Článek
Odvádí mě do pokoje s postelí, psacím stolem, věšáky na oblečení a těžkými pytli kukuřice a fazolí, jež celé rodině zajistí týdny života.
Zvířata se budí dávno před svítáním a bučení krav a mečení koz už od pěti hodin nedá spát ani lidem. Ranní dojení je ženská práce. Masajské krávy jsou přirozená stvoření, a zatímco z dojnic uvězněných v evropských kravínech vypumpují denně dvacet litrů mléka, masajská kráva dá lidem sotva jeden. Ženy rukama dojí, zatímco svými lokty a zády odhánějí hladová telata, která se také snaží dostat k vemenu, jsou neklidná a naříkají, když vidí, jak jim lidé kradou jejich mléko.
Úkolem moranů, masajských válečníků, je před rozbřeskem přepočítat krávy, zjistit, zda se nějaká nezaběhla, nezranila nebo není nemocná, či snad, nedej Bůh, ji neodvedli zloději. Krávy spí na hliněném prostranství pod vysokými palmami duma, některé vestoje, jiné leží. Jen nejmenší telata jsou zavřená v ohradě, aby se jim za tmy nic nestalo. Některé krávy jsou nebojácné, i v noci se rády toulají lesem, jenže tam mohou narazit na divoká zvířata včetně toho nejstrašnějšího, lva.
Legišon se nad ránem vrátil i se ztracenou krávou, teď prochází stádem a prohlíží ostatní zvířata. „Stopovali jsme ji tři dny. Jsem hrozně unavený,“ říká. Podle mapy počítám, že musel nachodit přes sto kilometrů lesem, aby zatoulanou krávu přivedl.
Podle mýtů kdysi pevnina splývala s oblohou a veškerý dobytek vlastnil Bůh Enkai. V den, kdy se nebe a země oddělily, Enkai poslal dobytek přes kořeny posvátného fíkovníku na zem k Masajům a řekl jim, aby se o jeho krávy starali. V životě Masajů nehrají zásadní roli peníze nebo věci, ale krávy.
Beru do rukou pasteveckou hůl a dlouhý prut; když s ním mrsknu, vzduchem to jen zasviští. Vyháníme krávy na pastvu. Dva masajští válečníci: Legišon s dřevěnou holí a Narok s ocelovým kopím, malý kluk Sambu a já. Pasení se zdá být jednoduché, ale krav jsou desítky a každá má jinou povahu. Některé se bojí vzdálit od vesnice, jiné chtějí běžet opačným směrem, další se, když najdou chutné listy, zastaví a odmítnou jít dál. Hvízdáním a voláním zjišťujeme, jak jsme od sebe daleko, neboť v hustém palmovém lese vidí každý z nás čtyř pastevců jen malou část rozprchlého stáda.
Kolem poledne jsme dost hluboko v lese na to, aby krávy měly hojnost zelené trávy. Jsou unavené chůzí a vedrem a nemusíme je hlídat. Masajové s sebou nenosí vodu. Během dne pijí z kaluží napršených deštěm nebo z řek. Když mají štěstí, najdou v lese na divoce rostoucích palmách zralé kokosy, jako my dnes. Sambu leze po kmeni a sráží tucet ořechů. Narok z nich masajským mečem oseká tlustou slupku a vytvoří otvor. Ležíme ve stínu palem a popíjíme osvěžující kokosové mléko.
Blankytně modré nebe je bez jediného mráčku a slunce praží. Necháváme krávy bez dohledu a skáčeme do jezírka s chladivou vodou, jehož břehy zarůstají drny vysoké trávy a na jehož hladině plují lekníny. „Watoto wangu eh!“ opakujeme dětskou říkanku o lvu, který obchází vesnici a hledá kořist, a hrajeme na babu, jen s tím rozdílem, že v Africe se hraje na lva. Potápíme se, proplouváme mezi stonky leknínů a snažíme se uhodnout, kterým směrem prchají naše oběti.
Když se slunce začne sklánět k obzoru, je čas poshánět všechny napasené krávy zpět do stáda a hnát je zpátky k vesnici. Hvízdáme a šviháme pruty, abychom tušili, jak daleko se krávy rozutekly. Umíněná zvířata musíme občas popohnat holí, abychom došli do soumraku a večerního dojení.
Když druhý den před svítáním počítáme krávy, Legišon se najednou v kruhu zvířat zastaví. „Jedna chybí. Ještě že jsi tu, pomůžeš mi ji hledat.“ Tuším dobrodružství, ale zároveň doufám, že se kráva nezatoulala příliš daleko, a že k jejímu nalezení zbývají méně než tři dny a sto kilometrů chůze.
Další články od stejného autora:
