Článek
Cílem tohoto textu není obhajoba konkrétních větrných elektráren v konkrétní obci, jakkoliv v době energetické krize a snaze se odpoutat od fosilních zdrojů jsou argumenty poněkud nedostatečné.
Pokud jde o vzhled krajiny, v Rakousku jsou větrníky rozeseté jak houby po dešti a Rakušané, kteří si jen tak na svoji krajinu nenechají sáhnout, by nám měli být inspirací v mnoha ohledech. Od dob, co jsme součástí Schengenského prostoru, poznáme přesně hranice podle pořádku kolem silnic, vysečených mezí, zachovalých lesů, upravených odpočívadel a spousty dalších znaků, které jasně ukazují rozdíl mezi českým a rakouským přístupem ke krajině a jejímu vzhledu. O absenci uhelných elektráren nemluvě.
Horší je druhý argument. Ten je totiž alfou a omegou všech lokálních i celostátních strategických diskusí. Špatně si zvykáme. Nejpočetnější příjmení v naší zemi je Novák. Vzniklo prostě tak, že místní potřebovali označit dalšího obyvatele„ten je tu novej“. To by ještě ničemu nemělo vadit.
Pokud by to starousedlíky motivovalo k přivítání nováčka chlebem a solí a začlenění do komunity. Jenže ono je mnohem jednodušší povýšit status nováčka na příjmení a doživotně jej ostrakizovat za to, že k nim nepatří. I po mnoha generacích. Myslíte, že přeháním?
Bydlím na stejném místě osmnáct let a víc než polovina místních mi stále neodpovídá na pozdrav, protože jsem přece ta nová. Dobře, i bez pozdravu se dá žít, ale přesně to vystihuje obsedantní potřebu naší společnosti nechávat věci v neměnném stavu, vše nové je špatně.
Baví mě číst glosy předních komentátorů, jejichž práce si skutečně vážím, o tom, jak naše země zaostává a potřebujeme se posunout dál. Přitakávám, souhlasím, dvakrát podtrhuji. Běda však, jak se objeví cokoliv nového, jim neznámého, okamžitě nastává palba ve všech směrech.
Je úplně jedno, jestli jde o nový název dotace na zateplení, která existuje už několik roků, nebo novou politickou tvář. Neseděla dvě dekády ve Sněmovně? Nemáme o ní napsané desítky článků v archivu? Cože, nějaká ženská? Mluví jinak než Pražáci? Nebrat, rozcupovat, zadupat v zárodcích, všechno špatně!
V předešlé glose jsem vážené čtenáře vyzývala, aby zkusili být tak konzervativní, jako byli příslušníci šlechtických rodů před sto lety. I ti nejkonzervativnější lidé vědí, že bez inovací, změn, nových trendů, vzdělávání a výzkumu nám všem ujíždí vlak.
Úspěšné země v rámci EU jsou často úspěšné proto, že umějí efektivně reagovat na měnící se svět. Neztratit se v byrokracii a závorách výmluv, proč to nejde. Mít jasnou strategii a ne „utratit, co se dá, když to teče z fondů“.
Neměly by být naše elity s velkým dosahem právě těmi, kdo podporují odpoutání se od přežitků socialistické infrastruktury? Technické i mentální? Těmi, kdo nešlape na brzdu, ale sdílí optimismus, že inovace přinese užitek v mnoha ohledech?
Většina příspěvků a komentářů k jakékoliv avizované změně jde často shrnout jedním slovem. Vodjakživa. Vodjakživa se to dělalo takhle, tak proč to měnit? My jsme to měli tak, proč by děti měly mít něco jinak?
Ano, dostávám se k bolestnému tématu školství. V covidových lockdownech jsem se hořce smála nad články, že určitě distanční výuka pročistí zažité archaismy, jak se odteď budeme soustředit na podstatné a ubereme na formálnosti.
Děti se vrátily do škol, do škol velmi slušně vybavených digitální technikou, a stejně jsou z nich stále ti dvacetikiloví šerpové, co tahají neuvěřitelně těžké tašky plné učebnic a sešitů. Kvůli pár informacím, které dávno existují v digitální podobě a můžou se zjistit jedním, dvěma kliknutími.
V srpnu mě zasáhla smutná zpráva. V pouhých 47 letech odešla z tohoto světa Radana Bartůňková, autorka školního písma Comenia Script. Písmo, které může nahradit dosud vyučované vázané psací písmo, prošlo testováním od roku 2010 a od roku 2012 je povolenou formou vyučovaného psacího písma. Ovšem stále existuje významná část vyučujících, kteří tvrdí, jak je písmo špatné, protože vázané funguje celé roky od časů Marie Terezie a vychází z krasopisu.
Co na tom, že tímto písmem už zbytek civilizovaného světa desítky let nepíše, a hlavně mu nerozumí. Někdy na přelomu tisíciletí jsem skládala tucet odborných zkoušek v jisté mezinárodní certifikaci. Největší hrůzou pro mě nebyl odborný obsah zkoušky, jakkoliv nebyl triviální. Ani odborná angličtina, ve které jsem musela veškeré teorie i konkrétní výpočty zvládnout odprezentovat.
Nejnáročnější pro nás, české studenty, bylo, aby po nás naše dílo po 3 hodinách usilovného psaní někdo přečetl. Školitelé nás upozornili, že pro hodnotitele v Londýně nebo Edinburghu je naše vázané písmo stejně čitelné jako pro nás švabach. Ale stejně bude významná část pracovníků v našem školství trvat na písmu vázaném. Vodjakživa a nikdy jinak.
Vážený čtenář doufám promine, že přeskakuji od tématu k tématu, společný jmenovatel je jasný: rezistence ke změnám. Co takhle zkusit, když se v našem okolí objeví nový člověk, věc, postup, nenazvat je Novákem. Ale zjistit, co umí, čím může být přínosný a jak může vylepšit budoucnost i nám. A nazvěme ho třeba Chemikem, Chirurgem, Pekařem nebo Vypravěčkou. A hlavně je nezapomeňme občas pozdravit, život bude lepší pro všechny.
Použité zdroje:
Seznam Zprávy, iRozhlas, Wikipedie, Novinky.cz
