Článek
Druhé únorové svítání roku 1943 přineslo do trosek Stalingradu nezvyklé ticho. Severní kapsa obklíčeného kotle pod velením generála Karla Streckera definitivně složila zbraně a hlavní boje v rozbořeném městě tím s konečnou platností ustaly. Pro Adolfa Hitlera to byla nepředstavitelná potupa, pro Josifa Stalina triumf, který nevratně změnil směr dějin. Z původní armády o síle bezmála 300 000 mužů zbyla jen torza mužů. Kolem 91 000 německých vojáků odložilo zbraně a s rukama nad hlavou odešlo do sovětského zajetí. Luftwaffe stihla v posledních týdnech evakuovat přes 25 000 zraněných a specialistů, zbytek armády byl přesto ponechán osudu uprostřed spáleniště.
Polní maršál Friedrich Paulus a další důstojníci 6. armády krátce po kapitulaci u Stalingradu
Vojáci, kteří dokázali přečkat dva a půl měsíce v obklíčení na nepatrných přídělech jídla, připomínali spíše oživlé přízraky než elitní jednotky wehrmachtu. Následkem extrémní podvýživy a nulové lékařské péče zahynula během prvních tří měsíců po kapitulaci téměř polovina všech zajatců. Rudá armáda sice Němcům zpočátku slibovala dostatek potravin i léků, realita však byla mnohem syrovější. Samotní Sověti se v té době potýkali s vážnými problémy se zásobováním vlastních jednotek a zajatci pro ně figurovali až na posledním místě.
Němečtí vojáci krátce po zajetí u Stalingradu
Tisíce mužů se navíc staly obětí pomsty rudoarmějců, kteří v nich viděli jen okupanty zodpovědné za zkázu své země. Popravy na místě nebyly ničím neobvyklým a okrádání mrtvých i živých se stalo denní rutinou. Němci přicházeli o holínky i pláště, které rudoarmějcům v mrazivé zimě chyběly. Jeden z mužů později líčil drsný výjev, kdy musel bezmocně přihlížet, jak rudoarmějci tloukli jeho kamarády jen proto, že se odmítali vzdát svého oděvu. Stačila jediná otázka na důvod takového zacházení a sovětský důstojník bez váhání vytáhl pistoli a tazatele na místě zastřelil.
Krátce po kapitulaci se zástup desítek tisíc mužů vydal na pochod do zajateckých táborů v okolí města. V pusté stepi, kterou bičoval ledový vítr a kde rtuť teploměru klesala ke čtyřiceti stupňům pod nulu, se ocitli bez jakékoli ochrany. Stalo se, že se houfy zajatců cestou zmenšily z dvanácti set na pouhou stovku. Kdokoli nebyl schopen udržet krok, zůstal ležet ve sněhu, často s kulkou v hlavě.
V táborech panoval hlad
Ti, kteří tuto cestu zvládli, narazili na proslulé tábory v Baketovce, Krasnoarmejsku nebo Frolovu, kde situace nebyla o nic lepší než v samotném stalingradském kotli. V Baketovce zahynulo během prvního roku 45 000 lidí. Hlavním důvodem byly epidemie tyfu a tuberkulózy, které se vymkly jakékoli kontrole. Jídla byl takový nedostatek, že se vyhladovělí vojáci v mezních situacích uchylovali ke kanibalismu. Zajatci se tísnili v přeplněných barácích, kde každé úmrtí paradoxně znamenalo o trochu více místa k ležení. Mrtví zůstávali mezi živými i celé dny, protože vyčerpaní vězni často neměli sílu těla vynášet ven.
Německý zajatec v sovětském táboře
Velitel pěchoty Adelbert Holl později popsal, jak tyto dny prožívali. Zmiňoval především nekonečné pochody a to, že hlavními nepřáteli byli zima a vši. Příděl chleba nebo trocha teplé polévky tehdy často rozhodovaly o tom, kdo se dožije dalšího rána.
Jaro roku 1943 přineslo další vlnu utrpení v podobě prvních vlakových transportů do pracovních táborů na Urale, Sibiři a v Kazachstánu. V nevytápěných dobytčácích během cesty zemřela polovina těch, kteří do té doby zůstali naživu. Část mužů byla sovětskými soudy odsouzena jako váleční zločinci k pětadvaceti letům těžké práce v oblastech, kde zimní teploty klesaly až na šedesát stupňů pod bod mrazu.
Adelbert Holl během dlouhých let vystřídal několik táborů, od těžby dřeva v Tatarstánu až po stavbu železnice na Sibiři. Později dokonce dostával drobný plat a od roku 1946 mu bylo umožněno odesílat i dostávat poštu. Válka v Evropě mezitím skončila a devátého května 1945 nařídil dozorce vězňům shromáždění před budovou, aby si vyslechli velitele tábora Kudrjačova. Ten jim oznámil porážku fašismu a zásluhy velkého Stalina. Muži se pak vrátili ke své každodenní dřině.
Deset let nucených prací
Sovětské orgány se sice časem snažily zmírnit vysokou úmrtnost vězňů, ale postupovaly pragmaticky, aby nepřicházely o pracovní sílu. Holl po letech vzpomínal, že o něco lepší strava jim postupně pomáhala přežívat. Důvodem dlouhého zadržování byl systémový plán na obnovu země, která během války utrpěla mimořádné ztráty.
Němečtí zajatci znovu stavěli zničené domy, továrny a obnovovali železniční síť po celém svazu. Tento systém práce se přitom neomezoval jen na území SSSR. Rudá armáda je nasadila dokonce i v uranových dolech v Jáchymově na území tehdejšího Československa. Historik Rüdiger Overmans potvrzuje, že vězni byli zadržováni především proto, že představovali levnou náhradu za miliony padlých sovětských občanů. Jejich práce se stala klíčovou součástí poválečné rekonstrukce i rozvoje strategického průmyslu.
Stalin definoval potřebu německých zajatců už v roce 1943 na konferenci v Teheránu, kde argumentoval nárokem na čtyři miliony pracovníků. Podle odhadů historiků zemřelo v sovětských táborech mezi lety 1945 a 1956 skoro 600 000 zajatců, z toho přes 356 000 německé národnosti. Celkově Rudá armáda zajala během války tři miliony Němců a plná třetina z nich v Sovětském svazu navždy zůstala.
Podobně tragickou bilanci ale vykazovalo i zajetí vojáků Rudé armády v Německu. Do německého zajetí se dostalo nejméně 5,7 milionu mužů a přes 3,3 milionu z nich zahynulo. Nacistický režim k sovětským zajatcům neuznával žádné závazky a stali se prvními oběťmi politiky hromadného hladovění. Často dostávali jen takzvaný ruský chléb složený z řepy a slámy.
Poslední návraty
První šťastlivci se začali vracet domů už koncem roku 1945, šlo ale jen o mizivé procento. Teprve rok 1946 přinesl větší vlnu návratů. Cestovali zvláštními vlaky přes Polsko a prvním německým městem, které spatřili, byl Frankfurt nad Odrou. Ještě v roce 1947 Sovětský svaz ale stále zadržoval bezmála devět set tisíc zajatců v pracovních táborech.
Navrátilci ze sovětských táborů v tranzitním táboře Friedland
Poslední muži, mezi nimiž byli i ti, co přežili Stalingrad, se mohli vrátit až v roce 1955 díky vyjednávání kancléře Konrada Adenauera v Moskvě. Statistiky přežití ze stalingradského kotle ukazují drsnou realitu. Z těch 91 000 vojáků, kteří padli do zajetí v únoru 1943, se domů vrátilo pouhých devatenáct procent. Pokud vezmeme v úvahu celou původní armádu o síle 300 000 mužů, návratu se dočkalo jen asi 6 000 vojáků. Každý patnáctý z těch, kdo se vzdali, a každý padesátý z těch, kdo u Stalingradu začínali.
Adelbert Holl spatřil domov po dlouhých sedmi letech. Šance na návrat přitom zásadně závisela na hodnosti. Zatímco u důstojníků nepřežila polovina mužů, u prostých vojáků a poddůstojníků dosahovala úmrtnost 95 procent. Pro většinu z nich stalingradská tragédie neskončila kapitulací v troskách města, ale v anonymních hromadných hrobech hluboko v sovětském vnitrozemí.
Zdroje:
