Článek
Nedělní dopoledne je pro nás obvykle výzvou. Copak společně podnikneme, když máme konečně volno? Jakmile se alespoň trochu umoudří počasí, vyrazíme na krátké výlety po jihočeské krajině. Někdy jsou to cesty, které se již několikrát osvědčily. Jindy se necháme inspirovat a vyrazíme na novou lokalitu. Ke konci února jsme si vybrali procházku ze Sudoměře do Putimi. Přidáte se k nám?
Jako obvykle jsme využili vlak a to na trase České Budějovice-Strakonice. Ve vozech byla nejen funkční wifi, ale hlavně skupinka rozjařených mladíků. Pivko v devět hodin dopoledne podpořilo jejich náladu na cestě do Vodňan. Jak už znalci jihočeských drah odhalili, pánové naštěstí museli přestupovat v Číčenicích. Zbylá část cesty do Sudoměře už byla poklidná.
Seznamte se, prosím. Břeněk, Jan, Mikuláš a Viktorín.
Od vlakové zastávky jsme se vydali po modré turistické značce k Žižkově mohyle. Návštěvu samotné obce Sudoměř jsme si tedy přidali na náš seznam „někdy příště“. Procházka podle rybníka Markovec byla i na konci února příjemná. Okolo Prostředního rybníka jsme se zašli podívat na čtyři dřevěné sochy husitských bojovníků. Upřímně moc nemusím podobné odbočky s návratem zpět do výchozího bodu. Ale za ten pohled na sněhobílé labutě na vodní hladině a především na pěkné skulptury to stálo.
Pak už jsme si obešli monumentální památník bitvy u Sudoměře, která proběhla 25. 3. 1420. Musím se přiznat, že v jižních Čechách žiji už dvacet let, ale na toto místo jsem se dostal poprvé. Pokud pojedete na kole nebo autem, je to ideální zastávka na rodinný výlet. Na bicyklu jsem ale neseděl od roku 2007 a řidičský průkaz z roku 2008 jsem vlastně nikdy nevyužil. A tak je to u mě se vším.
Vyrazili jsme dál po zelené turistické značce okolo slavného Škaredého rybníka. Oproti situaci v ten památný den roku 1420 byl naštěstí napuštěný. Náš původní plán byl obejít zmiňovaný rybník Markovec, překročit silnici a železnici, pokračovat kolem Velkého Markovce až k rozcestníku Lhota u Kestřan. Člověk míní a Pán Bůh mění. Skončili jsme po pár set metrech jako ti „železní páni“. Jasně že to beru s nadsázkou. Prostě předjaří v této krajině je bohaté na vodu, proto byla polní cesta nepříjemně podmáčená.
Kaple sv. Floriána u cesty z Ražic do Sudoměře.
Vrátili jsme se proto k Šilhavému rybníku a schůdnější trasou dorazili na křižovatku s kapličkou. Podle Mapy.cz byla zasvěcena sv. Floriánovi, patronu proti ohni. Její výzdoba ale tomu na první pohled neodpovídala. Prostě když vyrazí religionista na výlet, profesionální deformaci si nese s sebou. Máte to podobně s Vaším povoláním, taky to ovlivňuje cestování ve volném čase nebo výběr dovolené? Prostě všechno zlé je k něčemu dobré. Pokud bychom šli podle záměru, kapli bychom minuli zdaleka.
Kousek dál nás čekal moc pěkný křížek na rozcestí Lhota u Kestřan. Odbočili jsme tedy po zelené turistické značce na cyklostezku a pokračovali k Národní přírodní rezervaci Řezabinec. Okolo vodní plochy je vyznačena naučná stezka, takže máme důvod se vrátit třeba na pozorování ptáků. Během našeho výletu nás neustále doprovázel křik divokých hus, které křižovaly zataženou oblohu. Od dalšího rozcestníku jsme se mohli vydat kolem mezolitického sídliště až na vlak do nedalekých Ražic.
Národní přírodní rezervace Řezabinec.
Díky mému nevhodnému výběru obuvi jsme se ale rozhodli pokračovat na opačnou stranu a dojít do Putimi. Změnil se tedy cíl naší cesty a v neposlední řadě i název tohoto blogu. Okolo moc pěkného křížku se spoustou sněženek jsme došli až na okraj obce. Musím se přiznat, že jsem do té doby znal Putim jen „z okna vlaku“. A to doslova. Přes Železný most jsme kolem opravené kaple sv. Jana Nepomuckého zamířili na slavný most Kamenný.
Pohled přes Podkostelní rybník až k dominantě obce.
Procházka obcí směrem k vlakovému nádraží byla tou nejlepší pozvánkou pro návrat a to speciálně kvůli putimským památkám. Fotografie u sochy Josefa Švejka nemohla chybět. S mým bratrem a synovcem jsme se shodli, že je ta podoba až zarážející. Okolo pamětní desky na filmové četnické stanici jsme si zašli k pomníku obětí obou světových válek. Kousek od nás stál na návrší kostel sv. Vavřince s charakteristickou věží. Kolem Podkostelního rybníka jsme se prošli alejí až k budově železniční stanice. Pak už nás čekala cesta zpátky do Českých Budějovic.
Josef Švejk a moje maličkost.
Výlet jihočeskou krajinou v předjaří měl svoje úskalí. Přesto jsme zahájili naši turistickou sezónu 2024 moc pěkně. Jakou trasu byste mi doporučili? Těším se na vaše komentáře.
