Banfi, Claudia Koll nebo Simone Cristicchi. „Byla pro mě především kouzelnou společnicí,“ řekl po její smrti Jean-Paul Belmondo. Její poslední adresa byla jen pár kilometrů od Říma, kde před desetiletími začínala jako modelka.
