Článek
Vyrazili jsme z Českých Budějovic do Prahy za prací a uměním. Odpoledne jsme pokračovali k přátelům do Brna na adventní víkend, takže jsme měli docela nabitý program. První zastávkou na té dlouhé cestě bylo Centrum současného umění DOX v Holešovicích. Stačilo vystoupit z tramvaje na Ortenově náměstí a obejít blok budov.
Galerii otevírali v jedenáct hodin a jako obvykle jsem byl místě pár minut předtím. Moji kamarádi dodnes s hrůzou v očích vzpomínají na můj zvyk přijít na odjezd vlaku s výrazným předstihem. Je to jedno z pravidel, které mi už prostě zůstalo. Obešel jsem si budovu z exteriéru a obdivoval dřevěnou vzducholoď.
Vítejte v DOXu.
Pak už jen koupit si vstupenku, odložit batoh se všemi každodenními problémy do šatny a vyrazit za prožitkem. Nakonec jsem stihl tři různorodé expozice. První z nich představila především sochy Stefana Milkova. Industriální strohost výstavního prostoru perfektně kontrastovala s rozměrnými skulpturami. Protože jsem religionista, zajímaly mě hlavně témata spojená s křesťanstvím, mýty a bájemi.
Byl to perfektní začátek mé návštěvy. Podíval jsem se doslova za roh a našel úplně jiný svět. Už jste někdy měli příležitost prožít "smíšenou realitu"? Já jsem o virtuální realitě samozřejmě věděl, ale překvapivě jsem si ještě ty „brýle“ nevyzkoušel.
Měl jsem čas jen na některé z výstav.
Přečetl jsem si zhruba na stěně informace o další instalaci. Oslovila mě kurátorka a nabídla individuální prohlídku. Nejbližší termín je už za pár minut. Souhlasil jsem, protože jsem si chtěl návštěvu v galerii opravdu užít. Čekala mě půlhodinka v „Křehkém domově“ jedné z mnoha rodin na Ukrajině.
Krátký komentář mě uvedl do souvislostí a pak následovalo několik krásných ukrajinských lidových písní. Na displeji headsetu se postupně objevil obývací pokoj s prostřeným stolem, pohovkou se zrzavou kočkou, rodinnými fotografiemi na stěně a oknem jsem mohl nahlédnou ven. Dokonce šlo vyjít na zápraží a rozhlédnout se do krajiny.
Pak nastal záblesk a hned vše potemnělo. Krok po kroku jsem objevoval destrukci domu po zásahu rakety. Musím se přiznat, že mě ten zážitek nenechal chladným. Nebudu dál prozrazovat, doporučuji si projít příběhem až do konce. Líbilo se mi, že to byla příležitost konfrontovat obraz domova s mými vzpomínkami na cesty na Krym a do Kyjeva.
Mešita s minaretem z Pamukova zápisníku.
Chtělo to chvíli pauzu a pak jsem se přesunul o patro výše. Čekalo mě setkání s mým oblíbeným tureckým spisovatelem Orhanem Pamukem. A nejen s ním, vždyť když se řekne Pamuk, musí také zaznít Istanbul. Tedy město, které mi letos při krátké návštěvě naprosto učarovalo.
Výstavu „Útěcha věcí“ jsem začal sledováním filmu, kde autor v kulisách svého domova i v uličkách města hovořil o všem, co ho inspiruje k různorodé tvorbě. Není to totiž jen o příbězích na stránkách knih o velké historii nebo intimním světě mezilidských vztahů. Čekala na mě Pamukova vizuální tvorba a to v mnoha odlišných podobách, stačilo jen vstoupit.
O útoku racka na moji snídani v Istanbulu jsem napsal blog.
Dříve než vás pohltí jeho slavné „Muzeum nevinnosti“, představí vám Istanbul z povzdálí krajiny na břehu Bosporu i v oranžovém světle nočních toulek běžnými uličkami města. Už tady jsem byl naprosto nadšený, protože se ve mně znovu probouzely pozitivní pocity spojené s pobytem v jedné z tureckých metropolí. Křik drzých racků, zvuk lodních sirén, šumění všudypřítomného moře.
Vítejte v Muzeu nevinnosti
Pak už vstoupíte do zmiňovaného „Muzea nevinnosti“, které originálním způsobem připomíná nešťastnou lásku Kemala a Füsün. V mé knihovně najdete (vedle dalších Pamukových titulů) stejnojmenný román v skvělém překladu Petra Kučery. Tady máte příležitost poznat příběh prostřednictvím zdánlivě obyčejných předmětů. Ty jsou instalovány do trojrozměrných zátiší na různorodá témata představující pestrobarevný život obyvatel Istanbulu ve druhé polovině 20. století.
Ale to není zdaleka všechno. Za rohem na vás čeká „Dům z inkoustu“, tedy videoportrét tvorby Orhana Pamuka od významného tureckého umělce Aliho Kazmy. Vedle sebe se neustále mění tři kanály zaměřené na samotného autora, jeho spolupracovníky, různorodé dílo i inspirující prostředí. Předem vás musím varovat, udělejte si na tuto výstavu čas.
Jaké to bude, prožít „Morové noci“ na vzdáleném ostrově?
Neznamenalo to, že jsem jen nahlížel do příběhů, které jsem znal z Pamukových knih dříve přeložených do češtiny. Čeká na mě nový svět historického románu „Morové noci“ (2021), který již brzy vyjde če. Už teď jsem mohl obdivovat autorovy kresby, které vznikly dříve než text. Nakonec jsem měl příležitost zastavit se u nejnovějších děl vzniklých pro tuto výstavu. V nich Pamuk vstupuje do dialogu literatury a výtvarného umění se starými a moderními mistry z drážďanských a mnichovských sbírek.
Na konci vás čeká Pamukův pokoj a jeho dílo.
Už jste někdy byli v pražském DOXu na výstavě? Máte svoji oblíbenou galerii moderního umění? Díky za vaše tipy pod mým blogem.
P.S.: omlouvám se případným čtenářům mého textu z řad odborníků, ale nejsem historik umění. Prostě jen píšu o dojmech, které na mě díla zanechala.
Musím se k něčemu přiznat. Román Muzeum nevinnosti jsem napoprvé nedočetl. Čeká na mě jako radostná výzva k návratu, pokud to mohu takto poeticky a trochu pateticky vyjádřit.
